V jednom nedávném literárně historickém pojednání v Obrysu-Kmeni jsme našli zmínku o Josefu Horovi. Nespravedlivou. Byl uveden jako básník, který kolísal ve své světonázorové orientaci do té míry, že časem docela opustil proletářskou poesii a dal se cestou individualistické poesie apolitické. Jako doklad (a to je naprosté nedorozumění) byla uvedena báseň Západ a Východ. Jde o báseň jednoznačně revoluční ze sbírky Srdce a vřava světa z r. 1922. Básník tu klade vzrušeně a naléhavě výzvu rozhodnout se a volit mezi dosavadním bezohledným světem staré Evropy, země kupčení, zlata a požitku a mezi novým světem spravedlivých nadějí a práce zástupů nedávno se objevivší sovětské země. „Mezi Západem, Východem, Moskvou a Paříží leží svobodná, nesvobodná země. Ó rci mi, kam modrý hlas
touhy tvé zahlíží?“ Předně posuzovatel opravil modrý hlas na moudrý. Nevzpomněl na to, že dálky a jejich volání jsou modré či modravé a že modrý je květ romantiků, symbol věčně hledané poesie, krásy, smyslu života a snu. Budiž. Neomluvitelné chyby se však dopustil tím, že naznačil, jako by se kolísající Hora svou básní od revoluce odklonil. S takovýmihle verši? „Oh, bulváry Západu! Světel chvost burs portikem sune se mramorovým – obchod! Zločiny! Lichvy! a života most, těly ušlapaných dlážděná silnice vede k rozkoši večerem fialovým…“ Autor pojednání uvedenou báseň zřejmě nečetl. Jak by si mohl zcela naopak vyložit postoj básníka, který se ptá: „Rci mi, co vyvolíš? Jsi stáří světa? Jsi mládí? Jsi myšlenka? Skepse? Jsi čin? Západu šum a let, lesk tě svádí? Rozkoš mezi bohatstvím a hladem? Závrať mezi vítězstvím a pádem? Či snad přísná, chladná, spravedlivá, mladá Revoluce, jež zpívá čin, čin, čin? Vol, vyvol! Teď, nebo nikdy!“ Ta báseň mluvila do svědomí generaci 20. let. Ale středoškolští studenti ji měli v literárních kompendiích i po roce 1945. Přiznám se, že mi ta báseň připadá stále aktuální, i když už Moskva socialistickou budoucnost nepředstavuje a svět Sovětů zmizel z mapy a sídlí v říši vzpomínek a představ. Není právě ta nežádoucí odpověď na Horovu výzvu k volbě mezi sobectvím a solidaritou, zahálkou a prací, poživačností a tvořivostí, pseudosvobodou a řádem odpovědí i na otázku, proč neobstál socialismus a proč se nad civilizací smráká?
Ale vraťme se k našemu básníkovi. Svět Horovy básnické tvorby se s lety rozrostl a rozkošatil. Po proletářské poesii přišla poesie hloubavá a přemýšlivá, vlastenecká, niterná a intimní. Poesie neuvěřitelné hloubky a krásy. No dobře, ale co ten světový názor? Opakovala bych to, co řekl kdysi můj profesor řečtiny na gymnáziu o Jaroslavu Seifertovi: „Měl výhrady, ale byl levej.“ O Josefu Horovi si myslím totéž. Zůstal svůj a věrný svému přesvědčení od prvních veršů až po ty poslední, jimiž pozdravil náš 9. květen 1945: „Dni světlý, v němž se vyplnilo, o čem jsme snili po šest let…“ Národní umělec Josef Hora si nezasloužil tu ostrakizující zmínku v O-K.
Autor: STANISLAV KUČEROVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |