Zdá se, že každé básnické pokolení má své ztracené příslušníky, jejichž talent není o nic menší než talent uznávaných vůdců generace. Asi tomu tak musí být, protože o velikosti básníka rozhoduje nejen jeho nadání, ale také vůle, pracovitost, psychofyzické ustrojení a samozřejmě i doba. Typickým ztraceným příslušníkem Wolkrovy generace je A. M. Píša, z básníků narozených v desátých letech minulého století se takovou spíš tušenou než viditelnou stálicí stal Hanuš Bonn. Jeho dílo, předčasně ukončené smrtí v koncentračním táboře, nebylo ani ztraceno, ani zapomenuto. Bylo dokonce po druhé světové válce v úplnosti vydáno, a přece je dnes téměř neznámé.
Mnoho toho nevíme ani o básníkově životě. K dispozici máme především předmluvu Václava Černého a stručné biobibliografické poznámky Jiřího Valji, pořadatele Bonnova básnického odkazu, v láskyplné edici vydané v roce 1947 u Václava Petra. Dovídáme se zde, že Hanuš Bonn se narodil 5. července 1913 v Teplicích-Šanově, školu navštěvoval v Praze a roku 1932 maturoval na reálném gymnáziu v Truhlářské ulici (do stejného gymnázia chodili před ním i Vladimír Holan a František Hrubín). Od r. 1927 přispíval do Studentského časopisu a brzy se stal jedním z jeho redaktorů. Už jako středoškolák se účastnil práce v českožidovském hnutí. Po maturitě se zapsal na práva, která ukončil v roce 1938. Ve studentském časopise tiskl i během vysokoškolských studií, jeho verše však najdeme i v Rozhledech, redigovaných Halasem, v Lidových novinách, Kvartu a v Kritickém měsíčníku. Za okupace musel Bonn publikovat pod pseudonymem. S jeho verši, podepisovanými jménem Josef Kohout, se naposled setkáváme v Jarním almanachu básnickém 1940. Dne 8. října 1941 byl básník jako příslušník neárijské rasy zatčen a převezen do Mauthausenu, kde 20. října téhož roku zemřel.
Hanuš Bonn vydal za svého krátkého života pouze dvě knížky veršů - prvotinu Tolik krajin (1936) a výbor z poezie primitivních národů Daleký hlas (1938), obě v nakladatelství Václava Petra. Sbírka Tolik krajin vyšla jako 2. svazek edice První knížky, kterou řídil František Halas.
Bonnův osud, tolik podobný Ortenovu, nás přivádí k zamyšlení nad poznávací funkcí básnické previze a jejím významem pro duchovní život jednotlivce i celého národa. V roce 1936 byl v srdci Evropy ještě mír, ale autor sbírky Tolik krajin už mluví o "rozeklaném čase", tuší "ohnivé kříže na nebi" a "dni slanou trýzní rozleptané". Musel být skutečným básníkem ten, kdo ve svých třiadvaceti letech dokázal napsat: "Kdo z vás mi může říci / že nejsme nad propastí / že není bláhové milovat sny / a verše? // Ó zastavit tě jezdče zběsilý / potopo nesmyslná! // Ale kdo mi řekne / že se vzepnou naše zmalátnělá srdce / a vzkřiknou? // Tolik tmy // A tak sami". Básník, který "ve svém pokoji s lampou nad stolem jak v úzkostlivé zdviži" vzýval Beethovena a v posledních měsících svého života nad nedokončeným překladem Duinských elegií rozmlouval s Rilkem, si charakteristické kulisy svého dramatu - noc, hudbu a osamění - nezvolil nahodile. Nejprve je potřeboval k tomu, aby uprostřed nich, v hlubokém soustředění, lépe porozuměl sám sobě i světu. Později jimi obměkčoval zdi ghetta, do něhož byl zahnán, odkud nesobecky a statečně hledal cestu k lidem, kde pociťoval i zvažoval svou smrt, dokud si pro něj nepřišla.
VLADIMÍR JANOVIC
Malá noční hudba o hvězdách
Proč pod okny tesknit? Kdybych šel
kdybych teď věčně věčně šel
pojednou by se rozšuměl
jako let křídel nade mnou
roj včel
A kdybych teď poklek u studny
a ve své věčné beznaději
z jejich tmy chtěl zvídat odpovědi
padl bych celý zmatený
rovnou v ten jas před nímž se chvěji
a ráno by mě našli v nebi
Bylo by to v neděli
1936
Rozeklaný čas
Ohnivé kříže na nebi
dni slanou trýzní rozleptané
- A nikdo nikdo nepoví
kam jdem a co se stane
Jen průvany z dálek a noc plná hvězd
ke zpěvu křídla rozpínají
- Pod přilbou tmy a v bludišti cest
co víme tu o jiném kraji
Ohnivé kříže na nebi
dni slanou trýzní rozleptané
- Předehro zítřků Vábení!
A smrt je na číhané
(Tolik krajin, 1936)
Tolik krajin
Tolik krajin nikdy neuvidím
abych si jednou řekl znám svět
Tolik nocí mě nikdy nezahalí
abych rozpoznal jejich tajemství
Hvězdné dráhy chvění trav sladké deště květnů
vždy budete unikat mým hledajícím rukám
Strázni srdce nevyřčená plaché dotyky tváří
nebudeme si věčně jak bratři
v samotě večerů?
Ale já? Co já?
Budu vždy milovati jen tebe otázko vášnivá
a přelud světa jenž mi v srdci zpívá?
Zachvěji se jak dnes až vás uvidím
vy moje krajiny noci stromy a hvězdy
a ty můj člověče bezmocný ve tmě?
Budu se chvěti po všechny dny
jak dítě před laternou magikou?
(Tolik krajin, 1936)
Čekání
- A to prý je čas
to křehké sesouvání
dech písně v oblacích
a odplouvání
- A to prý je zem
to těžké vydechnutí
zrající z bolesti
až v něhu tiché smrti
- A to prý jsem já
ten pramen ztracený
jenž zaklet v průvan času
ze země trysknout žízní
stříbrem hlasu
(Tolik krajin, 1936)
Odnikud
Tolik hlasů krouží neoslyšeno
ach vím
Tolik hlasů krouží - Odnikud
odnikud však nezaznívá rým
Padá na mé chudé zápraží
klamně jen se podobajíc písni
teskná popelavá všehochuť
která neočistí
(Tolik krajin, 1936)
Stranou
Tak tesknit u své lampy
tak v zapomenutí
tak v přítmí sarabandy
ó sladké spiknutí
tak umět rozežíhat
povadlý svit zpod rzí
tak do prstenců ticha
klást k rýmu rým
Vím padají na nás noci
jak olověný sen
ale tu tíseň vám povím
až jednou v čistší den
Tak tesknit u své lampy
tak v zapomenutí
tak v přítmí sarabandy
ó sladké spiknutí
tak umět rozežíhat
povadlý svit zpod rzí
tak našeptávat krásu
těm v ústraní
(Tolik krajin, 1936)
Vojenský hřbitov
Rachotí tmou
přeludy marných válek,
pod bělmem slepců
dosud záblesk tlí,
tu bolest nikdy nikdo nepoví.
Vích jisker vzlét,
když poplach v bubny naleh,
a ticho pak.
Vy zbabělí!
Jen pyšné krve proud
šplích ještě darmo v hroudu ztuchlé hlíny
jak vědro špíny
z okna vylité,
jak jinak toužili jsme patřit zemi té!
Za dlouhých nocí,
nocí pomlouvačných
na kavalcích shnilé slávy
teď podestýlají nám,
nám!
Jako byste netušili,
netopýři, netopýři,
že nám rubáš neušili
pro takový klam.
(1939)
Na motiv z Brucknera
Kam až,
kam
se rozvíráš,
noci listnatá
a plná hlubokosti?
Hvězdy střeží svoje mléčné mosty
proti tmám.
Sám a sám
v nedočkavém hladu po věčnosti
prázdný jsi jak dům,
jenž čeká hosty
z mnoha stran.
(1940)
Autor: Hanuš Bonn
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)