Anton Pavlovič Čechov napsal svou tragikomedii RACEK roku 1897, kdy atmosféra přelomu století všem naléhavěji kladla otázky po smyslu našeho bytí, vrhala ostřejší světlo na problém perspektivnosti individuálního i společenského života. Je jen logické, že i současné, o sto let mladší přelomové období nabízí k přemýšlení - byť v proměněných kulisách - téměř stejné životní situace a hodnotové vztahy, je totiž zákonitě časem bilancí a zároveň předsevzetí, nových vykročení.
   To je snad hlavní důvod dnešního velkého zájmu našich divadel o čechovovský repertoár, vždyť i Strýček Váňa, Tři sestry nebo Višňový sad jsou vedeny obdobným autorským záměrem - pokoušet se hledat a uchopit smysl života, prodrat se k němu zdánlivě neprostupnými pavučinami lidských vztahů. Také dramaturgie Divadla F. X. Šaldy v Liberci se několik let po úspěšné inscenaci Strýčka Váni rozhodla pro uvedení Čechovova Racka a režii svěřila Janu Kačerovi, který hru podnětně realizoval už před čtvrtstoletím v pražském Činoherním klubu. S inscenací se liberecký soubor představil na letošní přehlídce České divadlo 2001-2002, pořádané uměleckou agenturou Foibos.
   Ruská klasika, snaha evokovat odpovídající atmosféru, schopnost rozkrývání realisticko-psychologických motivací jednání hrdinů, interpretace ve smyslu očištění fenoménu od všech letitých nánosů - to je výčet alespoň části aktivit, v nichž je Kačerova velká síla. Ve svém pojetí režisér jako by nehodlal přemýšlet nad tím, zda je hra komedií či tragedií, jestli předvádí vznešené činy nebo jen banality, zda jde o realistický odraz či karikaturní, satirickou nadsázku. Naopak, režisér v jednoduchých kulisách nechá odeznít autentický Čechovův text, nechá herce odehrát vše autorem předepsané, žádné konflikty nepřidává ani neubírá. Čechovovská lyrizující nálada se tak na jeviště dostaví sama, stane se přirozenou líhní pro osobní i obecnější konflikty.
   Vztah protagonistů, ambiciózního, leč diletantského spisovatele Konstantina Trepleva a Niny Zarečné, toužící po velké herecké kariéře, se nikdy nemůže naplnit. Oba se potácejí bludištěm opětovaných a neopětovaných, hlubokých i plytkých, skutečných či jenom falešných citů, nedokáží si s nimi poradit, až se jim zhroutí svět, až nahlédnou tragickou bezútěšnost a bezperspektivnost svých životů. V touze po svobodě svých citů i uměleckého poslání se stále víc stávají nesvobodnými, nedokáží využít svobody nejcennější, schopnosti žít. Onen až naturalistický symbol v podobě zastřeleného racka názorně vypovídá o svobodě rozletu i o snadnosti jejího zničení.
   Ale je tu ještě jedno hodně závažné téma: otázka tvorby, tvořivosti, vztahu umění a neumění. Konstantin Treplev sice nedokáže naplnit své literární ambice skutečným tvůrčím činem, ale v jeho případě je neschopnost seberealizace v trvalém napětí s jeho svědomím, je důvodem k ukončení života. Naproti tomu úspěšný spisovatel Boris Trigorin zcela nemorálně parazituje na životě, vše, co prožívá, se okamžitě stává inventářem jeho literárního zásobníku, naplnění to nenajde v životě samém, ale jen ve své umělecké náhražce.
   První dějství Čechovova Racka začíná jakýmsi představením v představení, na Sorinově statku tu pro místní intelektuální společnost Treplev inscenuje svou "avantgardní" hru, poukazující na dobové výboje, dílko nepostrádající zápal, ale poznamenané diletantstvím a přílišnou odtržeností od reálných problémů. Sehraje ji společně s Ninou Zarečnou, pro kterou je tato aktivita rovněž spíš vedena touhou vyniknout, naplnit své ambice, k plnohodnotnému herectví má její výkon daleko. Reakce intelektuální společnosti na představení a na konflikt mezi Konstantinem a jeho matkou, herečkou, i na "uměleckou" roztržku mezi Konstantinem a Ninou je v Čechovově podání skutečně mistrovským ztvárněním smyslu přelomové doby, třebas je celkový obraz jen mozaikou drobných útržků dialogů, navzájem provázaných detailů a hořkých podtextů. Kačerovo pojetí otevírá velký prostor právě k rozkrytí všech naznačených situací a vztahů.
   Anton Pavlovič Čechov napsal roku 1895 příteli Suvorinovi, že právě pracuje na Rackovi, který bude "veselohra, tři ženské úlohy, šest mužských, čtyři jednání, scenérie (vyhlídka na jezero), mnoho debat o literatuře, málo děje, pět metráků lásky". To vše ve hře skutečně je, naštěstí však je v ní i něco podstatného navíc - hledáme to, nacházíme i ztrácíme už více než sto let.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)