Všimli jste si, milí čtenáři, s jakou oblibou se některé časopisy odvolávají na letopočet svého vzniku? Na rozdíl od všech ostatních mám já výhodičku. Samozval jsem se po druhé šéfredaktorem Divokého vína třicet osm let poté, co jsem jej začal se spolužáky z libeňského gymnázia vydávat poprvé. Psal se báječný rok 1964. Přijde mi, že ani nebyl pod psa. Nesmělo se sice nic, ale mohlo se ledacos. A byli jsme tak mladí, že jsme snad ani strach neměli. Sedmnáct let nám bylo, rok před maturitou.
Ve dvou sklepních místnostech v Krejčího ulici číslo 4 v Libni jsme zřídili Klub poezie a jednou až dvakrát týdně jsme se tam k nemalé radosti nájemníků scházeli a recitovali svoje básničky. Takovému setkání se tenkrát říkalo text appeal a do libeňského sklepa se najednou nacpalo až sedmdesát mladých básníků. Po letech mám pocit, že tenkrát text appeal bylo něco jako jít dneska na diskotéku.
Najednou nám bylo čtení básniček málo, a tak jsme v září 1964 vytiskli časopísek Divoké víno. Na sedm let se pak stalo Divoké víno mým osudem, po třiceti osmi letech se vracím na místo činu. Zavolal jsem spolužákovi a spoluvydavateli prvních čísel Emilu Machálkovi, znovu se přidali Petr Cincibuch, Karel Sýs a Jiří Žáček. Do internetové podoby Divokého vína 1/2002 poslal své fotografie Pavel Jasanský, básničkami i obrázky se na něm podílí i vítězka literární soutěže z roku 1964 Helena Pěkná. Pokusil jsem se uspořádat obnovené Divoké víno jako konfrontaci básniček jmenovaných autorů z šedesátých let s jejich současnou tvorbou. A samozřejmě nezapomínám prosazovat sebe.
Co mě asi přivedlo k vydávání internetové podoby Divokého vína? Z velké části přisuzuji vinu Vítku Novákovi, svému letitému spolupracovníkovi v oblasti počítačové grafiky. Zaregistroval doménu a nadepsal ji: Stránka o časopise Divoké víno se připravuje. Za trest se stal správcem obnoveného Divokého vína. Ostatní moje důvody - věřím že nejen samolibé - se dozvíte, otevřete-li internet na správné stránce.
Vítek Novák se nespokojil s prvním číslem. Krátce po jeho vydání připsal na webovou stránku informaci: Druhé číslo Divokého vína vyjde 19. ledna 2003.
Věřte nevěřte, už je tam. Vzpomínka na historické číslo 2/1964 doplněná dosud nepublikovanými básničkami Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Petra Cincibucha, ale i verši autorů, kteří spontánně obeslali "redakci".
V letech 1964 až 1971 jsem vydal - mohu-li věřit Slovníku českých literárních časopisů, jejž redigoval Blahoslav Dokoupil a sestavili pracovníci Ústavu pro českou literaturu AV ČR - 58 čísel Divokého vína. Co mě - proboha - po čtyřech desítkách let čeká...? A to si Slovník, ač jinak v popisu Divokého vína velmi dokonalý - nepovšiml, že vyšlo ještě několik čísel pod krycím názvem Almanach mladých autorů v roce 1974 a 1975.
Historicky první číslo Divokého vína vyšlo v nákladu 1000 kusů v nezvyklém formátu 105 x 297 mm. "Nudle" se udržela osm čísel, ale náklad vzrostl na neuvěřitelných pět tisíc. Veškeré práce od přípravy tisku, přes knihařské zpracování až po distribuci jsme zvládali v maturitním ročníku sami.
K maturitě v roce 1965 jsem daroval sobě i Divokému vínu nový formát, poněkud zmenšenou A 4. A v této velikosti vyšlo i poslední číslo 1/1972, leč to už jsem nestačil ořezat a rozeslat. Tiskárna s celým nákladem byla zapečetěna a já strávil dvouměsíční prázdniny v ruzyňských lázních.
Myslím, že nelituji. Byl jsem jedním z prvních čtenářů a prvním editorem básní Václava Hraběte, Ladislava Landy, otiskl jsem v Divokém víně jedny z prvních básniček Karla Sýse, Jiřího Žáčka, Jaroslava Holoubka, Petra Cincibucha, měl jsem tu čest otisknout černobílé fotografie Pavla Hudce Ahasvera a Pavla Jasanského, povídky Jany Černé i kreslené vtipy Jiránka, Renčína, Vyčítala a dávno zapomenutého pražského výtržníka Bohumila Kándlera. Svoje básničky v Divokém víně tiskl nejen Zdeněk Rytíř, ale i Karel Hvížďala.
Divoké víno mělo jednu velkou ctnost. Mohl v něm publikovat každý, kdo přinesl něco slušně napsaného, nakresleného nebo vyfotografovaného. Žádné sektářství, byla to tribuna mladých autorů. Snad dostatečně divokých.
Byl bych rád, kdyby se zase přihlásili, mladí nebo staří, jen aby byli aspoň trochu divocí.
Samozvaný šéfredaktor LUDVÍK HESS
Autor: Ludvík Hess
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)