Knihu CO V PRŮVODCÍCH NEBÝVÁ vydalo nakladatelství Motto (2005, s. 280, ilustrace Jiří Filípek).
Stanislava Jarolímková zvolila pro ty, kteří si chtějí něco zapamatovat z dějin Prahy, odlišný přístup od mnoha standardních průvodců: píše o věcech a událostech zdánlivě zapomenutých nebo o těch, co stojí spíše na okraji. Ví ovšem, že takový nenáročný čtenář si snáze zapamatuje určitý detail, ke kterému se může jindy vrátit a rozšířit si svůj obzor znalostí o »městu měst«. Její procházky po Praze jsou svého druhu zábavou, ale i poučením o dějinách hlavního města, celé země a v některých případech také Evropy, případně světa. Tak se tu dočítáme, co to bylo »shazování poledne«, proč někteří panovníci nesídlili na Pražském hradě, že pražské metro mohlo jezdit již v 19. století a proč se tak nestalo atd. Praha je pro Stanislavu Jarolímkovou živým organismem a tak se spolu s ní vydáváme po všeobecném představení k Vltavě a k památkám, které stříbropěnnou řeku přímo zdobí (Karlův most), nebo jsou v její těsné blízkosti. A s touto její snahou se čtenáři dostane poučení třeba o tom, jak se Pražané koupávali v řece, jaké tu stávaly mlýny, jezy, přívozy atd. Zaměřila se na život Pražanů se snahou ukázat ho v jeho »všednodennosti«. Proto píše o požárech, hluku, asanaci města, obchodu. Jak se Praha rozrůstala, stávala se čím dál složitějším a naléhavějším problémem doprava po ní. A tak i zde poskytuje čtenáři poznatky o koňské dopravě, o nádražích a s tím spojuje i vystižení významu takových průkopníků vědy a techniky, jako byl třeba František Křižík. V jednom celém oddílu se všestranně zabývá zábavou Pražanů, od podívaných, jaké skýtaly pranýře a popravy, přes divadelní život až k hudbě a poutím, v novější době se zaměřuje také na sport. Věnuje se i některým »neřestem« obyvatel města, jako bylo pití lihovin či kouření. Závěrečná část představuje všehochuť a tak je i nazvána: »Letem pražským světem«. Tady se dočteme o věcech, které ani pro Pražany, ani pro venkovské návštěvníky nepředstavují snad nějaké mimořádné zvláštnosti, ale jsou přesto zajímavé a ve své době vzbuzovaly značnou pozornost. Příkladem by mohla být už sama Betlémská kaple, kterou prý navštěvovala sama královna, nebo pomník císaře Františka I., který stál dlouho bez císaře, dostává se tu k zdravotní péči (Zuby bolely a bolely), k utajovaným porodům v nemocnici U Apolináře, k vytápění, k oznamování času zvoněním a k mnoha jiným událostem.
Knihou jen tu a tam problesknou autorčiny názory na dějinný vývoj - a ty nám mohou být i sympatické - třeba k úloze jezuitského řádu, nebo k charakteristice některých osobností. Je zřejmé, že autorka nechtěla být příliš poplatná tomu, co se zrovna dnes nosí a již tím zajistila své knize určitou trvanlivost. V seznamu použité literatury najdou čtenáři nejen práce, z kterých sama čerpala, ale mohou tu objevit i tituly, které je zlákají k přečtení a tím doplnění toho, co je v textu knihy naznačeno jen stopově. Jelikož se jedná o literaturu různorodou, leč převážně současnou, bylo by možná vhodné odkázat i na knihy starší, ale svým obsahem trvale hodnotné, jako je třeba Tomkův Dějepis města Prahy. To je ovšem detail, který nijak nesnižuje hodnotu »Historie Prahy k snadnému zapamatování,« jak zní podtitul knihy, na které se podílel i manžel Stanislavy Jarolímkové, Ing. Petr Jarolímek, coby autor mapek.
Autor: Josef Bílek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)