Františka mám rád i přesto, že jsem zpočátku jeho svět příliš nechápal. Během svého života vykonával nejrůznější profese, prožíval prapodivné pády i eskapády, dokonce bych ho podezříval i z nejroztodivnějších taškařic, kterými s radostí uváděl nejenom své přátele, ale i široké okolí v úžas a ve zmatek.
Musím přiznat, že jinak byl a je František hlava otevřená. Vystudoval dvě vysoké školy, mohl by klidně být farářem a táhl by se za ním nespočet věrných oveček, aprobaci má na výklad lidských dějin i na katedru české literatury. Oblast, v níž se však absolutně nevyzná, patří do chovu zvířat. Jednou dostal dvě kočky, byl poučen, že se jim sypou každý den granule a že dostávají plnou misku mléka. Jenže milý přítel je tak trochu zapomněnka, jednou nekoupil včas kočičí pochutiny, podruhé mléko zkyslo a kocouří panstvo přece žádné patoky pít nebude. Tak se stalo, že během několika málo dnů domácí mazlíčci zmizeli za lepším k sousedům. Když se ho ptali, kde má trojbarevná koťata, nevěděl. "Snad jsou někde za stodolou," mávl rukou. A tím to bylo vyřešeno. Ale s Františkem z Assisi by si rozhodně padl do noty, protože poustevník a světec z apeninského poloostrova býval zamlada také pěkný bohém a rošťák.
Nejvíce jsem se od něho přiučil, jakmile začal vykládat své historky o ženách. Jednu miloval, pak ho opustila, a tak na ženský svět zanevřel. V padesáti letech poprosil toho Nejvyššího, aby z něho sejmul smyslné žádosti i touhy - a kupodivu jeho přání bylo záhy vyslyšeno. "Ale nemysli si," říkával zvýšeným hlasem, "že se mi ženy přestaly líbit, jen lituji toho, že chodí do kostela většinou samé ošklivé a nevzhledné, tak jsem se už nejednou modlil za to, aby v nebi byly i nějaké ty krásné, co by oko i ruku potěšily."
Před několika dny mě však překvapil dokonale. Manželka při návštěvě jeho staleté chaloupky s kachlovou barokní pecí mu ukázala jelito v místech, kde záda nejenom ztrácejí své jméno, ale přecházejí zároveň i v nejkrásnější partie ženského těla. František rudl, potil se, nevěděl, kam s očima. Možná si v tom okamžiku přál, aby špatně viděl nebo aby to byl pouhopouhý apríl.
Záhy mi začal posílat poplašné zprávy e-mailovou poštou. "Nemysli si, že jsem jako chlap imunní. Vždyť ta Tvá choť má snad zadeček ještě hezčí než tvář." Ještě že se moje drahá polovička nedívala přes rameno na zářící obrazovku počítače.
Dokonce se svěřil se svým zážitkem i svému důvěrnému kamarádovi z Prahy. Reakce nenechala na sebe dlouho čekat. Dotyčný přítel použil tuto epizodu okamžitě do svého románu o svůdnosti a dominanci českých kurtizán i kněžek lásky.
"Víš," bránil se František, "já jsem svému Pražákovi vysvětloval a žádal jsem ho, aby text zjemnil a přizpůsobil i méně otrlejšímu čtenářstvu." Co jsem mohl dělat, pouze jsem pokrčil rameny.
Můj František je věru bohabojný člověk. Askeze ho přivedla ke gurmánství, odříkání k rozkoši, šetrnost k velkorysosti. Zavítají-li k němu nečekaní hosté, a někdy se s nimi dveře netrhnou, nabízí na uvítanou domácí slivovičku, pivo z pátého schodu, které má v sobě dostatek křenu i správný říz, kávu s obrovskou sedlinou, speciální paštiku z rozemletých prasečích oušek, takže předkládaný pokrm je ještě vybranější než středověké laskominy ze slavičích jazýčků. Líbí se mi na něm bezelstná a přátelská bezprostřednost. Jeho smysl i vůle překonávat nástrahy i pokušení světa. Jen aby tomu všemu jednoho krásného dne nepodlehl. Ale co když podlehnout znamená současně i zvítězit? Nemusí se kráčet od jednoho velikého životního triumfu ke druhému, ale občas by to nebylo na škodu. Alespoň pro mnohé z nás.
Umínil jsem si, že se hned, jakmile se naskytne vhodná příležitost, na to Františka zeptám. Pokušení je horší než špatně maskovaná zvědavost. Česká kotlina by mohla vyprávět.
Autor: VLADIMÍR STIBOR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)