Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin
To je stěžejní téma, jež se ocitlo na pozvánce na konferenci Unie českých spisovatelů, konané 9. 4. 2011 v Praze. Osobně bych raději použila název O pravdách a lžích v českých dějinách. Protože dějiny jsou jen jedny jediné. A sice ty, jejichž děje a historie obecně, jež proběhly, jsou statusem quo, jsou neměnné, neoddiskutovatelné.
Lidé jsou rozděleni na skupiny a celky proti sobě jdoucí. Dějiny se některým skupinám náramně hodí pro současný život. A to jak v případě kladném, tak i záporném. Jedni na nich demonstrují hrdost k národu, z kterého vzešli, čerpají z nich poučení, moudrost, stavějí na nich budoucnost, vrací se k učení myslitelů. Druhá skupina vytahuje z uplynulého času, jako rozinky z koláče, jen to, co jim chutná, co je jim po vůli, co jim voní. Ostatní děje si upravují na stravitelnou krmi tak, aby jim dobře procházela zažívacím traktem osobitých výhodných mocenských a existenčních postojů. A tak v rámci svého zájmu: kroutí a ždímají, oškubávají a trhají, cupují a dupou a třaskavinou nenávisti tříští na padrť všechno, co by mohlo vést ke zvratům jejich pozic. Není ani příliš nutno být v těchto případech konkrétní. Stačí se jenom kolem sebe dívat a naslouchat. Případů je přehršle.
Hlavní téma konference je obsahově velmi obšírné. Domnívám se, že každý z účastníků, kdybychom postupně k tématu hovořili všichni, by svým příspěvkem, svými postřehy a zkušenostmi ze současnosti přispěl kritickými slovy. Vždyť téměř není v současném životě v naší společnosti odvětví, obor, místo, problematika, které by nezasluhovaly, aby se o nich mluvilo právě a pouze jen kritickým tónem. Nechci zde uvádět záležitosti chronicky známé, které doslova hýbou veřejným míněním obyčejných lidí a které se týkají prozaických věcí člověka v sociální sféře. My jsme zde na poli kultury a umění. Proto by také náš zájem měl směřovat k otázkám pravd a lží na tomto úseku. Za řadu let mého působení v UČS jsem měla možnost sledovat názory a práci řady osobností, se kterými se zde stýkám a kterých si nesmírně vážím. Vnímala jsem jejich vystupování na našich setkáních, přínosné byly i rozhovory neoficiální, ať osobní, nebo přes kontakt v internetu. Vždycky s nedočkavostí otevírám literární přílohu HaNo a náš Obrys-Kmen v pátečním vydání a těším se na tyto stránky. Porovnávám zde své názory s názory svých kolegů z branže. Souhlasím i namítám, tážu se a odpovídám, hledám a někdy i postrádám, občas také nesouhlasím. Čas prožitků života si pasíruji na svůj pomyslný talíř. Musí mi postačit životní etapa přímo úměrná k mému věku. Když ji podělím třemi, vyjde mi zhruba na jedno mnou žité období dvacet let. Dovolím si zde aplikovat ve zkratce svůj život. Zamyslete se spolu se mnou nad tím svým.
Prvních dvacet let se rovná bezstarostnému dětství a mládí, beze strachu z čehokoliv. Studentská léta prožívaná v relativním klidu a vzruchu, se vším co k nim patří. Hlavně bezstarostnost, radost, lásky, volnost, bouřlivé období sedmdesátých let, věčné otázky, hledání odpovědí. Jako člověk tvůrčí, prožívající veškeré klady i zápory společnosti, která ale přes to všechno fungovala na všech postech. A byla kultura, vstup do divadel, na koncerty, do kin a do galerií za pár korun, knihy nebyly luxusem, i když některé hůře k sehnání díky nízkým nákladům atd. Beze strachu jsem jezdila často vlakem do školy a v noci jsem se nebála projít sama nočním městem.
Ve svém druhém dvacetiletí jsem ani nepomyslela na možnost být bez práce, nebo dokonce hledat a nenacházet práci. To byla absurdní představa. Založili jsme rodinu, měli děti. Bez problémů a starostí kam zajít k lékaři, prevenci o jejich zdraví zajišťoval stát zcela automaticky a zdarma, školní docházka se konala samosebou poblíž místa bydliště. Vzpomínám na svou tvorbu, ať výtvarnou, či literární v té době. Ta se prolínala v těchto časech celým mým životem. Za uspořádání výstav a za pronájem výstavních prostor se neplatilo nic. Automaticky fungovala spolupráce se státními galeriemi, s Domy kultury, s divadly. Stačila jsem nejen divadlo hrát, ale i pracovat coby scénografka, včetně návrhů kostýmů a grafických příprav a návrhů divadelních programů. Absolutně mne nezatěžovaly existenční problémy a strach o ztrátu zaměstnání.
Třetí dvacetiletí se odehrávalo po roce 1989. Pobořilo všechno. Jak jsme žili, co jsme dělali, tvořili, jak vychovávali děti, postupně nám vzalo a bere dál veškeré jistoty. Připlížil se strach, nespravedlnost, bezpráví, nezaměstnanost. Strach o děti, jejich práci, o zdraví, budoucnost. Na budoucnost vnoučat už si nedovolím ani pomyslet.
Také můžete pod tuto rekapitulaci přiložit svůj podpis? Proč jsem se tak rozepsala, namítnete, když téma zní Pravdy a lži českých dějin? Nu, protože vše, co jsem uvedla ve výčtu, veškerá fakta, vše je současnými tvůrci žijícími na výsluní kulturního, uměleckého života uváděno právě opačně. Stačí shlédnout některý z dílů českého seriálu z období normalizace „Vyprávěj“. Zde jsou překrucovány dějiny a historie přímo ukázkově, až školometsky. Tuto problematiku můžeme ještě vnímat v kultuře ve dvou polohách. První je překrucování a lhaní, včetně výsměchu všemu, co tu dobu charakterizuje. Druhá je vyznávání kultu ošklivosti, bez jakékoli známky estetického i etického vnímání života. Podívejte se do knih současných prominentních autorů, shlédněte filmy či televizní práce, otevřete denní tisk, ponořte se do bulváru. Všude se to jen hemží a otírá o minulost, šlape se po nedávné historii jako po špinavém lavičníku. Není nitky, kterou by ponechali tito tvůrci na minulosti čistou. Ono by totiž, nebýt toho proklínaného bolševika a komunisty, nebylo o čem psát. To je smutné a hlavně chudé pro náměty, nemyslíte? Přitom je paradoxem, jak rádi a vděčně tito špinitelé sahají do pokladnice naší dřívější televizní a filmové tvorby, po záznamech kvalitních divadelních inscenací, po rozhlasových pořadech atd. Mám z tohoto faktu dojem, že nebýt té tvorby, neměli by ani co kvalitního divákovi nabídnout. Ale existuje přece nevysychající studnice americké filmové produkce, vždy po ruce, se svými splácaninami a nesmysly. Jako šafránu je v české tvorbě pár počinů, z kterých na vás dýchne umění, bez politury a nánosu špíny.
Jsem si vědoma, že mluvím obecně, ale i takovou formou je potřeba svůj názor vyjádřit. Před pár lety, v roce 2002, byl vydán sborník členů UČS pod názvem Na druhém břehu. Neustále víc a hlouběji si uvědomuji, jak moc výstižný je název almanachu. Opravdu jsme na druhém břehu, v myšlení, v tvorbě, v uznávání hodnot, v prožitku, ve vztahu k estetice. Kvalitativní nůžky umělecké a kulturní tvorby se neustále rozevírají. Mám pocit, že platí: čím hůře, tím lépe, čím ošklivěji, tím poutavěji, čím ukřičeněji, tím vítězněji!
Jedním z posledních výkřiků světa české filmografie je jistě halasně se o popularitu snažící prvotina Václava Havla Odcházení. Neviděla jsem dosud tento film, nebudu ho proto zatím komentovat. Jen z ohlasů z médií jsem zaslechla, že film je promítán od 24. 3. 2011 a do 30. 3. jej vidělo pouhých 16 tisíc diváků, což je pro autora filmu zklamáním, že kritiky jsou rozporuplné a pro obhajobu díla bylo uvedeno, že film je určen především pro intelektuály. Zvláštní je, že o toto dílko nejeví zájem zahraniční filmařské osobnosti. I zde platí: Drž se, ševče, svého kopyta. Udělat dobrý film není jen jako načmárat na papír pár (rádoby) filosofických úvah o zmarech a rozmarech. Víc snad ani dodávat nemusím.
Při setkávání v době uplynulé na našich konferencích zaznívaly nářky na bezmocnost, na marné snahy o vydávání prací knižně, vše vyznívalo až pesimisticky a beznadějně. Dnes říkám: podstatné je, že jsme zde stále a dáváme o sobě, o nás z druhého břehu, vědět.
Poslední dobou hýbá kulturním světem otázka DPH. Tato tři skromná písmenka zasáhnou do celé životní sféry všech občanů. Ale vraťme se do té naší – kulturní a umělecké. Četla jsem v OK poslední dobou některá vaše vyjádření k tomuto problému. Jsou zamítavá, samozřejmě. Ale míra způsobu, jakým jsou stanoviska vyjádřena, je přinejmenším zvláštní. DPH není levicové, nebo pravicové. Není ani jen červené, modré, oranžové, zelené či strakaté. Prostě je a asi i bude. To je podstatné. Chápu, že hořkost některých autorů z našich řad přetrvává. Jejich práce byly likvidovány v důsledku změny režimu, nastalo vakuum, v kterém se ztratila jejich tvůrčí snaha, bylo zataženo za brzdu. Nedivím se jim. V inkriminovaných obdobích jsem sama pracovala v oblasti knižní, tedy v prodejně Knihy a posléze v okresní knihovně, a situaci jsem poznala na vlastní kůži. Jednalo se konkrétně o rok 1968 a posléze rok 1989. Tedy dobře vím, o čem mluvím. Mnozí z vás také znáte osobně protagonisty těchto dějů, znáte posloupnosti a vývoj, víte o podrazech i zradách. Ale nelze přece opět a znovu vyčíslovat: tys udělal to, já proto udělám tohle, oko za oko, zub za zub. Zkrátka vyčítání do toho pomyslného čtvrtého kolena. Tak mi trochu připadají některé názory na téma DPH v oblasti knižní kultury. A kladu si otázku: co dobrého tyto postoje přinesou, ať už Výzvu na obranu knih lidé podepíší, či nikoliv. Jak už jsem uvedla, cíl by měl být jednoznačný a cesta k němu by se neměla drobit na kamínky, šutry, balvany a písek antagonistických pozic.
Ale zpět k práci členů naší Unie. Dovolím si malou rekapitulaci, ze svého pohledu. Pracujeme a už tolik nehořekujeme, ale kritizujeme a tvoříme. Tato naše stopa v dějinách vývoje kultury tu je a zůstane. Jen namátkou uvedu pár takřka pravidelně píšících autorů v OK: je tu Alexej Mikulášek a Milan Blahynka se svými vysoce odborně fundovanými recenzemi, statěmi a úvahami nad vydávanými knižními novinkami, je tu Vlastislav Hnízdo se svými články, upozorňujícími na život a dílo, jubilea našich a světových velikánů literatury, je tu Věra Beranová a její úvahy o estetice obecně, její kritiky a recenze výstav v galeriích, pojednání o malířích, jejich přínosech a odkazech z minulosti, je tu Karel Sýs, jeho výjimečná básnická tvorba a pravdivé sondy do historie, Michal Černík, díky jehož 33 otázkám se dovídáme mnoho podnětného o básnících, spisovatelích a obecně o lidech z kumštu, tvořících na naší straně barikády. V neposlední řadě je to Daniel Strož, jehož podnětné úvahy bývalého europoslance nám jednak dokreslují často zamlžovaná fakta z politické scény světa, a za další jsou zajímavým svědectvím o jeho pohledech na lidi z disentu. Tak mohu jmenovat celou řadu dalších výborných přispívatelů do OK – Zdeněk Hrabica, Zdeněk Frýbort, Vladimír Janovic, František Skorunka, Ivan Fontana, z nichž každý uchopuje dané téma po svém, osobitě a přece v duchu názoru, jenž nás spojuje. Nehovořím o autorech, kteří do OK zasílají ukázky ze své tvorby, ať chystané, či právě vydané. Je to slušná žeň literatury, která navazuje na tradiční kvalitu, na jakou jsme byli zvyklí. A tak bych mohla ve výčtu pokračovat. Jsou mezi námi mnozí, kteří vydávají svou tvorbu v samizdatu, nebo si píší, jak se říká, do šuplíku, a možná jim chybí ta trocha odvahy vyjít se svou tvorbou na světlo světa. I těm patří dík za jejich zdravé názory a správný postoj k současnosti. Tím vším, byť jsou to jen kapičky v tom moři bahna, špíny, lží a převrácených informací o prožité době, jsme se postavili proti té takřka jednolité vlně tsunami, která zaplavila naši malou zemi. Ony ty pravdy a lži v dějinách časem vyplavou na povrch. Ale aby mohly vyplavat, musí se stojaté vody občas řádně rozčeřit. A o to se právě tady a teď snažíme.
Tímto vás, tentokráte živě, zdravím z Vysočiny.
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)