Ve stísněném prostředí Dejvického divadla je na jevišti zcela realisticky vykouzleno dabingové studio; zařízení je bezpochyby provozuschopné, přes technickou zaostalost některých detailů by mohlo obstát i u profesionálních uživatelů. To je první pocit diváka, který přišel na tragikomedii Petra Zelenky DABING STREET, jejíž název je odvozen od lidového označení komplexu dabingových studií v suterénu sídla České televize. A vnímání hry jako jakéhosi takřka dokumentárního, až hyperrealistického snímání reality si uchováme, i když spustí dialogy herců. Působí autenticky, zcela nestylizovaně, herci se jich zmocňují bravurně, hovoří a chovají se tak, jako by plně s postavami splynuli. Nijak je nerozhodí ani neustálý bouřlivý smích publika, vnímají jen své postavy, jejich pocity a osudy.
   Dabingové studio patří Evě (hraje ji Klára Melíšková), která jako jedna z mnohých využila po převratu nekonečné nabídky zahraničních filmových titulů a zřídila si vlastní dabingové studio, kterému však stále větší konkurence ubírá vítr z plachet. V moři převážně bezcenné komerce je častým záchytným bodem namlouvání textů k pornografii či ke zcela pokleslým opusům libujícím si v nejintimnější tělesnosti spojené se zvuky vyměšování a podobně. Takové „umění“ mistrně ovládá Evin manžel Pavel (Václav Neužil), který si často vystačí s introvertním, zakomplexovaným technikem Karlem (Hynek Čermák), jeho sestrou Ladou (Jana Holcová), toužící po slávě zpěvačky, anebo i docela sám. K této práci má předpoklady, byť není vyškoleným profesionálem.
   Zelenkovy dialogy jdou na dřeň, použitá nadsázka v kontrapunktu s realistickým prostředím a mluvou postav vyvolává silný komický účin, ale i napětí a pocit stálého očekávání, což dobře překlenuje jednotvárnost kulisy i nadstandardní délku představení.
   Autor a zároveň režisér prokazuje svou schopnost nejen přesně evokovat různá, hlavně umělecká prostředí, ale také vytvářet neopakovatelné figurky, k čemuž mu dává vynikající herecký soubor Dejvického divadla další nedocenitelné možnosti. Vytvářejí jakýsi panoptikální obraz malého společenství lidí na sobě silně závislých, které společně užívaný malý prostor studia sbližuje nejen pracovně.
   K proměnám vztahů mezi protagonisty silně přispěje příchod slavného moderátora Michala a s ním i nového tématu – alkoholismu a částečně i toxikomanie. Martin Myšička se rázem dostává do popředí hry, skvěle předvádí svou postavu, potácející se z jedné krize do druhé, ztrácející nejen vůli a přehled o svém počínání, ale i svou identitu, osobnost. Jeho zájem najmout si studio a posléze ho i zakoupit vede zpočátku k euforii, k novým nadějím společenství, následný přeprodej studia developerům pak už jen k všeobecnému rozkladu uvnitř komunity, ke zkáze jednotlivců, dokonce k násilí za použití pistole. Hodně přesvědčivá a vypovídající je v tomto kontextu postava Jany, mistrně předvedená Ladou Jelínkovou.
   Zelenkova hra pracuje s empirickou rovinou skutečnosti; tu analyzuje jen nepřímo pomocí hyperboly či parodie, využívá i jazykových prostředků, jež upadající realitu doprovázejí pokleslým slovníkem, někdy až nadměrnou vulgaritou, která když přesáhne charakterizační smysl, se stává samoúčelnou.
   Návody k řešení naštěstí autor a režisér nepodává, obdobně jako ve svých slavných hrách - Příbězích obyčejného šílenství, Tereminovi či Ohrožených druzích. Návodný byl snad jen jeho někdejší volební spot Přemluv bábu, který svou stupiditou a lacinou demagogií poškodil politickou kulturu v zemi. Snad to ale bylo jen nevýznamné vybočení z celkové Zelenkovy divadelní, filmové a televizní tvorby, která má odvahu se potýkat se závažnými společenskými tématy.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)