U příležitosti stého výročí tzv. hilsneriády se v listopadu roku 1999 uskutečnila konference na Univerzitě Karlově v Praze nazvaná HILSNEROVA AFÉRA A ČESKÁ SPOLEČNOST 1899-1999. Nedávno vyšel stejnojmenný sborník z této konference, vydaný Židovským muzeem (ed. L. Pavlát, uspořádal M. Pojar) a přinášející texty referátů, které na konferenci odezněly. Sborník z konference jistě přínosné, interpretující a doplňující obraz domněle zcela uzavřených historických událostí. Současně však přinášející některá sporná, nepřesná, popř. zcela nepravdivá tvrzení či úsudky, na něž je třeba poukázat.
   Úvodem je nutno konstatovat jeden nepříjemný fakt: sborníku chybí objektivní kritičnost vůči negativním stránkám židovské emancipace u nás. Obava z antisemitismu (možná i z dnešního, nebezpečně se rozšiřujícího asemitismu, když antisemitismus je na ústupu) vedla většinu účastníků k tomu, že celý proces vykládají jen jako výsledek českého nacionalismu, maloburžoazního radikalismu, vzedmuté protižidovské zášti, vypjatého /ultra/katolicismu, oživené rituální pověry. To je pouze jedna stránka věci; důležitá, významná, ale proces měl i svoji odvrácenou tvář. Část české společnosti konce 19. století, její třídy a vrstvy, začala sklízet plody svého počátečního pohrdáni židy, náboženskou jinakostí, obav z konkurence (ne lichých) a germanizace, zaseté ostatně již Josefem II. Obrazy židovských kořalečníků, továrníků, projevy pohrdání českým světem a jeho kulturou, chování národnostních indiferentů a fluktuantů, tendence elitářské povýšenosti, tento jinak běžný antisemitský folklór měl - nepíši to rád - reálný základ a předobraz. Nešlo jen o předsudky, ale i o zkušenosti, popisované jevy existovaly, jen se mediálně až groteskně zveličovaly, vytloukal se z nich politický kapitál (K. Baxa) a byly vhodným prostředkem zvýznamnění jinak průměrných a podprůměrných literátů či žurnalistů.
   Pro ilustraci našim čtenářům, jimž může připadat antisemitismus nepochopitelný: princip tentýž, jaký známe z folklóru antikomunistického. Totéž pohrdání, povýšenost majitelů pravdy. Také vytrvale připomínají, karikují a hyperbolizují např. nefungující tovární provozy, poloprázdné obchody, výslechy tzv. disidentů, omezenost a pyšnou ekonomickou moc "papalášů" atd. Není problém poskládat takto i zkušenostně získaný obraz do portrétu strůjců ZLA, nafouknout ho do děsivého, přízračného tvaru, jemuž nechybí trivializovaná literární kýčovitost. Zvláště slovesná a vizuální česká kultura 90. let nabízí nepřebernou škálu roztodivného "klasobraní".
   Ale zpět k hilsneriádě: Bylo obtížné přesvědčit poctivého "našince", který neobstál v tvrdé židovské konkurenci, že je jeho nepřítel žid? Upřímného zbožného katolíka, že jeho mesiáše ukřižovali židé, kteří ve vykupitelství Krista stále nevěří? Anarchistu a ateistu, že obřady spojené s "košer stravou" mohou být zaměněny za jiné pseudokultovní praktiky, tedy "rituální vraždu"? Stoupence spiklenecké koncepce dějin, že židé vládnou světu, když předtím neobstáli jezuité a ještě dříve templáři?
   K výjimkám ze sebestředné orientace patří studie několika akademických badatelů, které jsou přínosem. Patří k nim referát Antonína Měšťana nazvaný Vídeňská Krausova "Die Fackel" v době hilsneriády a Češi. Měšťan v něm dokládá, že Karl Kraus (jehož začlenění do slovníku Literatura s hvězdou Davidovou se někdy zpochybňuje s odvoláním na jeho především vídeňské působení, byť byl jičínský rodák) bohužel "v řadách Židů v celé habsburské monarchii byl jediný, kdo měl odvahu zaměřit kritiku také do vlastních řad a říct trpkou pravdu zidovské burzoazii a Zidy řízenému tisku, především tradičně protičesky zaměřeným vídeňským Neue Freie Presse" (s. 91). Měšťan mj. připomíná i Krausova slova o tom, že "zidovství v ghettu a antisemitismus patří k sobě" (s. 90).
   Dodejme jen, že vídeňské prostředí umožňovalo větší kritický odstup než pražské, vybičovanými emocemi zmítané. V našich dějinách ovšem nejednou a neblaze zapůsobila zdivočelá intelektuální lůza. Martin Kučera v příspěvku Reakce na hilsneriádu v táboře českých radikálů správně odlišuje antisemitismus od asemitismu, který chápe jako "maloburzoazní ideologický postoj, který chtěl zajistit národnostní jednotu českého historického území a nebyl motivován rasisticky, avšak státoprávně (Země Česká Čechům), sociálně, ekonomicky i protiněmecky. Na zidovských spoluobčanech pozadoval asimilaci, národnostní, jazykové, kulturní a zejména hospodářské splynutí s českým etnikem" (s. 76). Kučera ukazuje, jak česká společnost nebyla zdaleka jednotná ve svém postoji k rituální vraždě a židovstvu vůbec, jak je mýtus o panantisemitismu, tedy antisemitismu sdíleném celou českou společností, nepravdivý. Zastává se - někdy naprosto oprávněně, jindy méně - sociálních demokratů stejně jako českých křesťanských sociálů, a dokonce i Katolické moderny, realistů stejně jako Volné myšlenky, luteránů i reformovaných. Uvědomuje si, že "kde se ovšem neprosadil bolzanovský ideál duchovního pastýře jezíšovské zvěsti, mohl antisemitismus z přesvědčení přerůstat v rasismus snáze nez jinde v českém prostředí (J. Deml, později J. Durych, okruh Řádu a Akordu)" (s. 85).
   Naopak jako velmi sporné se jeví ztotožňování hitlerovského a stalinského antisemitismu jako dvou jakoby ekvivalentních vln antisemitismu ve 20. století (s. 149). Není tak těžké poznat, že kdyby nebylo osvobozenecké mise Rudé "Stalinovy" armády, bylo by evropské židovstvo cele vyhlazeno (a Slované s ním). A nebylo snad tolik osob "židovského původu" nositeli nejvyšších stalinských vyznamenání? Chápu sice motivaci autora, E. Goldstückera, jenž byl s antisemitismem v době vykonstruovaných politických procesů začátku 50. let konfrontován velmi drsně a z ruského antisemitismu měl hrůzu, avšak ani osobní zkušenost neopravňuje k podobné vulgarizaci, kladoucí naroveň genocidní hitlerismus se stalinismem. Nebo je to ozvuk oficiálního mýtu o totožnosti fašismu a komunismu? Podobně nepravdivé je líčení Masarykova vztahu k sionismu a znevažování českožidovského hnutí, jak je jednostranně podává Koloman Gajan v referátu Postoj T. G. Masaryka k zidovství a sionismu za první republiky. Masaryk uznával obě cesty jako zcela legitimní (více v příručce Literatura s hvězdou Davidovou, s. 253-258). Je ovšem otřesné zjištění, že Hilsner nebyl do roku 1999 právně rehabilitován (!), když jednostrannost soudu, jeho podjatost byla dokázána sdostatek jasně.
   Na tomto místě nelze posuzovat všechny příspěvky sborníku. Dodejme jen, že česko-židovská vzájemnost je nepopiratelný fakt. Odvrácená tvář česko-židovské provázanosti nalezla svůj odraz v četných kritických a sebekritických článcích, fejetonech a příspěvcích českožidovských periodik (zvláště v týdenících Přehled a Rozvoj), ale i v česko-sionistických (zvláště v týdeníku Židovské zprávy). Pravda je mnohovrstevnatá, polyfunkční, polycentrická a polyfázová, slovem dialektická, věty postupně skládají složitou mozaiku celku. Takovým kamínkem by se mohl stát i recenzovaný sborník.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]