(K 100. výročí narození a 45. výročí úmrtí E. F. Buriana)

   Za 55 let života Emila Františka Buriana (11. 6. 1904 - 9. 8. 1959) se odehrálo tolik světodějných událostí, že je udivující, jak tento muž , který je prožíval a do mnohých přímo zasahoval, za čtyři desetiletí své mnohostranné umělecké a společenské činnosti dokázal vytvořit tak rozsáhlé a různorodé umělecké dílo a ovlivnit kulturněpolitický život země.
   Rodové hudební předpoklady (otec Emil - významný barytonista, matka Vlasta - učitelka zpěvu, strýc Karel - světoznámý tenorista) vedly nevalně prospívajícího gymnazistu ke studiu klavíru a skladby na pražské konzervatoři, které úspěšně završil absolutoriem mistrovské školy J. B. Foerstra v r. 1927.
   V té době však už měl za sebou řadu zdařilých výkonů v hudební, dramatické i teoretické oblasti i výrazných angažmá ve sféře kulturněpolitické.
   V hudbě, která ho provázela celým životem, se uplatnil jako výborný klavírista, osobitý zpěvák, teoretik a především skladatel. Psal skladby symfonické i komorní, scénickou hudbu divadelní a filmovou, skládal jevištní díla operní i baletní, tvořil lidové hry se zpěvy. Opojen jazzem vynikl ve dvacátých letech jako klavírní a pěvecký interpret, publicistický popularizátor, autor původních drobných i rozsáhlých děl (např. opery Bubu z Montparnassu na text francouzského avantgardního básníka Ch. L. Phillipa, jež byla úspěšně provedena až v 90. letech Státní operou). K nejvýznačnějším dílům patří dále opera Maryša, hry se zpěvy Opera z pouti, Vojna, Láska, vzdor a smrt, hudba k filmu Před maturitou, natočenému s Vančurovou účastí a k Steklého Siréně, která na MFF v Benátkách získala nejvyšší ocenění Zlatého lva.
   Podstata Burianova tvůrčího odkazu, který má nadnárodní význam, je ovšem v oblasti divadelní. EFB jako herec, recitátor, režisér, dramatický autor, divadelní teoretik a organizátor pěstoval a obohacoval zejména podněty domácí a evropské avantgardy - dadaismu a poetismu, Honzla, Frejky, Nezvala, Piscatora, Brechta, Tairova i Mejercholda. Jeho významným přínosem bylo vytvoření voicebandu, s nímž již koncem dvacátých let slavil i mezinárodní úspěchy. V té době si vyzkoušel i režijní a řídící divadelní práci v Praze, Brně a Olomouci.
   Od poloviny třicátých let stál v čele jím vytvořeného družstevního divadla D 34, proslulého Déčka, v němž realizoval svůj teoreticky zdůvodněný projekt syntetického poetického divadla - moderní inscenační praxe, v níž výrazně uplatňoval též prvky hudební, taneční, výtvarné i promítání světelných obrazů (tzv. kinodivadlo). Byl skutečným básníkem jeviště a své poetické cítění uplatňoval jak v klasickém repertoáru (Shakespeare, Baumarchais, Lermontov, Klicpera), tak především v dramatických adaptacích literárních děl minulosti i současnosti (J. W. Goetha, Stendhala, Ch. de Costera, H. Ch. Andersena, K. H. Máchy, M. Majerové, I. Olbrachta, J. Haška, B. Benešové, V. Dyka, K. Nového) i jevištně působivých scénických projektů lidové poezie. Tuto linii doplňovaly komorní večery přednesu veršů českých básníků (např. Gellnera, Halase, Hory, Seiferta).
   Ve třech sezónách za nacistické okupace se stalo D 39 - D 41 divadlem bojujícím. Uvádělo téměř výhradně český repertoár, v němž manifestačně působily inscenace Českých pohádek B. Němcové, Máchova Máje, Dykova Krysaře a Nezvalovy Manon Lescaut. Po uzavření vysokých škol zřídil Burian při D 40 též hereckou školu, aby tak dal možnost umělecké průpravy řadě mladých lidí.
   V březnu 1941 byl umělec zatčen a divadlo zrušeno. Jako vězeň koncentračních táborů v Terezíně, Dachau a Neuengamme u Hamburku neustává v utajované kulturní činnosti. Recituje spoluvězňům a nacvičuje s nimi rozmanité divadelní výstupy. Počátkem května 1945 je deportován s tisíci dalšími na vězeňskou loď Cap Arcona, která je bombardována a potopena. Odvážným skokem do moře se zachraňuje a šťastně doplave na pobřeží.
   Po návratu do vlasti se pouští do mnohostranné intenzivní umělecké a politické práce. Levicově přesvědčený tvůrce (od r. 1923 člen KSČ, příslušník U.S. Devětsil, zakládající člen Levé fronty) jako by chtěl dohnat léta věznění, kdy nemohl volně umělecky tvořit. V poválečném období stojí krátce v čele několika divadel, obnovuje činnost svého divadla D 46 (představením inscenace Hrubínovy básnické skladby Jobova noc), v letech 1945-1947 přednáší pravidelné nedělní komentáře v pražském rozhlase, r. 1946 zakládá týdeník Kulturní politika, jehož se stal šéfredaktorem. Neustává přitom v divadelní a literární činnosti.
   Získává významná společenská ocenění (Státní cenu za hudbu k Siréně, v r. 1948 je zvolen poslancem Národního shromáždění). V duchu budovatelské tematiky uvádí Káňovu Partu brusiče Karhana a sám píše několik schematických agitačních her odpovídajících tehdejším ideologickým normám (např. Pařeniště).
   V první polovině padesátých let je Déčko přeměněno na Armádní umělecké divadlo a Burian jmenován plukovníkem. Ale i v této pro moderní umění nepříznivé době dosáhne Burian toho, že v tomto divadle je zřízen profesionální orchestr a další hudební soubory - smyčcové kvarteto, dechové kvinteto a jazzová kapela vedená F. Havlíkem. Hudební složky divadla zčásti vyvažují suchopár slovesné divadelní činnosti.
   Bystře reflektující E. F. Burian reaguje v období postupného ideologického uvolňování po Stalinově smrti změnou repertoáru. V r. 1954 uvádí první pokus o politickou satiru - hru V. Jelínka Skandál v obrazárně, kritizující pokřivené morální principy nedávného období a přežívající negativní tendence v současnosti. Postupným uváděním předválečného avantgardního repertoáru již v "civilním" D 34 se vrací k programu syntetického poetického divadla.
   Nedílnou součástí Burianova tvůrčího odkazu je jeho literární a publicistická činnost. Lyrický talent uplatnil v několika básnických sbírkách, vysoké úrovně dosáhl jako prozaik sbírkou povídek Osm odtamtud, která patří k vrcholům české koncentráčnické literatury. Jako zdatný publicista a břitký polemik se uplatnil již ve 20. a 30. letech v řadě kulturních časopisů (např. Pásmu, ReDu, Tam-tamu, Reflektoru, Rozpravách Aventina) a v již zmiňovaném poválečném období.
   Teoretickou akribii uplatnil v řadě knih, studií a přednášek muzikologických a teatrologických, věnovaných především novodobým žánrům a proudům umění 20. století (jazzu, moderní ruské hudbě, avantgardnímu divadlu, socialistickému realismu apod.).
   Burianova polymúzičnost se uplatnila i v oblasti filmu nejen autorstvím úspěšných hudebních doprovodů význačných děl československé kinematografie, ale i prací režisérskou (film Věra Lukášová). Vztah k výtvarnému umění prosazoval v inscenační praxi i organizováním výstav představitelů českého moderního výtvarného projevu v prostorách divadel, kde působil.
   Tvořivé divadelní usilování EFB mělo v předválečném i poválečném období ohlas také v zahraničí, a to v zemích Západu i Východu (např. ve Francii, Itálii, Švýcarsku a v Sovětském svazu).
   Vlastenecky a internacionálně cítící umělec dokázal svou tvorbou, organizátorskou prací a společenskou činností obohatit a posunout vývoj českého divadla ve smyslu evropském. I přes dílčí zakolísání a omyly (některé předválečné experimenty, činnost na přelomu 40. a 50. let), které někdy provázely jeho až přílišnou šíři uměleckého a společenského záběru, má značka EFB trvalou hodnotu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]