»Skrytý, neschůdný, zvolna zrající obsah« (Tibor Déry, Nedokončená věta, Odeon, Praha 1980, díl I, s. 318) zápasu o lidskou spravedlnost jako proces pokojného, ale nevyhnutelného vývoje není zvládnutelný nejen tzv. horními vrstvami společnosti, ale jeho pochopení není snadné ani pro vrstvy »spodní«, k nimž sám patřím nejen původem. U nás se spíše věří rychlým a energickým výpadům, které rychle všecko změní a natrvalo. Nic proti revolučním převratům, jen dobře připraveným (nikoli pouze v technickém smyslu) a pokračujícím v podobě »zvolna zrající« a pokojné...
   Je to starý problém na levici. Dávno je zpochybňován Engelsův výrok, který zní: »...mou nadějí i přáním je, aby náš velkolepý plynulý vývoj, který se naplňuje s pokojnou neodvratností přírodního procesu, šel dál svou normální cestou.« (viz Marx, Engels, Spisy sv. 38, s. 480). Však se za něj Engelsovi také dostalo, a každý, kdo se ho dovolával, býval bit pro domnělý »revizionismus«. Zatím však nastaly jiné časy, které spíše hovoří ve prospěch Engelsův. »Pokojný vývoj« je zrovna tak součástí revolučního postoje jako »výstřel z Aurory«, to je nepochybné. Očekáváme, že by se k tomu levicové strany včetně komunistických měly v současnosti vyjádřit. Měly by zkrátka provést historickou sebekritiku, neemocionální, nicméně neúprosnou a nesentimentální. Poukazy na to, že by takové sebekritiky mohla zneužít pravice, jsou poměrně starého data a souvisejí se starými poměry v levicových stranách. Nemyslím, že by tyto »obavy« byly inspirovány skutečným strachem z protivníka, ale spíše z úbytku sil na levici, odrazené od své vlastní věci sebekritikou. Nevěřím ani na citové příčiny těchto obav.
   Náš protivník má mnohem větší starosti, třebaže o jejich příčinách nemá zdání. Víme o nich také od Engelse, který mluvil o nebezpečí vystřílet »příliš brzo všechen prach a nedat stranám buržoazního státu čas, aby ve všem všudy zabředly a samy se s konečnou platností zdiskreditovaly...« (Tamtéž). Sledujeme-li v dnešní televizi hašteření pravicových politiků, vybavujeme si další Engelsova slova: »Všichni tihle všelijací mizerové se musí napřed navzájem pomlátit, totálně zruinovat a zostudit a připravit nám půdu tím, že dokáží, jedna sorta za druhou, svou neschopnost...« (Marx, Engels, Spisy sv. 36. s. 63).
   Srážka s buržoazií pokračuje. Protivníkům je dnes víc než před padesáti lety. Masy lidí přešly na stranu našich odpůrců. Těžko je obviňovat ze zrady. Chtějí mít prostě pohodlnější život. Pro lidi, kteří zůstali na levici, má obrovský význam pochopit příčiny porážky z konce 80. let minulého století. Něco takového se neobejde bez objektivní analýzy a jí založené sebekritiky. Všiml jsem si, že pro to není vždycky dost porozumění. Proč? Otázku neumím zodpovědět. Pravici se podařila spousta věcí: především přesvědčila většinu lidí o tom, že prý komunismus se neobejde bez násilí a že úsilí o spravedlnost se děje na úkor tzv. středních demokratických vrstev. Kdekdo si dneska myslí, že patří nebo by mohl patřit k tzv. lepším lidem, a ne k proletářské chudině, která není v módě. Je to samozřejmě hrubý šosácký omyl, ale je to tak. Sami jsme tomu nahráli některými politickými opatřeními 70. a 80. let, tupým dogmatismem, se kterým jsme vylučovali ze strany i ze společnosti tisíce příslušníků inteligence. To byla politická chyba, která nás přivlekla k listopadu 1989. O této naší chybě není zvykem v naší straně dnes hovořit, což je další chyba. Je těch chyb příliš mnoho. Dobře vím, že se mnou mnozí nebudou souhlasit, což je mně líto, ale nabyl jsem přesvědčení, že bez této sebekritiky se neobejdeme nejen tváří v tvář demokratické většině, ale ani tváří v tvář sobě samým. Někteří říkají, že se nemáme donekonečna někomu »omlouvat«, ale to je další omyl: omlouvat se nemusíme, to jsme ostatně už udělali, ale vzdát se toho musíme, odvrhnout to od sebe navěky, to musíme. Podezíravý vztah k inteligenci není tím, co požadoval Lenin navzdory tomu, že inteligence mnohokrát zklamala, že všechno vždycky zpochybňuje a jiná ani nebude. Kdo chce někoho vést, musí být mravně nad ním, a ne pod ním: Podezírali jsme takové lidi jako byl A. V. Lunačarskij, zabit byl I. Babel. Kdo nám je nahradí? Nikdo.
   Sebeuvědomění proletariátu existuje jako problém. A jde většinou o morálku ve vztahu k lidem. Proletariát nemá co koho »komandovat«, dělat svrchovaného, má být skromný a dobrý, a ne panský. Nemá nikdy podlehnout představě, že když se dostane k moci, může rozhodovat o všem a všecko posuzovat. To jsou základní etické otázky. Všiml jsem si, že straničtí funkcionáři v minulosti rádi vznášeli problém základní filozofické otázky, kdežto základní mravní otázky si kladli málokdy. Mravní otázky marxismus zdánlivě neřeší a nevyjadřuje se k nim. Z toho pak vzniká dojem, že jim bezmála nepřikládá žádný význam. To je však veliký omyl. Nejlepší interpret marxismu 60. a 70. let ruský filozof M. Lifšic uvažuje takto: »Nakonec vyhrává ten, kdo je způsobilý stát se zákonitým dědicem, a nikoli dočasným uzurpátorem morální síly dějin, a proměnit jejich zlou ironii v beethovenovskou ódu na radost.« (Vítr dějin, 1974, s. 376).
   Beethovenovská óda na radost v našich souvislostech spočívá v uvědomění, že se společnost vyvíjí a že dějiny lidstva straní lidu. Tento často málo viditelný trend se s přestávkami i odklady naplňuje nehledě na cokoli, co se momentálně děje v každodennosti, ten probíhá bez ohledu na dílčí úspěchy nebo prohry. Každý, kdo se tomu staví do cesty a zneužívá hloupých nebo i zlovolných činů představitelů demokratických vrstev, na svoji slepotu a tupost nakonec doplatí. Morální je vědět to a hlavně chovat se podle toho. Snadno se to říká dnes, po velké porážce, to je pravda, ale připustit si to je nevyhnutelné. M. Lifšic, ke studiu jehož děl bych rád vyzval stranickou veřejnost, k tomu říká: »Nejsilnějšími zbraněmi 'velmoci' marxismu byly vždycky uvědomělá kontrola objektivního procesu boje i vlastního vystupování v tomto procesu, sebeuvědomění a revoluční teorie.« (Tamtéž, s. 382, podtrhl J. S.)
   Nazval jsem svůj článek Co srdce nebolí, to oči nevidí. Nemá valný smysl polemizovat s těmi, které vskutku máloco bolí a nikdy je nebolelo, že většina lidí nemá žádnou možnost změnit hierarchii společenských hodnot a nechá si diktovat měřítka cizí. Kdosi kdysi násilím stanovil, co je spravedlivé a co nikoli, kdo jsou schopní a kdo neschopný atd., což společnost víceméně přijala a řídí se tím. Kdykoli se někdo pokusí těmito pravidly otřást, je stíhán nejen zákony, ale i odsudkem vlivné části společnosti, čímž ovlivní tzv. většinu a pacifikuje ji. Dějiny jsou plny této prosté taktiky bohatých proti chudým, tohoto skrývaného i neskrývaného násilí, které už zničilo celé lidské osudy v milionech. Být na levici znamená nebýt k této »praxi« panské moci lhostejný, a to většinou není myslitelné u těch, kteří to nezakusili, nebyli tupeni a šikanováni jako jsou dnes tupeni a šikanováni komunisté za své úsilí o spravedlnost. Dnešní buržoazii a maloburžoazii mnoho záleží na tom, aby se jim podařilo odradit většinu od komunistických idejí, které nazývají zločineckými a všemožně se snaží je zošklivit. Nesvědčí to o tom, že si s nimi nevědí rady a že proti nim nedovedou postavit nějaké jiné ideje, ale jenom hrozby a nabídky fašistických řešení?!
   Lidský život je krátký a nikdo z nás se nedočká naplnění svých předpovědí a přání. Ale náš protivník teprve ne... Jeden člověk (byl to Vladimir Majakovskij) kdysi napsal:
   Vyvane z hlavy, kdy a kde jsi měl
   dušičku v peří, bradu umaštěnou,
   však na tu zem, s níž jsi hladověl,
   nikdy už nemůžeš zapomenout...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]