Sigmund Freud 1856-2006

   »Děkuji panu starostovi města Příbora, pořadatelům této slavnosti a všem přítomným za čest, prokázanou mi vyznamenáním mého rodného domu pamětní deskou z ruky umělcovy. A to již za mého života, kdy lidstvo není jednotno v hodnocení mé činnosti. Opustil jsem Příbor ve věku tří let a navštívil jej o prázdninách jako šestnáctiletý gymnasista, host rodiny Flussovy, a již nikdy více. Od té doby se mnoho se mnou událo: hodně jsem se namáhal, prožil četné útrapy, též štěstí a něco úspěchu, jak se už v lidském žití stává. Jest nesnadno nyní vžíti se 75letému do časné doby, z jejíhož bohatého obsahu zůstaly v jeho paměti jen sporé zbytky, ale jedním jsem si jist: hluboce ve mně ukryto žije stále to příborské šťastné dítě, prvorozenec mladé matky, jenž přijal z toho ovzduší a z této půdy první nesmazatelné dojmy. Budiž mi proto dovoleno ukončiti své díky srdečným blahopřáním tomuto městu a jeho obyvatelům.«
   Tento dopis přečetla při odhalení pamětní desky na rodném domku Sigmunda Freuda v Zámečnické ulici č. 117 při příležitosti jeho sedmdesátých pátých narozenin jeho dcera Anna, psychoanalytička jako její otec. V německy vedené příborské matrice je jako datum Freudova narození mylně uveden 6. březen, protože matrikář zaměnil Mai za März.
   Sigmundův otec byl drobný obchodník, předkové se z Německa odstěhovali na Litvu a odtamtud nedlouho před Sigmundovým narozením na Moravu a z Moravy po několika letech do Vídně. Sigmund se do svého rodiště, jak sám uvádí, vrátil jednou na prázdniny do rodiny svého spolužáka, neuvádí však, že se tu zamiloval do jeho sestry, která však jeho city neopětovala. Ve Vídni v roce 1881 promoval, stal se lékařem a po krátké praxi sekundáře ve vídeňské Všeobecné nemocnici ho slavní neurologové Charcot a Bernheim odlákali do Francie. V roce 1882 se vrátil do Vídně ke své snoubence. Byla jí Martha Bernaysová a Freud jí do Wandsbeku, kde u rodičů žila, psával dokonce i tři dopisy denně, dokud se v roce 1886 nevzali.
   Délkou a frekvencí by tyto dopisy mohly připomínat dopisy Franze Kafky Felice Bauerové do Berlína, kdyby se od nich nelišily úporností, s jakou budoucí revoluční analytik lidských instinktů hájí svůj současný a hlavně budoucí statut měšťana a řádného manžela. Napomíná svou budoucí ženu: »Nech ji, ať si je taková, jaká je, ať si je děvčetem, které si hledá manžela, jak a kde to jde, a je ráda, když nějakého najde, ty se však nesnižuj na její úroveň tím, že s ní budeš udržovat přátelství.« Tento jeho postoj pak najde obdobu i ve vztahu k literatuře.
   Ve spolupráci s psychiatrem Breuerem začíná při léčbě hysterie používat hypnózy a zjišťuje sexuální kořeny tohoto onemocnění, vytěsněný zážitek či touhu po zážitku, které pacientka při analýze pak zaujímá vůči tomu, kdo ji analyzuje. Uvědomuje si, že v životě každého člověka hraje významnou roli ta část jeho samého, kterou vytěsnil a zdánlivě zapomněl, a že nechat tuto část vejít do vědomí hypnóza dokáže jen zčásti a ne nadlouho. Použil metody asociačního, vědomím nekontrolovaného toku představ, zjistil, že věřit traumatům pacientek, souvisejících většinou se znásilněním vlastním otcem, byl omyl. Přistoupí k dlouhé a mučivé autoanalýze. Výsledkem je Výklad snů, který vyšel v roce 1900. Sny jsou onen klíč k tomu, co podle Goethova Fausta Freud označil jako »matky«, neboli prapůvod. Už jen tato metafora naznačuje jeho vztah k literatuře a rovněž jaké literatuře dával přednost. Freud od samého počátku bojoval s mylnou představou veřejnosti, že psychoanalýza je výpravou do temnot, kam rozum nemůže, a dokazoval, že je pouze vzpourou proti pozitivismu, který odevzdává lidskou bytost její vnější historii a historií registrovatelným faktům, snahou dobýt si zpátky území, které věda jakoby jednou provždy přepustila literatuře a umění. Snažil se to dokázat právě Výkladem snů a po něm následující Psychopatologií všedního života. To už se kolem něj shromažďují stoupenci a žáci, Jung, Adler a další, jedni se od něho vzdalují, jiní se naopak k němu přibližují. Je založena Psychoanalytická společnost.
   V roce 1907 Jung Freudovi doporučí četbu novely Gradiva od dnes zapomenutého německého autora Wilhelma Jensena (1837-1911). Je to běžný, nenáročný literární produkt z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vypráví se v něm, jak mladý německý archeolog si přiveze z Říma sádrový otisk drobného antického basreliéfu s dívkou, jejíž chodidlo se při chůzi ocitá v pravém úhlu k zemi. Sám pro sebe si ji pojmenuje Gradiva »(vpřed se ubírající«) a třebaže má dojem, že ji z okna zahlédl na ulici před domem, odjede ji hledat do Pompejí, jak mu poradil sen. V Pompejích ji opravdu potká, když však na ni promluví latinsky a řecky, dívka mu odpoví německy a nakonec vyjde najevo, že bydlí naproti jeho bytu a že je do něho zamilovaná. Freud píše: »Básník nám tu nabídl zcela konkrétní psychiatrickou studii, kterou budeme konfrontovat s naším pojetím duševního života, s historií choroby a jejím léčením, jež nám umožní objasnit některé základní elementy psychiatrie.« S pomocí interpretace detailů (hrdina i hrdinka se znali v dětství, hrdina zážitek nezvyklé chůze vytěsnil a ten »se stal účinným, aniž by vešel do vědomí«). Freud píše na téma novely jakýsi psychoanalytický metapříběh, samozřejmě mnohem zajímavější než příběh sám. Později se snažil s Jensenem vejít ve styk; zdá se, že chtěl na základě novely analyzovat jejího autora, ten však byl zdrženlivý. Když se v následujících letech zmnožily případy »psychoanalýzy umění«, Freud sám začal upozorňovat na úskalí, která tyto pokusy obnášejí. Souvislostí umělecké tvorby s teorií psychoanalýzy si však byl i nadále vědom a psal o Goethovi, Dostojevském, Sofoklovi a dalších. Slavná je jeho analýza snu Leonarda da Vinci. Leonardo si vzpomíná na jeden svůj dětský sen, když píše o letu jestřába: »Psát tak zevrubně o jestřábu se zdá být mým osudem, neboť má první vzpomínka z dětství je taková, že ke mně přilétl jestřáb, ocasem mi vnikl do úst a uvnitř mých úst jím pak pohyboval.« Freud vinou nepřesného německého překladu Leonardova textu sice zaměnil jestřába za supa, což mu výklad na několika místech (třeba při exkurzi do egyptského písma, kde hieroglyf hlavy supa zobrazuje právě matku a vůbec co se týče role supa v egyptské mytologii) sice zpochybnilo, ale nezabránilo dojít k závěru o Leonardově homosexualitě. V téže stati se zabývá i pověstným úsměvem Mony Lisy. Její »dobře známý okouzlující úsměv budí podezření, že skrývá tajemství lásky. Síla Leonardova umění vytváří postavy, v nichž blažené sepětí přirozenosti mužské s přirozeností ženskou je ukojením touhy chlapce okouzleného vlastní matkou.« Ve studii o Michelangelově Mojžíšovi (1913) detailem jeho ruky hrající si s plnovousem interpretuje umělcův vztah k papeži Juliu II., pro jehož náhrobek byla socha určena. Literatuře je věnována i studie Dostojevskij a otcovražda (1927), nebo Vzpomínka z dětství v Goethově Básni a pravdě (1917). Studií Mimo princip slasti Freud opustil velkou část svých dosavadních východisek. Zjistil existenci nutkání k opakování, kterou nelze připsat principu slasti, ale naopak nutkání ke smrti, k návratu do původního stavu hmoty, z níž člověk vznikl. Lineární pojetí času, které je v řádu percepce - vědomí, tak podle něho nachází svou alternativu v pojetí čas - opakování. Z terapie se Freud vrací do filozofie.
   Druhové odpadali, stoupenci se přidávali, psychoanalýza se větvila. V posledních letech se však objevili i stoupenci Freuda původního. Mezi ně patří Francouz Jacques Lacan (1901-1981). Ten s odvoláním na Saussurovu strukturalistickou lingvistiku vychází z teze, že jako se řeč neomezuje na významy, tak se vědomí neomezuje na vědomí sebe sama a umožňuje podvědomí mít svůj vlastní jazyk, který se neřídí pravidly jazyka vědomí. Pro psychoanalýzu je důležitější jak subjekt mluví, než co říká. Lacan se snažil sám jazyk podvědomí používat, jakoby se jím nechával analyzovat, i ve svých vlastních, těžko čitelných textech.
   Freudův vztah k literatuře se dá velice dobře vymezit několika jmény klasiků. Opomíjel literaturu a umění moderní, účast vědomí a podvědomí na avantgardních uměleckých dílech ho ponechávala chladným. Lhostejný zůstal i vůči surrealismu, který by se na první pohled zdál být potvrzením jeho teorie a v některých ohledech i terapeutické praxe. A zůstal coby osobnost lhostejným i surrealismu. Jeho jméno se neobjevuje v žádném ze surrealistických manifestů (s výjimkou čísla 9-10 časopisu La révolution surréaliste) a tiskovin. S kultem podvědomí, jak se objevil v souvislosti se surrealismem v třicátých letech, Freud nesouhlasil. Uměním, které za umění považoval a které chápal, nebyla avantgarda, ale právě to umění, které avantgarda odmítala.
   V roce 1938, po okupaci Rakouska nacisty, Freud coby Žid i coby tvůrce nacisty neakceptovatelného pojetí člověka opouští Vídeň a odchází do Londýna. 23. září roku 1939 podléhá rakovině čelisti, na kterou byl během posledních dvou desetiletí několikrát operován.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]