K 80. výročí narození Anne Frankové

   Zato slova si zapsala 4. dubna 1944 do svého deníku v necelých patnácti letech Anneliese Marie Franková, které rodiče a přátelé říkali Anne a jejíž jméno se právě díky tomuto zveřejněnému deníku stalo po válce známým po celém světě. Smrt ji čekala osudově za necelý rok.
   Anne se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem v zámožné německé židovské rodině, která po nástupu nacismu v r. 1933 emigrovala do holandského Amsterodamu. Tam její otec Otto Frank vlastnil podnik s konzervačními prostředky pro výrobu džemů. Anne spolu se svou o tři roky starší sestrou Margot navštěvovala holandskou základní školu a v době války segregované židovské lyceum. Jejich židovství nebránilo nijak souznění s nizozemskou národní a státní příslušností, které si vážily.
   Pronásledování Židů v okupovaném Holandsku nutilo mnohé z nich k další emigraci a k ukrývání před kolaboranty a nacistickými vládci. Byl to i osud čtyřčlenné rodiny Frankových, která se spolu s dalšími čtyřmi Židy po dva roky ukrývala v zadním traktu otcovy firmy na Princengrachtu v centru Amsterodamu, kam se tajně v červenci 1942 přemístili ze svého bytu, v němž zanechali fiktivní stopy o cestě do zahraničí.
   Anniny deníkové záznamy svědčí o dívčině cílevědomosti stát se novinářkou a spisovatelkou. Její osobnostní a vypravěčská zkušenost postupně rostla na základě prožitků získaných z každodenního styku s dalšími „potopenci“ žijícími v úkrytu i několika statečnými „pomocníky“ zvenčí, kteří jim opatřovali potraviny, přinášeli informace, knihy a studijní materiály a všestranně jim pomáhali překonávat nucenou izolaci. Anne se zároveň inspirovala vlastním intenzivním studiem, jímž nahrazovala nemožnost školního vzdělávání. Zejména bohatá četba beletrie a umělecké zájmy v oblasti filmu, výtvarného umění a hudby pěstované sledováním dostupných časopisů, historické literatury a poslechu rozhlasu, významného zdroje informací i estetických zážitků, byly pro ni vedle domácí práce podstatnou každodenní náplní. Literární záměr jednoznačně formulovaný v březnu 1944 slovy „jak by bylo zajímavé, kdybych zveřejnila román o zadním traktu“ (Deník A. F., Praha 1957, str. 196) je zřetelný již v počátečních fázích deníku, který je psán formou dopisů fiktivní důvěrnici Kitty. Jako téměř patnáctiletá vymyslela i jiná jména pro ostatní postavy (kromě sebe, rodičů a sestry Margot) a změnila tak většinu autentických původních jmen. Tato druhá verze deníku byla také zveřejněna v r. 1947 právě pod názvem Zadní trakt. Ve světě se však ujal titul Deník Anne Frankové.
   Typ epistolárního díla, ve světové literatuře běžný, stejně jako způsob vypořádat se psaním s všemi životními svízely („Nikdo, kdo nepíše, neví, jak je to krásné psát.“ – c. d. str. 201), který není rovněž ojedinělý, se v případě Deníku Anne Frankové stal nejen osobitým svědectvím o pronásledování a genocidě Židů za druhé světové války. Je zároveň artefaktem prozrazujícím literární talent děvčete, rostoucí od kultivovaného zážitkového dětského vyprávění k niterné umělecké výpovědi dospívající bytosti s mnoha pochybnostmi o tehdejším světě, ale i s nadějemi ve šťastnou budoucnost. Svědčí o tom autorčino charakterizační umění ji obklopujících bytostí, sebekritické i kritické postoje k ostatním a cudné vyjádření milostného probouzení, jež jsou dokladem postupujícího Annina moudření, s nímž dokáže pojednat závažné existenciální otázky.
   Deník byl ukončen v srpnu 1944, kdy byli obyvatelé zadního traktu na základě udání zatčeni. Po krátkém pobytu v holandském židovském koncentračním táboře byli všichni odvlečeni do Osvětimi. Obě sestry byly přemístěny do Bergen-Belsenu, kde v březnu 1945 nedlouho před osvobozením tábora podlehly tyfové epidemii. S výjimkou Otto Franka, který útrapy přežil, další obyvatelé zadního traktu zahynuli v Osvětimi a v dalších lágrech, kam byli začátkem roku 1945 deportováni.
   Zásluhou Miep Giesové, zaměstnankyně Frankovy firmy a obětavé pomocnice všech osmi „potopenců“, se podařilo obě rukopisné verze deníku zachránit a po válce je předat otci. Kniha se stala světovým bestsellerem, vyšla v 65 jazycích ve více než 75 milionech výtisků. Otto Frank žil poté ve Švýcarsku, kde se znovu oženil a zemřel jako jednadevadesátiletý v r. 1980. 26 let po jeho smrti bylo v archívu newyorského Institutu pro výzkum židovských otázek objeveno 65 strojopisných dopisů, v nichž se Otto Frank začátkem 2. světové války obracel na své bývalé známé (žil totiž před první světovou válkou několik let v USA) s prosbou o umožnění emigrace pro svou rodinu. Získal však jen pro sebe kubánské vízum a po vstupu USA do války byla jakákoli možnost vystěhování znemožněna. A tak paradoxně vzniklo jedno ze stěžejních světových děl o židovském osudu v období holocaustu. I přes zpochybňování jeho existence (dodnes trvající) a ojedinělých hlasů o autentičnosti Deníku Anne Frankové, tato kniha žije a autorčin odkaz je přítomný, jak v ní, tak v muzejním památníku Domu Anne Frankové (onoho zadního traktu) v Amsterodamu, ve filmech a hrách i v bohaté internetové prezentaci přibližujících dívčin osud. Zní jako trvalé memento válečnému harašení i rasové a náboženské nenávisti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]