K 125. výročí narození Františka Gellnera

   Mé srdce divě životu se rouhá,
   mé srdce divě život miluje.
   Přes mrtvoly snů bolestná má touha
   za novou fikcí běh mne bičuje.
   
   Touto strofou mladý básník, karikaturista, prozaik a novinář František Gellner s charakteristickou lapidárností vyjádřil své životní krédo. Učinil tak v závěru své první sbírky Po nás ať přijde potopa, která vyšla v roce 1901 v Neumannově edici Nový kult.
   To už měl tehdy dvacetiletý Gellner, který se narodil 19. června 1891 v Mladé Boleslavi, leccos za sebou. Pocházel z rodiny racionálně uvažujícího a socialisticky orientovaného židovského obchodníka a emocionálně založené matky, která tíhla k umění, především k literatuře. Není divu, že jejich syn František se jako gymnasista začetl do soudobých literárních časopisů (zj. Moderní revue a Nového kultu) a literatury filozofické, z níž si oblíbil Nietzscheho a anarchistického individualistu Maxe Stirnera. V kvartě mladý student vydával školní časopis Lucerna, do něhož psal humoristické básničky a kreslil karikatury profesorů a zanedlouho, jak už to u podobných školních periodik s jepičím životem bývá, další dva - Pele-mele a Mládí, kam vešly už jeho zralejší výtvory otištěné v pozdějších sbírkách a překlady Goetha, Heineho a Nietzscheho. Jako patnáctiletý se už představil satirickou básní v renomovaném časopise Švanda dudák, redigovaném I. Herrmannem.
   Po maturitě odešel do Vídně studovat na technice, více se však věnoval rozvernému bohémskému životu a anarchistické činnosti. Pokračoval však v literární a výtvarné tvorbě, kterou uplatňoval v Novém kultu a v Moderní revui. Vídeňský studijní nezdar pokračoval i na báňské akademii v Příbrami. V českém prostředí byl plně pohlcen literární bohémou "olšanské vily" St. K.Neumanna, který byl jak vydavatelem Gellnerovy tvorby, tak i jejím seriózním kritikem. Přátelsky se stýkal zejména s K. Tomanem, M. Majerovou, H. Malířovou, J. Haškem, F. Šrámkem, J. Machem a L. Freimuthem. To už měl jméno nejen jako básník, ale i jako kreslíř a karikaturista v Novém kultu, Šibeničkách a Rudých květech. Významné byly jeho ilustrace k Havlíčkovu Křtu svatého Vladimíra a výrazné knižní obálky. Po roční vojenské službě v Litoměřicích se v r. 1905 rozhodl pro malířská studia v zahraničí - zprvu krátce v Mnichově, poté tři roky v Paříži a rok na malířské akademii v Drážďanech. Jeho neklidné "divoké srdce" jej hnalo znovu do Paříže, kde se při svých pobytech stýkal s K. Tomanem, M .Majerovou a H. Malířovou. Výtvarně se úspěšně prosadil v čelných pařížských ilustrovaných satirických časopisech Rire a Cri de Paris i v žurnálu Le temps nouveau. Tulácké putování cizinou končí v r. 1911, kdy se stal díky doporučení St. K. Neumanna spolupracovníkem Lidových novin - zprvu jako externí karikaturista, později jako redaktor nedělní přílohy. V pilné redakční práci se zklidňuje a bohatě rozvíjí své výtvarné a literární schopnosti. Vedle Lidových novin publikuje kresby v Ladově časopise Karikatury, píše povídky, fejetony a rozsáhlejší veršované skladby. Toto činorodé úsilí přerušila světová válka. V srpu 1914 narukoval jako voják do svého rodiště, odkud byl po krátkém výcviku poslán na haličskou frontu. V krutých bojích někde kolem Grodku mizí po Gellnerovi veškeré stopy. 13. září 1914 je prohlášen za nezvěstného. Příznačně se tak naplnily závěrečné verše osmnácté básně Radostí života:
   Nejlépe bylo by vzdálit se
   a nikdy se nenavrátit,
   svým bližším a nejbližším ztratit se
   a sám sobě se ztratit.
   Literární příručky řadí Gellnera a jeho umělecké dílo mezi buřiče. Jistě právem - z hlediska životního osudu, osobních kontaktů, myšlenkových a estetických zdrojů, tvůrčích témat a způsobu jejich zpracování. František Gellner byl synem své doby - let devadesátých a vzrušeného fin de siecle. Vstupoval do literatury pod egidou Neumannovou jako zanícený lyrik socialistický a anarchistický, což přesně vyslovil Šalda v Zápisníku v r. 1932. Odpor proti soudobému symbolismu, dekadenci a opovrhování vysokým uměním mu nebránil ve využití určitých atributů "kultu ošklivé krásy".
   A tu jsme u osobitosti básnické a výtvarné tvorby Gellnerovy. Hlavní téma jeho prvních sbírek Po nás ať přijde potopa a Radosti života, čerpané z periférie života, naplněné hlubokou desiluzí, zejména erotickou a sociální a vyjádřené jednoduchou syntaxí, bez poetismů a "češtinou zablácené ulice", jak se o jazyku první z nich pohrdlivě vyjádřil Arne Novák, je jeho originální značkou, kterou se zapsal do české poezie. Patří sem i výraznost pevné obrysové linky a kontrastnost černých a bílých ploch (dozajista limitovaných i možnostmi tehdejšího novinového tisku), jimiž se uvedl v dějinách naší kresby a karikatury. Osobitost těchto přístupů není výjimečná. Je kontinuální s písňovou notou Havlíčkovou i zarputilou sršatostí počátků poezie Nerudovy. Tyto tóny obohatil o rysy soudobé šantánové poezie a popěvkovitost městské kramářské písně a kupletu. Opomenout nelze ani vliv zahořklé poezie J. S. Machara, jehož si Gellner vážil, znaje ho osobně z doby pobytu ve Vídni, a jemuž v dopise napsal, že se nechce hrbit ani před císařem, ani před chátrou. Jistě tu hrály roli i verše jeho oblíbence H. Heina, kterého již jako středoškolský student úspěšně překládal. Nalezneme tu i zajímavé tematické a formální asociace s předrevoluční tvorbou V. Majakovského, jak to více než před padesáti lety připomněl M. Kundera. Svědčí to zřejmě o souhře dobových podnětů, životních postojů, intelektuálních zdrojů a básnického ingenia. Koneckonců o Gellnerovi se už tehdy vyjádřil Šalda, že se tváří cynicky s úmyslem pohoršovat. A tato vlastnost vedoucí až k nihilismu byla příznačná i pro počáteční tvorbu Majakovského. (Možná by stálo za to porovnat i výtvarné filiace obou tvůrců, nemluvě o jejich tragickém konci, oběma intuitivně vyjádřeném i básnicky.)
   Básnická vývojová cesta Gellnerova, v níž tkví spolu s jeho výtvarnou činností trvalost jeho odkazu, se v desátých letech dvacátého století zklidnila. Svědčí o tom jeho třetí sbírka Nové básně, vydaná až posmrtně. I v ní se ovšem autor projevil jako "strohý a skeptický racionalista s dobrým srdcem a silným cítěním sociálním", jak to vyjádřil St. K. Neumann deset let po básníkově zmizení.
   Svědčí o tom i Gellnerova tvorba prozaická i publicistická, v níž tíhl k povídkám a fejetonistice (knihy Cesta do hor a jiné povídky a Potulný národ). V nich se dotkl i problematiky židovství. Ta byla u něho spíše pod povrchem. V básnických sbírkách výjimečně, zřetelněji ve vztahu k židovskému příteli, básníku Leo Freimuthovi i ve spřízněnosti s Heinrichem Heinem. Řada zmínek o židovství v obou knihách nemá ortodoxní charakter. Má buď autobiografický, či etnografický základ a nepostrádá ani výtky vůči konzervativnímu sektářství určitých židovských kruhů, což vyplývá z autorova skeptického racionalismu.
   Dnes o století později, také na rozhraní věků jako v době Františka Gellnera, jsme si vědomi, že historie se sice neopakuje, ale že z jejích peripetií a analogií se můžeme poučit. Divokost převratů, boření, absolutistických požadavků, ba i válečných konfliktů byla vesměs kratší či delší epizodou historického vývoje. Vývoj vpřed vede racionální cestou zhodnocení možností, jimiž se lze dobrat pozitivních výsledků. Cesta civilismu, aforističnosti a nekonformního racionalismu, jíž přes všechny výkyvy prošel František Gellner, má co říci i dnešku.

   FRANTIŠEK GELLNER
   +++
   Konečně je to možná věc,
   že ještě něčím budu.
   Do Afriky se vypravím
   dobývat zlatou rudu.

   A nebude-li ze mne nic,
   co tulák bez profese
   budu se s šelmami o závod
   prohánět po pralese.

   Za ženu vezmu si gorilu.
   Myslím, že shodneme se.
   Má srdce divoké jako já
   a též je bez konfese.

   +++
   Jsem smutný mládenec, rouhavý cynik,
   v rozpuku mládí zhořkl mi svět,
   v ovzduší krčem a v zápachu klinik
   vypučel písně mé jedový květ.

   Děkuju bohu a děkuju čertu
   za plaché chvíle prchavý dar.
   Života číši jsem naklonil ke rtu,
   piju z ní smutek a bolest a zmar.

   To je teď celá moudrost moje
   To je teď celá moudrost moje:
   Milovat hlučnou vřavu boje,
   za nocí vnikat do snů žen
   a trochu býti zadlužen,
   pískat si, jak mi zobák narost,
   vínem si plašit z čela starost,
   svůj život rychle utratit,
   nic nezískat, nic neztratit.

   +++
   Jarní noc působí sice blahodárně,
   těžko však radovat se o vodě.
   Má garderoba visí v zastavárně,
   jako já visím v každé hospodě.

   Je v světě velmi málo dobrých lidí
   a ještě méně je tu kreditu;
   za svoji zbytečnost v mé kapse stydí
   se domovní klíč a klíč od bytu.

   Rodičům lezou za nehty mé dloužky
   a nešetřím jich, synek nevděčný,
   a dělám všechno, jenom ne své zkoušky.
   Však dobře vím: jsem člověk zbytečný.

   Mne těší jen, že každý zbytečný je,
   poslední trhan jak muž výtečný,
   že zbytečné je všechno, co tu žije
   i nežije. - Jsem člověk zbytečný. -

   O hodném Antonínu
   (úryvek)
   Co se týče politiky,
   pokud zřetel neobrací
   k užitečné drobné práci
   pro koncese, pro trafiky,
   jako vlk v beránčím plášti
   seje v srdce lidská záští
   a přívalem štvavých slov
   původem je katastrof.

   Stejným způsobem i věda
   zklamala nás, čili - běda! -
   ukázala nám, co umí:
   z aeroplánů dnes pumy
   házejí se pěkně shora
   nepřátelům do tábora.
   Životy se takto ničí,
   což se mravním citům příčí.

   +++
   Což, páni spisovatelé,
   vašeho nejsem druhu.
   Proto jsem stál tak nesměle
   ve vašem ctěném kruhu.

   Vy jste - jak řek bych - takoví -
   no - - - uhlazení páni.
   Já rostl bez vší výchovy
   v pračkách a snižování.

   Do intimity vašich sfér
   nevnikal pokřik lůzy.
   Já bouřlivý byl debatér
   anarchistických schůzí.

   Do vašich snů se dívaly
   horoucně krásné dámy.
   A já jsem student zhýralý
   a ztrhaly mě flámy.

   Ne, nikdy jsem se nedostal
   v společnost slušnou dámskou. -
   Snad že jsem o to málo stál. -
   Má láska byla krámskou.

   Má řeč je hrubá jak můj smích
   a jako moji známí.
   A alkohol (to myslil bych!)
   jemnosti nepřidá mi.

   "Tamhle sedí Gellner," upozornil mne kdosi v Pařížské kavárně v Žitné ulici a ukázal na mladého člověka se skly na jasně modrých očích, se zlatými vlasy a zlatým vousem. Bylo to na samém počátku století. Ale on byl syn konce století. Básník našeho mládí. Konec století, co na tom. My jsme začínali. On byl jedno z těch otevřených oken, jímž vnikal čerstvý vzduch. -
   "Zavřete, ježíšmarjá, táhne to!" křičeli tehdy zrovna jako dnes milovníci zatuchlého tepla a zabedněných domácích koutů, nepřátelé světového průvanu.
   Gellner byl čten, recitován, milován. Protože chytal nelítostně za pačesy všecko ztuchlé a protože se nemazlil ani s city, ani s citečky. Gellner kreslíř doplňoval básníka. Taky chytal za pačesy. Uměl to!
   HELENA MALÍŘOVÁ
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]