Největší současní čeští „experti“, k nimž pravičácký tisk řadí i Vladimíra Dlouhého – před převratem dlouholetého koryfeje KSČ a po něm spolustrůjce dnešní naší zbědované reality – věří v brzkou regeneraci kapitalismu a radují se z toho, jak prý už nám zase „vstává z mrtvých“ (viz Dlouhého článek v Mf Dnes, 23. 4. 2009). V západní Evropě se ale tamním přemýšlivcům v hlavách rodí zcela opačné představy. Bude to nejspíš tím, že na rozdíl od těch našich vědí, díky svým dlouholetým osobním zkušenostem, co kapitalismus bez přívlastků v praxi obnáší, a nemohou proto sebe ani své spoluobčany opíjet bláhovými iluzemi. A nejed-ná se u nich také zpravidla o překabátěnce, kterým šlo vždy hlavně o to, aby se při jakýchkoli společenských změnách pokaždé znovu udrželi u koryt. Jsou to prostě lidé, kteří vyjedou-li za hranice svých zemí, nepřipomínají svému okolí návštěvníky z jiné planety. Ani vizáží, maný-rami anebo zastávanými názory.
   Masmédia v největších státech Evropské unie – v Německu, Británii, ve Francii i v Itálii, se s veškerou vážností zabývají doposud nejkatastrofálnější krizí kapitalistického systému od konce dvacátých let minulého století a již nyní rozvažují nad tím, čím bude muset být nahra-zen a s jakou odezvou se to setká mezi evropskými občany. V České republice pan Dlouhý naopak v tisku české veřejnosti radí: „...věřme systémovému přizpůsobení kapitalismu“ a „...lidé si asi budou muset na několik let přitáhnout výrazněji opasky“. Dotyčný už asi poza-pomněl, kolikrát český občan tuto zprofanovanou větu o „utahování opasků“ v letech po pře-vratu slyšel a netuší, jakou v něm vyvolává alergii. Anebo občana jednoduše považuje za osla, který unese neomezenou tíhu nákladu na svém hřbetě.
   Za názorný příklad toho, jak odlišně je nynější evropská, ale i celosvětová situace západně od našich hranic vnímána, může posloužit interview, který redaktorovi týdeníku Stern (vydání ze 7. 5. 2009) poskytl profesor Eric Hobsbawm, ve světě ceněný jako jeden z posledních „uni-verzálních učenců“, a to i přesto, že je zároveň označován za „celoživotního marxistu“. Na dotaz, jak se staví k tomu, že bývalý francouzský premiér Laurent Fabius varuje před sociál-ními revoltami, anebo že profesorka Gesine Schwanová, kandidátka německých sociálních demokratů na prezidentský úřad v současném kapitalismu spatřuje ohrožení demokracie, od-povídá protiotázkou: „A jak se asi mohou projevit lidé, kteří ztratí veškeré sociální jistoty, jejichž životní plány a představy budou brutálně pošlapány?“ Vzápětí pak dodává: „Veden vlastními dějinnými zkušenostmi nevylučuji, že poteče krev, mnoho krve. Utrpení lidstva bude přibývat a znásobí se také počet uprchlíků z nejrůznějších oblastí. A ještě jedno nevylu-čuji, a to je napřed tvrdý konkurenční boj a potom válka mezi USA a Čínou, která by ovšem brzy přerostla ve válku světovou.“
   Dnes dvaadevadesátiletý profesor Hobsbawm, syn Angličana a Rakušanky, zažil v raných třicátých letech jako berlínský školák rozrůstající se bídu z nezaměstnanosti, kterou byl před-určen jeho pozdější příklon k marxismu a levici. Bezprostředně po uchopení moci Hitlerem emigroval do Británie. Později přednášel na univerzitách v Cambridge, Paříži, Stanfordu, v Bostonu a také na University of London. Jeho díla, jako kupříkladu Věk extrémů, jsou celo-světově vydávána, míjejí ovšem Českou republiku. U nás by Hobsbawm totiž jen zacláněl jiným kapacitám: Havlovi, Klausovi, Topolánkovi, Dlouhému... Ti všichni přece a ještě mno-hé další domácí hlavičky musejí vědět, jak s kapitalismem nakládat, když už se stal jejich modlou. A ačkoli v něm sami – kromě popřevratí – neprožili nikdy ani chvilku, tváří se, že pouze tato varianta lidského soužití je tou nejsprávnější cestou. Na věčné časy! Kapitalismus pak (čert ví proč) automaticky propojují s demokracií, což je snad vůbec největším bludem nynějšího českého režimu.
   Profesor Hobsbawm jako kdyby na ně ve svém interview reagoval: „Je velmi zatěžko pocho-pit, jak ideologové neregulovaného trhu, jejichž předchůdci již v minulosti zapříčinili nejednu příšernou katastrofu, tedy bídu, mizérii, nezaměstnanost a konec konců naposledy i druhou světovou válku, mohli opět v osmdesátých a devadesátých letech předchozího století získat novou politickou důvěru.“ Věřit, že trh samoregulací vše vyřeší, pokládá za naprostou dětin-skost a poukazuje zároveň na krátkou lidskou paměť, která neumožňuje poučit se z dějin. O kus dále potom Hobsbawm dodává: „Materielně se svět zdánlivě pro velmi mnoho lidí zlepšil. Člověk vyrostl do výšky, žije déle, je zdravější. Ale duševně, politicky, morálně za tím vším pokulhává a dost možná, že se vyvinul i kus zpátky. Proč by jinak upřednostňoval systém, který vědomě produkuje lidské neštěstí, ničí životní prostředí, a podřezával si tím větev, na které sedí? A momentálně jsme právě v situaci, kdy ty větve jedna za druhou praskají. Možná, že lidstvo bude ještě litovat neuposlechnutí výzvy Rosy Luxemburgové: Socialismus, nebo barbarství.“
   Na tomto místě se redaktor Sternu ohrazuje: „Ale vždyť to byli vaši političtí přátelé, kteří se dědictví Lenina, toho jeho protikladu ke kapitalismu, nakonec zřekli!“ Hobsbawm redaktorovi přitakává a připojuje k tomu: „Ano, a to se teď mstí. Protože nyní, kdy bychom to nejvíce potřebovali, neexistuje pro lidstvo žádná věrohodná alternativa. A to je fatální!“ Hobsbawmo-vi je nutné dát zapravdu i v jeho záporném hodnocení volného tržního hospodářství, podle něho založeném na nejnižších lidských pudech a hrabivosti. Zdůrazňuje, že každý jedinec musí v tomto systému buď bezohledně jít za svým prospěchem, nebo klesne ke dnu, aniž by se za ním kdokoli ohlédl. „Budoucnost nemůže být pokračováním minulosti, ale ani součas-nosti,“ tvrdí. „Řešení spočívá ve správné kombinaci trhu a státu. Jinak nás kapitalismus opět přivede k příšernému válečnému ničení, které je pro něj prostředkem k obnovení tržního cyk-lu.“
   Hobsbawm vyčítá současným evropským vládním politikům, že stále zůstávají v zajetí zao-stalého myšlení (pro ty české to platí dvojnásob!), protože z hluboké krize nejenže neznají východisko, ale bojí se je i hledat. „Ale současný svět už riskuje jak explozi, tak i implozi, musí se proto rychle změnit. A jde-li o přežití lidstva, nezbývá, než aby převzal veškerý vliv stát.“ Cituje pak rakouského ekonoma a politologa J. A. Schumpetera, který před mnoha dese-tiletími rozpoznal, že kapitalismus v nejvyšším stadiu ohrožení neváhá zvolit na svou záchra-nu válečnou pohromu. Schumpeter to tehdy nazval „kreativním ničením“, kterému předchází krátká perioda ekonomického vzestupu skrze orientaci na zbrojařský a s ním související prů-mysl.
   Závěrem je profesor Hobsbawm redaktorem Sternu vyzván, aby se vyjádřil k současnému intelektuálnímu úpadku, připomínajícímu myšlenkovou poušť: „Ano, to je opravdu tak, chybí už třeba jenom i takoví lidé jako byl Keynes, který vlastně ani nechtěl kapitalismus likvido-vat, ale zvýšit mu pouze stabilitu.“ (John Maynard Keynes, anglický ekonom, prosazoval státní hospodářskou intervenci v ekonomice. Mezitím je „keynesismus“ zavrhován zastánci dnešní neoklasické monetaristické teorie – pozn. aut.) „To jste tedy na marxistu hodně skrom-ný, spokojujete se s málem. A věděl byste vy, čeho by bylo zapotřebí?“, snaží se Hobsbawma vyprovokovat redaktor. Daří se mu to: „Odpovím Marxovými slovy, že je nutno zvrátit všechny poměry, ve kterých je člověk ponižovaným, zotročovaným, opovrhovaným stvoře-ním. Někde v mém nitru dřímá stále ještě sen o Říjnové revoluci.“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]