Přednedávnem vyšel v Brně soubor slavistických studií našeho patrně nejvýznamnějšího literárního badatele v oboru slavistického studia Iva Pospíšila, profesora Masarykovy univerzity v Brně. Sborník nese název SLAVISTIKA NA KŘIŽOVATCE (Středoevropské nakladatelství a vydavatelství Regiony, Brno 2003), je úzce specializovaný a vychází v malém nákladu 400 výtisků pro potřeby knihoven, studentů a vědců; přesto bych rád upozornil na některé podněty v něm obsažené.
   Pospíšil je nejen "renomovaný" (jak se módně píše) slavista a rusista, je však i metodolog literární vědy. V tom tkví i mimořádnost sborníku - v autorově schopnosti analyzovat krizové jevy současného myšlení o literatuře. Autor si uvědomuje, jak působí izolacionismus české bohemistiky a částečně i rusistiky od širšího slavistického přesahu a rovněž předpoklad, že znalec české literatury je automaticky znalec teorie a metodologie literární vědy. Autor zpochybňuje názor, podle něhož bohemistice stačí mechanicky navazovat na meziválečný strukturalismus a jeho odnože z šedesátých let. Tendence příznakové pro nemalou část analýz z 90. let se všemi negativními souvislostmi, tedy jednostranností, absolutizací struktury, fetišizací literárních jevů nebo jejich ignorováním. "Cesta tedy nevede k mechanickému návratu k předválečné situaci (nevstoupíš dvakrát do téže řeky), ale v povlovném vplývání do širšího slovanského kontextu při zachování onoho vertikálního průniku slovansko-neslovanského a filologicko-nefilologického srovnávacího horizontu." (s. 99). V souvislosti s bohemistikou - a nejen s ní - píše ve studii Šestero poznámek k úskalím současné literární vědy o nefunkční "převratové logice" (pojem sám dává do uvozovek), kritizuje absolutizaci určitého vývojového rysu, "který se postaví proti druhému a odsune jej do bezvýznamnosti (ostatně odsunování do bezvýznamnosti se někdy - bohužel - týká zacházení s některými osobnostmi české literatury)". Pospíšil sice neodmítá strukturalismus, z něhož byl kdysi obviňován (ovšem později byl napadán za jeho nedostatek), ale pro strukturalismus nezavrhuje ani jiné metody, např. tzv. "hermeneutiku" nebo "antropologii". Jakkoli o marxistické (či neomarxistické) metodologii nepíše, tušíme, že nepodceňuje interpretační možnosti pojetí literatury jako odrazu skutečnosti, recepce společenského vědomí nebo literární praxe.
   Pospíšil si uvědomuje potřebu všestranného studia literárních jevů, žánrů, témat, uměleckých směrů, které by nebylo omezeno jen na jednu absolutizovanou metodu. Odtud i zájem o tzv. areálové studium, navazující na podněty Ďurišinova týmu, jenž vypracoval teorii meziliterárního srovnávacího studia; Pospíšil s tímto týmem těsně spolupracoval. Na druhou stranu připomíná i nebezpečí plynoucí z povrchnosti, bezbřehosti, horečnatého publikování pro publikování, nutnosti vytvářet dojem "elitního vzdělance" a získávat co nejvíce prestižních znaků, což se projevuje tím, že se "nyní běžně přebírají citáty a formulace, přejímají se citace z cizích prací, aniž se uvádí pramen, citují se knihy, které jejich autor nikdy neviděl, natož aby je četl". Soudí, že "právě oblasti na hranicích věd, které se stávaly epicentrem vzniku nových disciplín a hybateli vývoje, se nyní stávají nebezpečnou zónou fantazírujících diletantů", k čemuž přispívá i "absence věcných debat a diskusí", v níž dokonce spatřuje záměr, "který má znemožnit udržování poznávacích hodnot; každý si vede svůj diskurs, do kterého nikomu nic není" (s. 150). Současně naznačuje některé cesty, "jak vrátit literární vědě ztracenou profesionalitu", které ovšem narážejí na řadu překážek nejen institucionálních. Dle mého názoru k nim patří zvláště tyto: vědecké studium bylo a bude využíváno a zneužíváno k rozmanitým politickým cílům, jeho výsledky budou vyhodnocovány jako prae-ideologie, popř. se badatelé v ideology promění. I humanitní vědy jsou odvislé od politických institucí, jakými jsou vláda, parlament, úřednický aparát, někdy dokonce represivní složky ("ideopolicie"). Nelze podceňovat vliv tzv. nepolitických institucí reprezentovaných fondy, nadacemi, vlivnými spolky, které zase reprezentují ekonomicko-politické zájmy korporací či jiných kolektivních subjektů. Jako neproduktivní a zcestná se mi jeví všeobecná tendence k hromadění počtu publikovaných monografií, studií a článků, titulů před jménem i za ním, členství ve vědeckých radách a rozmanité citační indexy, které o kvalitě a významu vědecké a pedagogické činnosti vypovídají jen formálně a notně se fetišizují. Případy tzv. opsaných disertací a "souručenství vzájemných výhod" jsou jen vrchol ledovce. Je pochopitelné, že politika "odsunování do bezvýznamnosti" má i personální rozměr. Atd. Atd.
   Je podivuhodné, s jakou důkladností usiluje Pospíšil o rehabilitaci slavistiky a v jejím rámci i rusistiky, samozřejmě v širokém komparatistickém rámci tzv. meziliterárních společenství a centrismů. Soudí, že podceňování tzv. "malých literatur /.../ nevede k dobrým výsledkům" (s. 105), stejně jako absolutizování domnělých protikladů mezi kulturami a civilizacemi, např. euroamerickou a slovanskou, skandinávskou, mediteránní apod. Uvědomuje si, že představa "euroamerické civilizační entity jako centra všehomíra vznikala postupně od helenismu, přes Imperium Romanum a středověký křesťanský universalismus, renesanční titánství až po kolonizační expanzi" (s. 46). Nepopírá ani existenci reaktivních centrismů. Až úzkostlivě se snaží o korektní přístup, o zvažování všech stran sledovaného jevu, snad z obavy před jednostranností, když právě nejrůznější jednostrannosti a mezní přístupy analyzuje a v nich mj. spatřuje důležitou vývojovou pulzaci, dynamiku. Odtud i jeho inspirativní analýza "apokalyptického románu" Jurije Bondareva Bermudský trojúhelník (vyšel v r. 2000), který nejen neodsuzuje jako domněle "neostalinský", ale hodnotí s pochopením a pozitivně, a soudí, že "takto apokalypticky se asi dívali na novou dobu s emblémem bolševických mužů v kožených bundách obyvatelé ruských šlechtických hnízd a debatéři literárních salónů, nebo na revoluční vraždění sedláci z Vendée, tedy jako oběti dějin, které jedny pohltí a jiné vyzvednou" (s. 322). Jakkoli je problematické chápat události 90. let v Rusku za ekvivalentní "revoluci" (převraty v Německu 30. let či v Itálii 20. let také nepokládáme za revoluci, byť se za ni vydávaly, restaurační praxe a mentalita "návratu" už z přelomu 80. a 90. let vyhlíží jako výsměch legitimnímu progresivismu všech revolucí), je recenze dokladem schopnosti rozkrývat symbolickou a emblematickou strukturu románu i vyšší smysl uměleckého díla.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]