Pod souhrnným názvem Anabáze aneb Ťukání na neprůstřelnou vestu zveřejnili jsme nedávno v Obrysu-Kmeni (č. 11/2002) korespondenci, kterou vedla Unie českých spisovatelů převážně s Ministerstvem kultury České republiky. Posledním z otištěných dopisů byla odpověď ministra Pavla Dostála z 30. ledna 2002, v níž sděluje, že si "se zájmem" přečetl "Prohlášení Unie Českých spisovatelů ke stavu české kultury a české literatury" a poté je postoupil k odbornému zhodnocení "dalším spisovatelským organizacím v naší zemi". Nepojmenoval sice jedinou z nich, ale zato vyjádřil spokojenost "s jejich zástupci", kteří ho prý ujistili, že "se jedná o soubor paušálních a ničím nedoložených tvrzení". Není jistě bez zajímavosti, že Dostál tuto větu opsal do písmene z posudku Obce spisovatelů, která Prohlášení UČS projednávala na svém lednovém zasedání. Posudek (odsudek?) potom otiskla v březnovém bulletinu Dokořán, společně s inkriminovaným textem, doplněným navíc ještě jmenným seznamem členů Unie, převzatým z internetu. Za tak vzácný projev korektnosti je samozřejmě nutno vzdát dík; souhlasit však s tím, že se naše kultura nenachází v tristním stavu, že nedochází k eliminaci některých význačných osobností našeho společenského a kulturního života, nebo že Dostálovo ministerstvo nepostupuje s podivuhodnou selekcí při udílení nejrůznějších finančních podpor, rovná se jen opravdovému ignorantství, zkreslujícímu reálný stav věcí.
   Nejčerstvějším dokladem toho, jakým způsobem proudí peníze z ministerstva kultury, je Dostálem uvolněná dvouapůlmiliónová částka na publikaci k česko-sudetoněmeckým vztahům. Objednávku na ni obdržela firma Gallery, která se doposud zabývala vydáváním luxusních výstavních katalogů a knihami převážně o výtvarném umění, tedy bez jakýchkoli zkušeností na poli zpracovávání historické literatury. Již nyní se mnozí nakladatelé domnívají, že zde značnou roli sehrála osobní náklonnost mezi Dostálem a Jaroslavem Kořánem, bývalým pražským primátorem a nynějším majitelem podniku, který se zavázal vyexpedovat knihu do dvou měsíců, aniž by k ní prozatím z manuskriptu obdržel jediný list. A i když to tak úplně třeba neplatí, stejně je zřejmé z ministrova počínání, že mu chybí přehled o té části tvorby, která je ve skomírající české demokracii soustavně zamlčována a trpí diskriminací. Jinak by totiž věděl, že seriózních publikací o česko-sudetoneměcké problematice vyšlo v posledních letech již několik a před nedávnem dokonce jedna vynikající od Emila Hrušky. Jejich handicapem v této zemi je, bohužel, pouze to, že byly vydány "nepohodlnými" nakladateli anebo tvůrci. Přitom právě Hruškova práce má všechny předpoklady k tomu, aby byla Čechy i Němci přijata jako nezpochybnitelný dokument, proti němuž nelze vystoupit z žádných pozic. Hruškovy faktografické znalosti - a musím tady vyslovit hrdost nad tím, že jako autor náleží k naší Unii - překonávají absolutně všechno, co se mi na toto téma kdy dostalo do ruky.
   Jestliže se znovu vracím k lednovému dopisu ministra Pavla Dostála, který adresoval prezidentovi UČS Karlu Sýsovi, činím tak hlavně proto, abych oznámil, že se mi konečně podařilo odhalit i smysl věty v něm, že ani "kulturní život v regionech nezmírá", jak se na to poukazuje v prohlášení Unie, o čemž prý v "neposlední řadě" velmi dobře ví. Svitlo mi až během čtení reportáže v časopisu Týden (č. 18/2002), pojednávající o jistém kdysi neodsunutém sudeťákovi, který teď předsedá Svazu Němců regionu Chebska, kde v místní skupině Nečtiny-Preitenstein dráždí své spoluobčany bílými podkolenkami a farářem německy čtenou nedělní mší. Tento člověk si ministrovu vstřícnost údajně nedokáže vynachválit, neboť jeho seskupení od něho obdrželo nejen příspěvek na knížku o Chebanech, ale i na taneční kroužek, předvádějící se v původních sudeťáckých krojích. Jak je z toho vidět, některé regiony kulturně skutečně nestrádají, ba naopak vzkvétají a Unie českých spisovatelů se nejspíš mýlí. Mylná pak musí být asi též kritika ministerstva kultury z pera novináře Josefa Chuchmy, který před pár dny v Mf Dnes prohlásil, že už "není mezi českými spisovateli jediný, kdo mohl svá díla napsat či dokončit" bez pomoci zahraničních stipendií, přičemž obzvlášť vyzvedl německý podíl, stávající se snad přímo oporou naší literatury. Jenomže i v těchto případech se bezesporu jednalo výhradně o konformní autory, neobtěžkané režimu nepříjemnými postoji. Všichni takto ocejchovaní jsou odkázáni, ale i povinni bušit dál vytrvale na vrata ohluchlým a věřit, že si vybubnují příznivější časy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]