Milovníků Julia Verna je ještě i v jedenadvacátém století habaděj. Ne každý milovník, pravda, umí napsat novou verneovku. Rovněž NOVÁ DOBRODRUŽSTVÍ JULESE VERNA (Albatros 2010), přeložená Ivanem Ryčovským (z pět let starého originálu) obsahují verneovky, ale... JEN povídky, žádný román. I tak se publikace ráda druží k momentálním Neffovým adaptacím Verna, které stejné nakladatelství letos ještě ani zdaleka nezavršuje Novým hrabětem Monte Cristo, neboť plánováno je minimálně patnáct svazků! Pozor však! Zatímco Burianovy ilustrace k Neffem produkované sérii právem náleží, Nová dobrodružství mají na obálce Burianův obrázek z Gailova románu Raketou do měsíce.
   Ale nemyslím, že to vadí. Vadit může spíš to, že některé prózy svazku jsou slabší.
   Tak např. MacIntyre se spokojil s pohádkovou vymyšleností, provlečenou skrz reálně existující záznamy bratrů Vernových při výletě do USA na palubě Great Easternu. A ještě lacinější přijde mi próza editora (nikoli však tohoto svazku) Petera Crowthera, těžící z Cesty do středu Země a nazvaná Cliff Rhodes a nejdůležitější cesta. Příběh ze Země na konci všedního dne. I jsa přítelem odkazů na jiné knihy či osobnosti, zde mě odkazy iritovaly. A obdobně levným připadá mi i Londres au XXIe siecle aneb Londýn v 21. století od Jamese Lovengrovea, který zdárně předstírá (a uznávám, že i regulérně), že s verneovkou Paříž ve dvacátém století bylo objeveno její pokračování, z něhož je nám předvedeno pár fragmentů.
   Ale ne, nejsem přítel hrubě negativních recenzí a dovolte mi přejít ke skvělejšímu. Hned dvakrát je v knize zastoupen Stephen Baxter, jinak autor románu Lodě v čase (1995) alias pokračování slavného Stroje času, a jest jednou z point jeho povídky Kolumbiáda (navazuje na Se Země na Měsíc), že ji vypráví H. G. Wells! Baxterovo Drama na železnici pak zůstává působivou poctou „nejslavnějšímu parostroji všech dob“, Raketě George Stephensona, a svedete-li uvěřit (a já svedl), uvnitř lokomotivy se kdysi projel už „malý Žilík“.
   Že je to stále příliš banální? Říkáte? Nezbývá mi, než tedy doporučit povídku Tajemství Nautilu z pera či textového editoru Michaela Malloryho. Je to... Věru úderná tečka za osudy kapitána Nema a Nautila. Verne mystifikoval, zvíme, ale nevadí. A jako přišel Neff onehdy s vysvětlením, proč je Nemo v Tajuplném ostrově náhle stařec, když v Dvaceti tisících mílích ne (porovnejte data dějů!), předkládá Mallory další vysvětlení. A komu to nevadí, tomu je vyzradím: Na konci Tajuplného ostrova Nemo totiž návštěvníkům své ponorky „předhodil“ vlastního umírajícího otce!
   Zní i to křečovitě? Věřte, že povídka VŠE činí uvěřitelným. I pravou příčinu exploze Krakatoy (1883)! Nu, a pokud cestu do „středu“ Země, realizovanou skutečným Vernem, představil naší kotlině už Souček v Cestě slepých ptáků, což se opravdu stalo, pak známý Angličan Ian Watson to v Obřích trpaslících provedl podruhé. A jinak, přičemž díky posunu časem umožnil francouzskému snílkovi i dosti strašidelné setkání s nacisty a poznání budoucích kontur nejhorší z válek...
   A co více? Na oba měsíční Julesovy romány navazuje Pravdivá historie Barbicanovy cesty od Francouze Laurenta Geneforta, vydaná už kdysi ve významné steampunkové antologii Futurs anterieurs (1999), a autor zde zdařile předstírá, že vše napsal hrdina původní knihy kpt. Nicholl, jenž i dospěl k přesvědčení, že obdobný let na Měsíc musel absolvovat (opět) i sám H. G. Wells.
   Hezké, to vše je možná hezké, avšak za „majstrštyk“ knihy považuji až dílo klasika science fiction Briana Stableforda Putování Jehana Thuna, a to nikoli navzdory tomu, ale právě proto, že dokomponoval tu nejméně typickou (protože ranou) verneovku Mistr Zachariáš odehrávající se - podle jeho vlastních bystrých dedukcí - v letech 1515-20. Ano, a jen skutečný mistr se pozná v tom, že si vytkne právě nejtěžší úkol, který i uspokojivě vyřeší, a jde taky o tenhle případ. Vivat, a ve vší úctě k Vernovi: Brian ho trumfl hned dvakrát. 1. Literárně. 2. V uchopení téže hoffmannovské látky se stal technicistněji vernovštějším než Verne sám.
   A dodejme jen, že všech deset povídek devíti autorů dali v Londýně dohromady Mike Ashley a Eric Brown, druhý z nichž přispěl i Šesti nedělemi v balonu. Ano, šesti.
   Ono to totiž i nad Afrikou proběhlo tenkrát všechno jinak.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]