Když se chce člověk posunout o něco dopředu, musí vyjít z nějakého základu. Musí na něčem stát, aby se mohl – tak říkajíc – odrazit… Tolik na úvod, něco jako motto.
   Vrátím se prostřednictvím několika postřehů ke konání konference Unie českých spisovatelů v sobotu 12. května 2012. Konference měla jednotné téma: Postavení českého spisovatele dnes.
   Ihned po zahájení dostali slovo diskutující a jejich příspěvky. U řečnického pultíku se vystřídali téměř všichni zúčastnění (namátkou jsem napočítala cca 60–70 účastníků). Už jen ten fakt svědčí o váze a tíži problémů, které ležely na srdcích aktérů konference. Jako červená nit napříč všemi příspěvky se vinul jeden obrovský problém. Nejen ten ryze uměleckého charakteru s prozaickým dopadem řešení – co psát, jak psát, o čem psát, jak svou práci dostat do tisku, jak do distribuce, jaké je současné postavení levicově orientovaných spisovatelů, básníků a umělců vůbec, jak v naší zemi, tak ve světě, o kvalitě v umění obecně, ať psaném, mluveném, výtvarném projevu atd. Zkrátka o kultuře napříč životem ve všech oblastech. Tou jmenovanou červenou nití (spíš lanem), která světélkovala jako neón výstražným jasem, byly problémy zcela zemitější, zcela tvrdě realistického, až naturalistického ražení: Jak žít solidně a hrdě život člověka se všemi sociálními jistotami. To znamená – mít co jíst, co pít, mít zajištěnu kvalitní zdravotní péči (ať jsem pán, nebo kmán); totéž aby platilo v oblasti školství, vzdělávání, kultury obecně a to pro všechny a bez rozdílů. Jednoduše žít bez manýr, mantry, chandry a špíny kapitalistických dogmat a jízdních řádů směřujících do pekel. Bez řádů, kde se vytratila lidskost, soudnost, upřímnost, starost o druhé. Bz řádu, kde bují bezohlednost, sobectví, egoismus nejhrubšího zrna. Řádu, kde je přímo doporučeno šplhat po hřbetech těch nejnuznějších s cílem uloupnout z nebe tu nejzářivější hvězdu a strčit si ji do chlívku nahamouněného majetečku.
   Naslouchala jsem pozorně. Proto mi neunikl ani příspěvek muže, kterého vůbec neznám, tuším, že se jednalo o nakladatele, ale to není podstatné. Podstatný je tok myšlenek a názorů, jaký z něho začal vycházet. S řadou přednesených příspěvků nesouhlasil, k některým se postavil přímo odmítavě. Naznačil, že stesky na ztíženou možnost vydávání knih, vztah spisovatele, nakladatele a vydavatele je zde značně zkreslován směrem k horšímu. Že situace vlastně není vůbec tak tristní, jak zde zaznívá. Tyto poznatky vypreparoval především z příspěvku Ivany Blahutové. Na rozdíl od pana nakladatele vím, o koho se jedná. O spisovatelku, která ví až moc dobře, o čem mluví, co tím říká a má to v hlavě setsakra dobře porovnané. Ale budiž, i o tom se dá polemizovat.
   V čem s tímto pánem ale polemizovat nehodlám, co mi zavánělo výzvou k loajálnosti, snad i servilnosti, byl jeho názor, kvůli kterému vlastně tento příspěvek píšu. Nabádal UČS k probuzení, k odklonu a zpřetrhání vazeb konkrétně s budovou KSČM. Jen pro dokreslení uvádím, že v této budově je pronajata řada prostor, kanceláří i prodejna, jejichž nájemné firmy nemají s touto stranou pranic společného, přesto v budově sídlí. Dále v rovině fiktivní vyzval vyloženě ke stržení nálepky levicového puncu a oproštění od náklonnosti k tomuto směru. Obrazně řečeno doporučil: Vyjít ven z ghetta. A to vše s jediným cílem: smět se pohybovat na výsluní současného kulturního dění, aby nás bylo dobře vidět a slyšet. Takový trochu „jidášský styl“, nezdá se vám? Takové trošku patolízalství. Za takovou cenu se vecpat mezi představitele současné pakultury! Bezpáteřně, za cenu potlačení vlastních názorů. Názorů, troufám si tvrdit, zdravých.
   Jsem malířka a básník, jsem člověk veskrze emotivní. Proto mne názor toho pána značně nadzvedl a rozčílil. Přece základem našeho uskupení UČS je názorová hladina, na jejíž platformě jsme se sešli, působili, působíme a navzdory takovým názorům působit i budeme. Před časem jsme vydali sborník našich členů pod výstižným názvem Na druhém břehu. My ale skutečně jsme na druhém břehu, my víme, o co nám jde, o co se pereme a zasazujeme. A že to bude těžký pobyt a krušné živobytí, s tím vědomím jsme do UČS vstoupili. Schizofrenie by byla v tom, kdybychom se při zachování našich postojů, idejí, názorů, ale v přestrojení za bezejmenné, beznázorové bytosti propašovali mezi realizátory protichůdné – tedy prorežimní politiky.
   Ať se na mne někdo zlobí nebo ne, ale tohle normálně smýšlející, soudný člověk – umělec, tvořící ze svého přesvědčení, spočívajícího v kodexu jistých morálních, estetických, etických a kulturních hodnot, nemůže udělat. Třeba se to někomu může zdát ortodoxní, ale já to tak vnímám a cítím.
   Vůbec nemám strach, že naše tvorba zapadne do ztracena. Máme vedený výborný archiv, ve kterém jsou podchycena díla našich tvůrců. Archiv, který vede nadmíru fundovaný odborník a znalec literatury. Vřelé díky za to.
   Dále zde musí zaznít slova díků, třebaže by měla rezonovat na oplátku i z druhé strany, a to si musíme uvědomit, za to, že nedílnou součástí Haló novin je pravidelná středeční literární příloha Obrys-Kmen. Literární příloha, která je ojedinělou věcí v oblasti kultury tištěného slova a kde má každý člen UČS možnost, pokud mu dosud neoschl spisovatelský, básnický a novinářský brk a nedošla invence, zveřejňovat ukázky své tvorby, vyjadřovat se formou esejí, povídek a fejetonů k dění v kultuře, politice, tvorbě atd. A podotýkám, že velmi svobodně! Příloha se setkává s velkým ohlasem čtenářů.
   Velikou ztrátou by bylo o tuto přílohu přijít díky „odklonu“, který ten pán doporučuje. Necítím vůbec ani trochu chuti ke smířlivectví a opouštění těchto pozic, nota bene v době, kdy svět začíná vřít, bublat a reptat hodně silně a hlasitě proti současnému vývoji, a to napříč všemi rovnoběžkami a poledníky. Že by se probudilo „radivé čecháčkovství“? Takový postoj, byť je tvrzeno, že je myšlen pro dobro věci, by vedl ke značnému pokřivení páteře. Psát v duchu levicových tendencí přece ještě neznamená, že z každé věty odkapává politika. Psát o sexu, vaření, módě, sexuální orientaci, kdo s kým a kde, sem tam s žihadélkem jedu o děsných komunistech a příšerném socialismu – to, domnívám se, je zase proti srsti většině členů UČS. Tady dochází na pověstné lámání chleba. Co s tím? Stále platí a bude platit, že život je boj a že čas ukáže, kde byla pravda. Vždycky si říkám, kde je psáno, že člověk, stojící názorově proti mým názorům, má pravdu. Co když ji mám já? Už jsem prošla kus života, abych měla názor vlastní, a to i přesto, že se někomu hrubě nelíbí a zajídá. A měnit jej zásadně nehodlám. Právě jsem vás s ním důvěrně seznámila.
    Z Vysočiny zdraví BOHUMILA SARNOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]