Básnířka a překladatelka Zdenka Bergrová, členka Unie českých spisovatelů, zemřela 22. května (10. března oslavila 85. narozeniny). Otiskujeme její zřejmě poslední článek.
   

   Měsíčník Slovanská vzájemnost je důležitý časopis; jediný v Praze vyznává, že jsme příbuzní národů, s nimiž máme podobný osud a podobný jazyk. Slovanské národy jsou ohroženy tím, čemu se za Hitlera říkalo »Drang nad Osten«. Útok na východ stále trvá, a protože jsme západní cíp Slovanů, máme spolu s Poláky velký úkol - čelit germanizaci. Nedat se. Tu nejtěžší práci za nás vykonali obrozenci, ale nesmíme dovolit, aby se namyšlenost, kterou přinesli mocnáři Habsburkové a kterou zavrcholil Hitler, držela dál. Aby se evropanství zaměňovalo s germanizací. Nejenom němčina, i angličtina je germánský jazyk. Angličtina je obchodní i srozumění nesoucí jazyk snad v největším počtu zemí, a vida, má víc než pět různých výslovností. Spisovná němčina je taky v Prusku úplně jiná než v Rakousku, ale všechna ta nářečí, která jsou vlastně různými jazyky, se drží společného pravopisu. Jen Slované - možná záměrným vlivem právě těchto jakoby velkých národů - se štěpí. A často se nechají proti sobě štvát. Tragicky to postihlo a stále ještě postihuje jižní Slovany. Tu nedávno ještě jednotnou Jugoslávii.
   My, kteří pamatujeme druhou světovou válku, nikdy nemůžeme zapomenout, jak nás německý fašismus právě tak zbavoval výkvětu národa jako Bílá hora. Jenom státnická schopnost Edvarda Beneše, úzký kruh vlasteneckých osobností kolem něj, zahraniční československá armáda a domácí odboj nám daly možnost nové obrody. Dějin bychom se museli ptát, kolikrát vstal český národ z mrtvých. A kolikrát byl vždycky znovu v čele evropských národů. Například o co dřív chtěl Jiří z Poděbrad spojovat Evropany k jejich prospěchu, než se k tomu teď Evropská unie odhodlává a České republice klade náramné podmínky.
   Po třech stoletích poroby získaly Čechy samostatnost, a za pouhých dvacet let první republiky se dokázaly dostat na špici starého světadílu. V průmyslu i jinak - hlavně v umění.
   Literaturu národa, který po všech genocidách, páchaných na něm, není rozsáhlý, doplňují překlady. Proto je tak trochu škoda, když se v tomto odvětví stane chyba. V minulém čísle Slovanské vzájemnosti je výborná báseň Jurije Poljakova připsaná omylem jiné osobě, rovněž dobré básnířce, Vondrouškové. Jak se to redakci stalo, nevím. Proč na té básni záleží. Autor druhou světovou válku nepamatuje. Ale věrně zapsal, co mu o jeho vrstevnících v krátkosti sdělil soused: »Ti dnešní u své Moskvy na ostraze / nestáli - vrostlí do psoty - / dvaceti miliony neplatili draze / v dolarech, ale svými životy.« Měli by si té sousedovy vzpomínky všimnout i naši mladí lidé. Ani já jako Poljakovův soused jim dobu druhé světové války nechci zpřítomnit. Jen připomenout.
   Čeština je bohatý jazyk. Vystihuje nejen všechny pojmy života, je schopná vyjádřit i nové technické výrazy, tak proč je tolik přisluhovačů cizím termínům? Někdy je v novinách článek tak plný cizích slov, že má současná čeština až humor z takových posluh, jako ho měla Božena Němcová, když psala o kávové společnosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]