V některých zemích se to stává. Někdy je totiž potřebné vybrat a zvolit prezidenta. Není divu, že často se volba momentálně nejlepšího člověka vhodného k výkonu této funkce s mimořádným kreditem a žijícího na našem území, nezdaří hned na první pokus. Mocipáni se šplhají na svůj post všelijak. Přímo, nepřímo, někdy větší oklikou, jindy s tlačenkou (nemyslím onu pravou a chutnou pochutinu z dílny českých řezníků), no prostě všelijak. Nebývá to snadné. Nejjednodušší a bezproblémový výběr bývá v těch zemích, kde si svého vůdce po léta vždy pravidelně vybírá až 99 % obyvatel.
   V dubnu roku 2009 se uzamkl Pražský hrad a naši zákonodárci v jeho útrobách vedli litanie, bláboly a řeči o tom, kdože na prezidentský stolec usedne na dalších pět let. Napoprvé se zodpovědní moudří lidé nedohodli a dokonce ani napodruhé. Připletl jsem se v onen čas na Hradčanské náměstí a po celou dobu, která po jejich nedohodě byla ostatně velmi krátká, popatřil jsem na naše zákonodárce procházející po neúspěšné druhé volbě prezidenta Matyášovou bránou mezi je milující lid. Podle jejich úprku, rozdávání úsměvů, okamžitého vsouvání se do limuzín, či prohození několika vět s náhodnými diváky, ale také mizení normální chůzí a s kamenným výrazem ve tváři do ústraní mi bylo jasné, že tihle lidé se dohodnout nechtěli. Oni totiž toužili sami se přihřát na moci a upozornit na vlastní důležitost.
   Neznám mnoho tváří tehdy v dubnu 2009 na okamžik se mihnoucích zákonodárců, ale to
   není vůbec důležité. Ona totiž i fotografie prozrazuje nabubřelost, ale také nejistotu, i zklamání z dlouhé parlamentní přetahované. Z některých tváří lze vyčíst namyšlený a suverénní úsměv: To jsme jim to nandali!
   Jenže komu? Volba prezidenta není totiž zápasem o ragbyový míč. Pohrdavý a kamenný výraz poslance, který coby bývalý ministr spravedlnosti dokázal mobilem protelefonovat přes sto tisíc za měsíc a měl pochopení pro úchyla až z Kataru, si na fotografii svoji masku podržel. Obraz má totiž úžasnou sílu. I kdyby člověk nevěděl naprosto nic o jednání zmíněné osoby, jeho zachycený výraz mnohé prozrazuje. Já nabob, ty plebs!
   Fotografie už v momentě vzniku zachycuje minulost. Těch několik snímků z dubna 2009 nabízí malé ohlédnutí do dějinného chodu české země, která je v Evropě už strašně dlouho a mnozí o tom dosud neví.
   Fotografie totiž dokáže napsat historii mnohem přesněji než užvatlaná slova.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]