Ale snad právě ticho / rozpíjející se v rose / neslyšně pohne klíčem / v zarezlém zámku básně...
   Čtyři verše třiadvacetiletého básníka ze září 1958 mohou představovat tehdy snad ještě nevědomý klíč k celé Janovicově poezii.
   Básníkovy začátky spadají do doby mluvné, velkomluvné, ba někdy velkohubé, kdy se ticho jaksi nenosilo. Kdo mlčel, ten nesouhlasil. Břeskné polnice poněkud již odrostlých svazáků hlaholily vstříc zářným zítřkům, které vyplašeně ustupovaly do pozítří.
   Skuteční básníci však ochraňovali ticho před dotěrným hlukem. Ne že by mlčeli, ticho neznamená mlčení, ticho je součást jazyka stejně pádná jako fortissimo. A nejen jazyka. Poezii se v tichu daří, může tam nerušeně dozrát od šepotu k výkřiku. Zároveň však ticho schraňovali. Zatímco ryčné hydrocentrály plýtvaly volty na zkrocení větru a deště, v závětrných akumulátorech se shromažďovaly elektrony užitečné pro budoucí osvěžující vánky a májové deštíčky, pro očistné bóry a zúrodňující lijavce.
   Vladimír Janovic umí mluvit nahlas. Když je zapotřebí, a ono je zapotřebí vždy, jeho slovo se nese dál než skřehotání těch, kdo si denním křikem strhali hlas. Málokdo tak neomylně a neodvratně vede řez, jenž oddělí povznášející naději od beznaděje, která kazí život a plení srdce.
   To nelze dost ocenit dnes, právě dnes, kdy je řetěz básníků protržen a mezerami se dere druhá potopa!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]