Spojení záležitostí důležitých se schválnostmi bývá spíše výpovědí o povaze doby, než pokusem a nastolení a osvětlení problému, který si žádá řešení. Nakladatel Zítko, Mein Kampf, Osm digestů světových souborů, Umberto Eco, Shakespeare a Karel Sýs. Zítko a Mein Kampf: pojednávat nacismus jen v jeho rezultátech a mlčet o jeho předpokladech znamená odsouvat jej tam, kde se může znova proměnit v mýtus, a jediným způsobem, jak tomu zabránit, je nabídnout všem možnost přesvědčit se o jeho skutečné podobě. Česká verze Mein Kampfu je touto nabídkou. Existuje-li reálné nebezpečí oživení nacismu, pak tato kniha poskytne argumenty hlavně jeho odpůrcům, a existují-li reálné společenské podmínky jeho návratu na scénu, pak je třeba změnit je zcela jinými prostředky než zákazy knih. Ostatně ten, kdo vidí nebezpečí šíření nacismu stránkami Mein Kampfu, neměl by zavírat oči ani před prvky nacismu a fašismu, které se nedovolávají Hitlera, ale naopak demokracie a lidských práv. Právě jim zákaz Mein Kampfu poskytuje žádoucí alibi. Pak ale dojde k tomu, že nakladatel této knihy vydá i dva digesty světových autorů, zdejší doklad v USA vypěstovaného postoje vůči literatuře. Je to počin ničím jiným než nápodobou amerického vzoru nevysvětlitelný a nezdůvodnitelný: literaturu nezpřístupňuje, ale zahání do nepřístupných dálek, kde zmírá a hyne. Kupodivu však tento tržní (o nic jiného tu jít nemůže) nakladatelský počin budí pohoršení tam, kde se literatura právě s oblibou mění, pomocí kritiky a akcentu kladené na určité její vlastnosti, na pouhou lekturu, na jakou Zítko zredukoval světové autory. Patřím k těm, jejichž překlad (Umberto Eco: Jméno růže) byl v jednom svazku digestů použit. O svolení mě nikdo nepožádal, a ani bych je neposkytl. Nejsem si však tak docela jist tím, že by je neposkytl Umberto Eco, kterého tyto alternativní a obecněji přístupné podoby jednoho a téhož textu coby součást konzumní kultury, jíž se rád zabývá, léta zajímaly a zajímají. Ostatně si nejsem ani tak docela jist tím, že digest tohoto jeho románu v USA nevyšel. Hamlet a Karel Sýs: digest je vražda textu provedená odebráním jeho podstatných, stylistických a jiných složek. Podobné tržní manipulace s úspěšnými texty (pokud se nemýlím, pak nedávno byl převeden právě Hamlet do podoby muzikálu, což je jednak žánr dramatu na hony vzdálený, který navíc k němu přidává hudbu, složku, na kterou Shakespeare určitě nepomyslil) však kupodivu nevadí právě těm, jimž kupodivu (toto příslovce na tomto místě nelze nezopakovat) vadí ze všech digestů nejvíc digest z Hamleta. Tak Alice Horáčková v MF Dnes Karlu Sýsovi, který Hamleta pro Zítka digestoval, vyčítá, že jej neprovedl v blankversu. Napsala: "Kdokoli četl nějakou Shakespearovu hru, ví, že dramatik psal svá díla ve verších: shakespearovský blankvers je dostatečně proslulý i na to, aby o něm věděli i čeští upravovatelé Hamleta. Nicméně - ignorovali to." Chce tím snad Alice Horáčková říci, že kdyby to neignorovali, převyprávěli by Hamleta v pětistopém jambu? Ale možná, že to neignorovali a s vědomím, že ani hypotetický student u ústní či písemné zkoušky, k jehož odpovědi lze digest přirovnat, by v pětistopém jambu neodpovídal, jen nepoužili. A možná v něm nezpívali zpěváci v Hamletu muzikálovém. Kamenem úrazu se tu však zdá být především Hamletova věta "být či nebýt". "Známý normalizační básník" (kdyby nebyl normalizační, použil by snad opravdu blankversu) jej přeložil jako žádost o radu. Neboli: 'Žít, nebo nežít? Kdo mi poradí?' Proč, to prý ví jen on sám. Jenže možná bych to věděl i já: protože to tak přeložit jde, protože je to jeden z možných významů tohoto výroku a protože Sýsova obměna na tento další význam upozorňuje. Tím to však nekončí. Po překladatelské "přesnosti" (?!) volá Milan Tesař v Reflexu. Vzkazuje Sýsovi: "Kdybyste název knihy Mein Kampf, která Vašeho nakladatele proslavila už před časem, přeložil jako Můj kroj, byl byste přesnější." Není sice jasné, proč by měl Sýs překládat Mein Kampf kvůli tomu, že pořídil digest Hamleta, a ještě míň proč zrovna jako Můj kroj. Takže nezbývá než s omluvou použít větu Alice Horáčkové z MF: To ví snad jen on sám, tedy Milan Tesař. Ale možná, že všichni dobře víme, že tu nejde o Hamleta, ale jen a jen o Sýse. Samozřejmě "normalizačního".
Ukázka inkriminovaného překladu Karla Sýse:
"Žít, nebo nežít, kdo mi poradí?! Je pro člověka důstojnější dát se ostřelovat šípy, jež rozhněvaný osud na něj namířil, anebo vzepřít se, tasit meč a vzpouru zničit v samém zárodku? Lehnout si a usnout, to je jako smrt, jen s tím rozdílem, že už nevstaneme, zato srdce zbaví se svých chorob a všeho, co sužuje hmotnou schránku - není to snad cíl všech cílů?
Lehnout si a navždy usnout, možná snít i sen? Věčný sen? Aha - tu jsme narazili! Jaké sny by přišly, když naše tělo shnije? Proto raděj harcujeme se tu, odkládáme smrt, jak to naše rozvrzané údy dovolí. Třít bídu s nouzí? Ano, ale život sám je přece poklad nad poklady. Kdybychom si mohli sami napsat svůj úmrtní list, třeba vlastním nožem, proč bychom strpěli důtky ironie, jíž bičuje nás vlastní doba, smích vrstevníků v podhradí a aroganci samozvanců na hradě, tíhu marných lásek, chechtot zákonů, přežrané úředníky strkající si prst do chřtánu, uzurpaci neumětelů a jejich konkubín? Kdo z nás by vydržel veslovat na galéře, k jejíž podlaze ho přibil mrcha život, kdyby nebál se, že po smrti tu budou nová vesla, ještě děsivější moře jež nám bude brázdit, kraje z kterých nelze utéci, z nichž se nelze vypsat žádným úmrtním listem? Neznámo je horší nežli obrna - radši chvějeme se strachy v známé kobce, než bychom se vypravili trpět v nepoznaných zdech! Měknou nám kolena, smrt lavíruje červeň našich lící štětcem namočeným v myšině, a naše plány? Cha! Že byly obráceny ostřím proti osudu? Teď zvadly jako prsy starých bab a změnily se v dětské slintání! Teď hlavně tiše, tiše! Vidím Ofélii, kéž modlí se i za mne."
Autor: Zdeněk Frýbort
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)