Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Celoživotní průměrný optimista a milovník bytostí všeho myslitelného druhu. Mám možná pro tento svět nadměrně vyvinuté sociální cítění, což je na překážku v pofidérních kariérách, především politických housat. Chodím pokusně hlavou proti zdi, přicházím na lidské podrazy opožděně. A hrozně nerad odpouštím bližním hříchy bez velkých výčitek sám k sobě, až na vzácné výjimky, kdy se bytost podobá hovadu v lidské podobě, takové za trápené nestojí. Trpím značnou politickou barvoplachostí. Miluji život a občas se ho bojím.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Člověk má škrtat především u druhých. U sebe by si to měl velmi přísně zakázat! Neznám nechybující bytost – znám naopak hodně chybujících bytostí trpících bájnou lhavostí a neschopností uznat vlastní chyby. Anebo čiré selhání. Škrtat neznamená zapomínat, ale nezapomínat není totožné si připomínat, jak bývá zvykem v našem krásném údolí smutku. Pokud bych ze života škrtl pár omezenců, co tím získám? Nic. V Urumči je to lidem jedno. Mají k řešení podstatnější problémy. Škrtat je cenné za předpokladu, že změníte především sebe – a to je, jak dobře víme, značná potíž, protože sebe, proč si lhát, milujeme nejvíc, i když o tom nahlas nehovoříme. K čemu se máme měnit, když můžeme pracovat na změnách druhých? V tomto punktu máme mezi sebou řadu odborníků a platíme je ze svých daní bez mrknutí oka.

   Bez čeho se neobejdete?
   Zaručeně bez přátel. Nalézt opravdové přátele není snadné – máte známé, „kamarády“, ale spolehlivého přítele, abyste v kraji pohledal. A pokud ho naleznete, zdarma radím: držet a nepustit. A musíme se naučit přátel chápat, odpouštět jim. Nechtít je předělat k obrazu svému, pochopitelně značně nedokonalému. Neobejdu se bez dobré knihy, opery, filmu, obrazů, atletiky – a bez víry ve vše dobré. Víra pro mě není vousatý pán na nebesích. Víra je hloubka v duších bližních, pokud ovšem duše nechybí. A věřím ve vypjatých chvilkách ale i tomu, že kdesi je jakýsi šéf a sleduje nedokonalost lidského bytí, činí tak s nadhledem a laskavostí vědoucího a všeodpouštějícího. Hle, jak se ti lidičkové pinoží v mé laboratoři!

   Co vám dalo dětství?
   Silné poznání, že ulice je surová děvka a není vůbec roztomilou zahradou pro chlapce v námořnických šatkách a bílých punčoškových kalhotkách. Dětství moje a mých vrstevníků bylo poznamenáno dobou let padesátých, různých vystřihovánek z učebnic, obav z cizích agentů, kteří vám nastrčí na ulici otrávený bonbon. Z Královské třídy zmizelo pár občanů, mezi nimi táta. Měl jsem statečnou mámu, leckterý chlap tehdy zalezl do hostince a tiše trousil moudra, co by bylo, kdyby bylo – my s mámou čelili sousedské tuposti a drželi se nad vodou bez záchranného kruhu. Našlo se pár statečných, pomohli bez hrdinských povídaček. Dětství mi dalo poznání, že lidé jsou v jádru dobří, i když je doba hněte k šíleným obrazům a výjevům z pekelných rájů. Ono stále platí, že nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad, jak napsal básník F. V. – to ještě však bývali básníci chudí, a veršotepci, co z lejna uplétali biče bohatí – všechno se nám opakuje, lidské společenství má rádo jasno a zajištěnou jepičí budoucnost.

   Jste někomu za něco vděčný?
   Zda-li! Když dovolíte, budu konkrétní: milované učitelce Marii Ostenové, učiteli Jiřímu Ludvíčkovi, vedoucímu táborů Vladimíru Kmínkovi, panu řezníkovi Domasovi, paní domovnici Chromý – z dob dětství. Pak Zdeňku Zaoralovi, Josefu Volákovi, docentu Ivanu Osvaldovi, Bohumíru Schindlerovi, violistovi Janu Musilovi, Tadeáši Šeřínskému, Martě Staňkové, Vladimíru Kalinovi, Horymíru Zelenkovi a nakonec všem tetičkám a strýčkům z Vlčic u Trutnova a Lánů u Lázní Bělohrad.

   Čemu vás naučil život?
   Nesoudit ukvapeně. Neroznášet polopravdy. Nebát se a neprosit. Pomoci potřebnému a zapomenout. Nekupčit s penězi ani myšlenkami. Pokoře. Nepovyšovat se, neskákat do řeči, nemyslet si, že jsem sežral veškerou moudrost světa – pomáhat a neočekávat protislužbu. Nevysmívat se druhým při nezdaru, nehltat drby a neroznášet je s úsměvem blba a škodolibého břídila. Trpělivosti… a snášení bolesti, v jistém věku patří bolest k dennímu pořádku, jak říká jeden moudrý cynik. Život mě naučil, že dobří lidé nevymřeli. A vděku za jejich čas pro mou otravnou maličkost. Mít lásku a obdiv k přírodě. Ochotu naslouchat a nedělat z toho zásluhu.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Porevoluční chaos. Náhle jsem ke svému překvapení zjistil, s kolika hrdiny jsem žil onu nesnesitelnou normalizační dobu a nevěděl o tom, že se s hrdinou stýkám. Pak vytrubování umrněných zásluh, což je u nás doma známá disciplína a k tomu vany plné Zajordánských Slovanů k použití na sto pět procent alibi. Omamné lži oněch politických hltavých housat nahoře v nebi zásluh a metálů – nenávist socialistických beránků a odhodlání urvat z koláče co nejvíce marmelády. Vynalézavost „občanů“ v obcházení zákonů, zlodějna povolená státem… I z mého blízkého okolí zrodilo se pár spravedlivých… A leccos mi bylo k smíchu, jako když jeden herec na náměstí řekl spoluobčanům, že byl zneužit režimem. Podobné kraviny by se měly tesat do kamene, aby lidé nezapomněli na lehce vytrubované lži. Napapaný herec proti své vůli hrál v mnoha různých filmech a nežil si špatně – copak ho hryzlo? Že by špatné svědomí? Anebo věděl, že čím více bude plivat na minulost, tím lépe se mu bude pakulturně podnikat v budoucnu? Blbců přibývá, bohužel.

   V co věříte?
   Věřím vlažně, ale vytrvale. Ornáty a služebníky Boží nemusím, i když hluboce smekám před řádovými sestrami za jejich práci pro lidi v nouzi. Oddanost lidem je dojímavá. Potřebná. Měla by se vyučovat na základní škole. Fanatická víra mě ovšem děsí. Nevěřím, že jakýkoli Bůh by schvaloval vraždění, teroristické akce, nenávist k odlišným kulturám. Věřím potichu. Vím, že modlitby nespasí. Spasí víra v lidi, odhodlání žít i ve chvílích nouze a nepomyslet na zlodějnu a lehkoživkové přežívání v omylu o vlastní dokonalosti. Věřím v lidskou solidaritu – a jsem tak trochu hrdý na to, že lidé u nás doma sáhnou „do prasátka“ a pošlou potřebným i tzv. malé peníze. Posílali vždy, doba nedoba. Kdo rychle dává, dvakrát dává. U nás doma nejsme špatní – nejsme horší než jinde. Remcáme a častokrát máme pravdu dříve, než nám ji sdělí kdosi „povolaný“nahoře.

   Co je zbytečné?
   Ztrácet čas zbytečnostmi. Plýtvat silami a účastnit se ohavných „politickohitorickokulturních“ půtek, sledovat cukrové vaty v televizi, opájet se vlastní genialitou končící v Rozvadově. Rozdávat rady do vzdáleného zahraničí – není snad zbytečné radit kamsi, kde se ztratíme jak kapka v moři a naši „předáci“ by nezvládli v oné zemi ani radnici jednoho středně velkého města? Ale lidé chtějí a potřebují žít v omylu, že by geneticky zděděná utajená genialita? Zbytečné je váhat, pokud mohu komusi pomoci. Před časem jsme s kolegy z Klubu českých spisovatelů poslali na Slovensko do jednoho regionu peníze pro Romy. A našel se jeden, co zalitoval, že peníze bylo možno užít jiným způsobem – třeba na vydání knihy s názvem Leze prcek na vrbu. Vlastní důležitost je nejen zbytečná, ale i směšná a bývá i nebezpečná, zvláště v politických kruzích.

   O čem nejčastěji sníte?
   Vejdu do hospody a není slyšet plkání o politice a „politicích“. A dostanu správnou míru piva bez řečí, porci voňavého a dobrého jídla, bez řečí. Přijdu do obchodu a prodavačka nemá nafouknutou hubu, jak havajská domácí dva dny před placením činže. Neodsekává, ale ochotně vysvětluje a obsluhuje. U doktora nečekám dvě hodiny v čekárně připomínající demonstrující většinu. Vlak jezdí bez zpoždění a čistý, v metru fungují vécéčka od samého rána, v tramvaji nemusím hlídat peněženku a hospodští nádeníci mi neřvou pod okny. Neslyším říkat mladé krásné holky vole vole – a ještě drsnější slova, u kostela nedřepí žebrák s ufiknutou nohou a přestalo se krást v malém i ve velkém – a vykecávat si rozumy před volbami… Lidé by měli ocenit toho, kdo jim zajistí práci. Takových lidí je málo, trvalý nedostatek doma i v zahraničí. Kecalů nám ovšem přibývá geometrickou řadou. Kdo si zaslouží uznání, má být lidmi ctěn!

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Nelze vyloučit, že některé lidi lepšími učiní, ale obecně tuto moc podle mého soudu nemá. Neřeknu nic nového, ale existuje řada vynikajících knih o zbytečnosti válek a vraždění – války se vedou nadále a vraždí se s neuvěřitelnou lehkostí bytí. Bomby zasypou zemi, zemřou nevinní civilisté a my se handrkujeme o šrotovné, o cenách plynu a elektřiny, o celebritách, o lidských nulách, o vykucích, co zašmelili miliony či miliardy a u soudu se tváří nevinně a dokonce se diví, že jim mluvíme do podnikatelského prostředí. Umění je odsouváno na druhou kolej, kdo potřebuje umění, když v marketu zlevnili procházející maso, ryby, zeleninu, elektroniku, nábytek, oblečení… Umění je dneska dostat se k pořádným prachům! Začít něco znamenat! Umění samo o sobě překáží, ale ono překáželo i v minulosti – pitomin si užijeme dostatek. Uměleckou hodnotu prověří až čas, jak říkávali moudří – a vzbudit se po mnoha letech, třeba bychom se nestačili divit, co uměním zůstalo a kolik balastu skončilo na smetišti dějin.

   S novou dobou se změnil i vztah k hodnotám. Které hodnoty mají pro vás trvalou platnost?
   Potíž je v jedné věci – každý máme jiné hodnoty. I potřeby. A sny. I touhy. Přesto se pokusím bez záruky odpovědět. Můj vztah k hodnotám se nezměnil. Je mi naprosto pumpička, v jakém autě jezdím, jaké neznačkové oblečení nosím, do jaké kravaty se oběsím a jakou dovolenou a v jaké destinaci prožiji, jaké zaručeně zdravé jídlo požívám, zda přiotrávené dary moře anebo přiotrávené vepřové. Hodnotou trvalou pro mě zůstává člověk i vědecké výzkumy sloužící lidem k snadnějšímu fungování na naší planetě. A nejvyšší hodnotou je pro mě pomoc potřebným – dávat i dostávat se musí umět. Všimněte si, jak lidé neumějí přijmout ocenění, kroutí se, tak trochu to shazují – hodnota poděkování se smrskla na blábol, lidé se skutečných hodnot obávají, aby si nezadali, aby se jim nepošklebovali ti nedocenění.

   O čem jste si dělal iluze?
   Mé iluze se mi trvale vkrádaly do života a zdržovaly mě – i když některé byly sladké a pěkné. Největší iluze přinášely nečekané kolize. Mohl bych uvést desítky iluzí, ale řeknu jednu, obsahuje v sobě esenci iluze. V sákristii se nesmělo jíst, prý bychom kousali do těla Páně. My ministranti nařízení dodržovali a jednoho dne jdeme kostelem a cítíme vepřoknedlozelo – v kastrůlku se hrabal pan kostelník. Málem se leknutím z hříchu zadusil a hned nabízel různé protislužby, když nepovíme panu faráři o jeho prohřešku. Myslím, že farář o kostelnickém hodování musel vědět – ale toleroval nehodného mizeru v zájmu provozu kostelíčka na Karlínském náměstí.

   Jaké máte ideály?
   Věkem se mi ideály vytratily. Ideální by bylo žít dobu, kdy funguje, co fungovat má, a lidi si přestanou tahat trička – a řeknou si: V Karáčí nás nikdo nezná a rozumy budeme trousit doma – budeme si zametat před vlastním prahem a konečně přestaneme vytvářet nepřítele, abychom líp dejchali. Ideál je nedostatkové zboží, i díky tomu, že nároky se nekryjí se schopností k ideálu se byť jen přiblížit – a označit ho bez pocitu provinění. Řekl jsem, že ideály se mi vytratily – řekl bych poztrácely, rozkutálely v rychlém sledu událostí. Pokud žijete nebezpečně, o ideálech nepřemýšlíte.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Řeknu to jednoduše – na všechny, protože je člověk a tudíž naprosto nedokonalý tvor. A navíc, co dnes vidíme jako chybu, zítra je předností a naopak. Lidé udělají chybu, ale následky nést nechtějí. Chybu spatříme ostře u druhého, u sebe trpíme intenzivní tolerancí za hranicemi tolerance. Říká se: nesuď, abys nebyl souzen. A je to všeplatná pravda. Chyba, která připraví druhého o život, majetek a lásku je děsivá. Chyby se opakují, jako sám život. Chyba je, že k chybám mlčíme anebo je zlehčujeme. Tvrdíme, to bylo dávno, každý se může zmýlit. Ano, může, ale důsledky má nést tak statečně, s jakou „statečností“ ublížil oběti. Chybami se člověk učí, říkávají většinou ti, co chyby nadělali a snaží se z nich vymanit za cenu chyb dalších a často horších.

   Litujete něčeho?
   Určitě. Kolik času jsem jen promrhal s lidmi, kterým jsem se mohl a měl vyhnout. Kolik projektů jsem nadšeně začal a nedokončil. Kolika lidem jsem nevědomky z hlouposti ublížil. Jak jsem trápil maminku a myslel si, že jsem spolykal všechnu moudrost světa. Jak jsem býval blbý a neústupný, nadutý a svéhlavý, přemoudřelý, neskromný. Když na sebe mrknu kritickým okem, učinil jsem dost chyb a z některých se nepoučil dodnes – třeba že být vzteklý je směšné a používat drsná slova neslouží ke cti ani k vítězství.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Sám život je největším dobrodružství – denně riskujeme, že přestaneme existovat. Ono se řekne, že ráno se vydáváme na lov – jistě, vydáváme, ale k lovení je toho stále méně, i když na druhou stranu se „honitba“ rozšířila. Dobrodružství a nemalé je poznávat nové bytosti a na ty prověřené pohlížet kritickým okem, ale přitom mít na paměti, že nemohu druhého uhníst k dokonalosti. Dobrodružstvím je poslouchat politiky, kteří se pasovali do role politiků a politiky nebyli, nejsou, nebudou – a to z prostého důvodu, spletli si politiku s politikařením, korupcí, hulvátstvím a ke všemu tomu neštěstí si myslí, že jsou neodolatelní – postavíte je v trenclích před fotoaparát a ejhle, strejda, tetička, co nám ujídají chlebíčka, nejsou k sežrání ani k následování!

   Daří se vám rozpoznat lež od pravdy?
   Dokázat to stoprocentně, mohl bych si otevřít živnost a zbohatnout. V kupě lží rozpoznáte jen ty do nebe volající. Mnoho jich zůstane skryto – až po letech zjistíte, že jste věřil čemusi špatnému, a pokud máte charakter, řeknete si: být volem se může přihodit, ale zůstat volem natrvalo je pohodlnost! A alibismus. Před dvaceti lety se mnoho řeklo, mnoho konalo – a mnohé se může jevit jako lež. Pár lidí by se nad sebou mělo vážně zamyslet a přestat veřejně vyprávět báchorky, v dnešní době jim může uvěřit jen setrvalý vůl. Mlčet není hřích, hříchem je mlít od rána do večera pantem zbytečná slova – řeč není k ukecávání většiny a prokecávání se údolím života, řeč má být jasná, přesná a vedena k užitku.

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Že kápli na svatou pravdu a dosáhli stavu moudrosti. Jednou v televizi jeden muž vyprávěl, jak čte knihy, aby byl v obraze a došel moudrosti, a druhý řekl lakonicky: vždy, kdy si myslím, že už jsem dostihl moudrost, byla o kousek dál… A mudrlanti si nalhávají, že na všechno mají recept. Trochu to odlehčím. Posloucháte strejdy, co hodnotí hráče fotbalu – málo běhají, špatně přihrávají – a tu si představíte, jak strejda přeběhne v plném tempu půlku hřiště, funí, míč ani neodkopne. Lidi si nalhávají, že by mohli řídit atomovou elektrárnu a nedokáží řídit ani sami sebe a zašroubovat žárovku. Iluze o vlastní dokonalosti je směšná lež a ke všemu zbytečná, ne-li přímo hloupá.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Založení rodiny. V časech různých krizí je to statečnost. Podívejte, dneska každá partaj a její „kluci“ slibují hory a doly. Pro mě je rozhodování jasné: dokážeš, kluku, sehnat pracovní příležitost na trvalejší dobu? Pak tě volím, jinak mě nezajímáš. Pravice, levice, vsjó rovno! Statečnosti nelze naučit, s tou se člověk rodí. Znám statečné bez řádů a ocenění a naopak. Být politicky statečným v povolených dobách svobody není zásluha – kecy nejsou statečnost. Plků, slibů a vychloubání máme na vývoz do zahraničí - chybějí nám jasné a prokazatelné činy. To bylo řečí, že až bude doba jiná, vypustíme čina! Co jsme ve skutečnosti vypustili, ať si každý zodpoví sám.

   Uznáváte pokoru? Kdy a před čím?
   Lidé si pletou pokoru s ponížením. Zůstávám pokorný ke každému, kdo dělá dobře svou práci. Pokorný jsem před ženami, pracují, milují, méně tlachají a v hospodě je vidíte zřídka. Pokoře by se mělo vyučovat na školách, ale jakápak pokora – učitel, mučitel, pryč s ním. Vyprávěl mi přítel, jak učil měsíc na soukromé škole. V lavici seděl žák v kulichu, poslouchal muziku ze sluchátek a on dacana nemohl vyhodit, protože rodič mizerovi platil tučné školné – ekonomické ukazatele pokorou netrpí. Být pokorný před vědoucími je nasnadě. Schopných lidí platných společnosti totiž není u nás nadbytek. Zato „celebrit“ divoké lány pýru.

   Co pro vás znamená zachovat si důstojnost?
   Nepídit se potom, co o mně kdo kdy řekl. Když se začnete bránit, pak neustanete. Lidem huby nezavřete, jak známo. A nepomlouvat. Neroznášet drby, polopravdy a vyložené lži. A nevyčítat – nesnáším lidi, co říkají: já mu věřil, už bych ho nechtěl potkat, já mu naletěl… kdo takhle mluví, sám za mnoho nestojí. A pak, máme myslet na to, že pokud si chceme zachovat důstojnost, musíme ji zachovat i druhým, jinak o důstojnosti nemá smyslu vůbec hovořit. Důstojnost nelze koupit a zašantročit.

   Myslíte si, že žijete jako svobodný člověk?
   Podle toho, z jakého úhlu se na to díváme. Kdysi se zpívalo: Budapešť, Bukurešť - cesta kolem světa, tak tohle pominulo. Máte-li finanční prostředky, můžete navštívit různé Tramtárie a zjistíte například, že nejste cestovatel. Svobodný člověk, neznám žádného. Svoboda je vykoupena nesvobodou. Musíme pracovat, přemýšlet, vychovávat potomky (často špatně) a musíme se prodírat denně houštinou příkazů, zákazů, omezení… být ve střehu, to vše říká jedna postava v Shakespearovi. A protože jsme a musíme být ve střehu, tak nám ta svoboda krapítko okorává, ale možná se mýlím. Souhlasím s tvrzením, že žiji, jak si zasloužím – to je svoboda.

   Co pro vás znamená svoboda?
   Pro mě znamená příležitost ověřit si vlastní schopnosti. Tedy nevykřikovat hesla požadovaná dobou a „ideologickými šmíráky“, nevyhledávat obětiny, které označuji za pachatele mého neštěstí, ale svobodně se rozhlédnout a povědět si nepříjemnou pravdu přímo do očí: no, hochu, nic moc jsi nepředvedl, koukni se kolem sebe, jak někteří dokáží vychutnat svobodu… a nemám na mysli zlodějské vykuky, přitroublé náfuky a halamy s kokainem po kapsách. Svoboda je výsadou pro milence života.

   Myslíte si, že jako národ umíme zacházet se svobodou a demokracií?
   Kdo to umí? My to moc neumíme, my potřebujeme někoho označovat, cejchovat, vláčet na pranýř, očerňovat, vytvářet dojem, že kolem nás je samý nedokonalý bastard. Obracíme se k historii někdy značně uměle vytvořené… Ale na druhou stranu, copak ve světě někdo skutečně umí se svobodou a demokracií zacházet dokonale? Neumí. A svět internetu nás denně přesvědčuje, že i tam, kde jsme očekávali vysokou školu demokracie, nacházíme školu pouze zvláštní. Lidé se vraždí v zájmu demokratických vymožeností, zasévají nenávist, neověřené pochybnosti – vzdalují se díky víře a politickým uskupením podstatě lidství.

   Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný?
   Ano. Bylo tomu i tehdy, kdy se říkalo, že svobodné vyjadřování neexistuje. Já svobodně napsal, co jsem napsat chtěl, a oni mi to svobodně hodili na hlavu. Nu, platili to z kapes daňových poplatníků. Dneska se taky platí za to, co se chce slyšet a vidět. Prostě neuznávám tlachy, že kdosi někoho zneužil. Kdo se chtěl nechat zneužít, byl zneužit – to platí i dnes. Pobaví mě vždy krasoduchové, co vykládají v kuloárech: já to musel vzít, potřebuji peníze. A kdy lidi nepotřebovali peníze? To mi řekněte. Opakuji se, ale musím. Když na jednom náměstí při „revoluční“ činnosti v roce 89 vykřikoval herec: byli jsme zneužiti, musel jsem se smát. Dospělý jedinec a řekl na sebe veřejně: byl jsem posera, posera jsem a poserou zůstanu, s tím se nedá nic dělat – chci auto, barák, cesty do zahraničí… posloužím, ohnu se, tak trochu budu hrát v exkrementních kusech, ale jinak – vyznávám umění a hlavně sám sebe!

   Dá se svoboda zneužívat?
   A jak! Dneska si lidi pletou svobodu s honbou na čarodějnice. Než se nadějete, hned vám přinejtují pár po hubě! Tumáš červe, my tě naučíme otevírat si kušnu v demokratůře! V různých plátcích páchnoucích zažranou špínou denně namáčí „celebrity“ do vany s lejny, a kdo se koupeli brání, je ve vaně potopen. Mě neuspokojuje, že mohu v putyce pronést: prezident je vůl. Volem jsem já, že říkám, že je volem můj prezident. My jsme tak nemožní, že platíme za nechutné drby peníze a vyžíváme se v pomluvách a nechutnostech o druhých, označených mistry novinářského umění ze čtvrté cenovky. Svobodu zneužili v devadesátých letech v různých koutech světa vraždící mameluci z příčin totální svobody a úchvatné demokracie. Svoboda projevu založená na špinavostech není svobodou, ale anarchií nedokonalých blbů.

   Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?
   Víte, mně se nikdy nevyprázdnil. Existuje naštěstí pár autorů a ti se nechají číst od rána do večera, mohou se citovat, jsou to světlonoši v bídě temných sil kulturních barbarů a politických trpaslíků. Anebo si koupíte v Levných knihách cédečka filmů Pasoliniho, Bergmana, Scoliho, de Sici a dalších a duchovní prázdnota pomine. Bráním se tím, že si raději poslechnu Evu Urbanovou než Nanynku Nánovou, že raději mlčím u Verdiho než u hvězdy zvané „Pelyňkový princ“. Anebo si pustím Švejka a říkám si: smích osvobozuje od hlupáků a nicoty.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Vědět to přesně, přednáším to na univerzitě v zahraničí a určitě bych vydělal majlant. Otázka je, co je to lepší svět, pro koho by existoval, jak by se v něm hospodařilo, kdo by ho řídil. Svět by byl jistě lepším bez válek, vraždění, ponižování, sociálního útlaku, to ví každý, ale nejsou lidi k jeho „výstavbě“. Architektura politického mraveniště je křehká. Peníze skutečně nesmrdí, víra se jeví chápavou a náhle ovšem určuje nespravedlivé chování svých oveček k ovečkám z jiného stáda – a pastýři jsou vynalézaví, vemlouvaví, vědí, kde pošťouchnout, vyzbrojit, povědět to slovo: ty smíš, musíš, v zájmu bratrů a sester, v zájmu budoucích generací. Ale věřím, že svět se stane lepším a paradoxně to bude tehdy, až materiálně zchudne a život se zjednoduší na skutečné potřeby a nebude hnán do extrémů tvořenou nadbytečnou spotřebou.

   Jak chápete pojmy jako sociální spravedlnost? Socialismus?
   Sociální spravedlnost zůstane utopií, dokud lidé budou považovat honbu za mamonem za jedinou cestu životem. Chraň příroda, abych někomu záviděl bohatství – nezávidím, akorát často hledím v údivu, jak lze obejít zákony, zašantročit jmění v cizině a ještě se vystavovat ve výkladní skříni nízkosti, mlaskat a domnívat se, že takhle to bude trvat sto dvacet jedna let. Sociální spravedlnost lze aplikovat jen tam, kde je společnost bohatá ekonomicky i duchovně – a kde to je? Nevím. Dneska je módní na socialismus plivat. Kdo socialismus dělal? Lidé, kteří si po socialisticku žili a na druhé s odpuštěním káleli. Když nejsou finanční prostředky, socialismus je na hony vzdálen realitě. Na socialismus opravdu musíte mít finanční prostředky, bez nich to možná může být socialismu s lidskou tváří – jenže ona i lidská tvář má potřeby a dneska právě nemalé.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   Doba je v našem regionu staronová, řekl bych… ale mohu se mýlit. Mě přinesla poznání, že doba nedoba, chudoba duchovní je chorobou vleklou a špatně léčitelnou. Proč to říkám: lidi i v tzv. nové době páchají staré prohřešky. A jsem rád, že jsem se v mnoha lidech nemýlil – tedy v tom, že byli, jsou a zůstanou potvory. Někdo říká: žiji ve špatné době – a chtěl by žít v jiné době a neuvědomuje si, že by ho možná upálili na hranici, nahnali do zákopů, aby mu pak připnuli na hruď metál za statečnost. A právě nová doba by kádrovala a „moudří“ by říkali, tohle je správný metál, tohle není správný metál, ten padl hrdinně, tenhle stál na špatné straně. Nová doba mi přinesla zklamání z toho, jak je vlastně díky lidem starou.

   Jak velký prostor potřebujete k životu a co v něm považujete za nezbytné?
   Stačí mi opravdu velmi malý prostor. Netrpím rozpínavostí, nepotřebuji udivovat společnost tím, kde jsem byl, co jsem viděl – co jsem pravil, co ještě pravím… Chápu, že každý má nárok na malý soukromý prostor a dneska jsou představy o prostoru vhodném k přežívání různé. Pár dobrých přátel mít, toť velká vymoženost a bohatství. Já za nezbytné považuji udržitelný mír – znám pár zoufalců, kteří tímhle slovem pohrdají, bude to tím, že po nich nikdo nestřílel a nebombardoval jejich domovy. Že se na válku dívali jen v televizi u večeře. Míru nebylo, není a nebude nikdy dost – když není, jsou veškerá slova zbytečná.

   Co byste napsal pod slova - živote díky?
   Napsal bych: živote, díky za všechny dobré lidi, které jsem potkal. I za ty špatné, abych věděl, že neexistuje jednoduchá cesta do nebe či do pekel.

   Václav Dušek
   se narodil 2. 9. 1944 v Praze-Karlíně. Po škole následovala řada povolání, studium na FAMU, obor dramaturgie - scenáristika. Napsal mimo jiné knihy Panna nebo Orel, Druhý dech, Tuláci, Dny pro kočku, Lovec štěstí, Skleněný Golem. Na Barrandově ve skupině V. Kaliny s ním pracoval i J. Otčenášek a Z. Pluhař. V Činoherním studiu v Ústí n/L poznal řadu vynikajících herců – natrvalo v paměti mu zůstává L. Suchařípa, I. Rajmont, V. Knop a M. Šplechtová. V současné době je z něj, podle jeho slov, často nespokojený důchodce.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)