Záhul
Stojím na posledním schodu, mám nakročeno, ale ještě váhám… Ještě váhám, co když je ještě brzo, co když ještě není pozdě. Možná, že v té poslední vymačkané kapce života bude TO pravé, pro co bylo nutno žít tak dlouho, aby mohlo být poznáno.
Dlouho jsem se hnal životem jako dravá horská říčka, která nehledí na kameny, kořeny a kmeny stromů a bere vše, co se jí staví do cesty. Jako bych jen já sám byl život a snad i Bůh.
Pil jsem, když jsem žíznil a jedl, když pociťoval jsem hlad, zabil jsem mouchu, když mě obtěžovala, zašlápl jsem červa, když se mi znelíbil. Ale žil jsem dlouho a můj život se začal podobat široké, pomalu plynoucí řece, která se chystá rozplynout v moři zapomnění…
Tak nějak, dost možná, že ta přirovnání kulhají, tak jako kulhají všechna podobenství, ale lépe to vyjádřit neumím.
Jak se jen stydím za své chování v mládí, vždyť jsem musel být trapný. V některých chvílích jsem dokázal na uzdě udržet sám sebe a mí příbuzní a známí pokyvovali hlavami a říkali – hleďme, on snad z toho vyroste.
Ale někdy trvaly velmi dlouho etapy, kdy jsem byl nesnesitelný a můj táta už to nevydržel a dal mi pár facek, moje maminka plakala a ptala se sama sebe – Bože, co z něho bude? A moji učitelé a učitelky by mě s radostí také sem tam nějakou facku vlepili, kdyby jim to dovoloval školský řád. Co jsem si vůbec o sobě myslel?
Med za Hitlera
Ve čtyřech letech jsem nevnímal okolní krajinu tak, jako nyní. Seděl jsem v nákladním autu
vedle svého táty a díval se na úzké cesty, vroubené patníky. Míjeli jsme pohraniční hory, smrkové lesy a na dlouhé korbě valníku se třásly a hlomozily ocelové pruty, které jsme – táta, já a závozník – vezli na stavbu opevnění proti Hitlerovi. Tenkrát se říkalo proti Hitlerovi, i když všichni lidé věděli, že se na nás chystá vtrhnout celá německá armáda.
Každý Čech dokázal napodobovat Hitlera – i já. Sčesal jsem si hřebínkem do čela patku, potom jsem si rukou podržel kousek hřebínku pod nosem, vypoulil oči a zvedl druhou ruku.
– Udělej nám Hitlera, Jiříku.
A tak jsem dělal Hitlera, dospělí se smáli a dávali mi bonbony, nebo i nějaký ten desetník.
– Neboj se, my mu rozcucháme tu jeho napomádovanou patku.
Vojáci i civilisté byli odhodláni nepustit ani jednoho německého vojáka přes hranice. Armáda byla vyzbrojena moderními zbraněmi a budované opevnění bylo pevné.
A chlapi začali zpívat: …pojď s námi, Ádo, mašírovat, ať taky něco užiješ. A dostaneš jí do hlavy, žádnej ti ji nespraví…
Závozník Karel seděl za jízdy na takovém sedátku na konci valníku a volantem natáčel kola tak, aby táta s celým nákladem neskončil v příkopu. Sedátko bylo až u kola, nohy málem šoural po silnici. Byla to nebezpečná práce.
Karla jsem měl rád, byl ještě mladší než můj táta a bydlel u nějakých lidí na půdě. Byli chudí, tak jako téměř všichni vesničané, šest dětí spalo na peci, rodiče v jedné posteli. V sednici byl ještě stůl, dlouhá lavice, dvě židle a tkalcovský stav. Víc se do místnosti nevešlo. Jejich jídelníček byl jednoduchý – brambory, brambory, brambory…
Před večeří jsem zašel za Karlem na půdu. Nechodil do hospody jako ostatní. Pořád jsem se ho na něco ptal a on mi rád odpovídal. Říkal, že má doma brášku tak starého, jako jsem já.
Jirko, ty prej umíš Hitlera?
– Umím.
– Tak ho předveď.
Už jsem ho uměl perfektně, a když jsem zahajloval, ještě jsem zakřičel: Tááákhle vysoko skáče náš pes. Karel se válel smíchy a po tváři se mu koulely slzy.
– Počkej, něco ode mě dostaneš. Mám tady dobrej med od lesních včel. Ale nemám žádnou lžíci. Na, vezmi si na to šroubovák, já s ním také jím. Ohlédl jsem se, jestli za mnou nestojí máma. Ta by mě dala jíst šroubovákem…
Popadl jsem šroubovák, trochu jsem si ho otřel o kalhoty a zabořil ho do hustého, tmavého medu. Dlouho jsem nic tak dobrého nejedl.
A potom jsem, po pár měsících, viděl Karla brečet. To byly opravdové slzy hrozného bezpráví a bolu. Všichni jsme z té vesnice odjížděli do Protektorátu Čechy a Morava. Opevnění zůstala prázdná a odjíždějící vojáci zpívali smutné písničky. Moc smutné…
Od té doby uplynulo mnoho let, ale se šroubovákem jsem již nikdy nejedl. Mnohokrát jsem však použil nůž nebo i lžičku jako šroubovák.
Barrande
Najednou, aniž bych o tom nějak zvlášť přemýšlel, jsem si uvědomil, že první nápis, který jsem chtěl přečíst, byl zlatý nápis umístěný na dlouhé skále, která stojí podél Vltavy naproti okrajové pražské čtvrti Braník.
Uvědomil jsem si to, když jsem se jednou díval na nějaký pořad, který vysílala televizní stanice „Barrandov“. Během vteřiny jsem se vrátil o nějakých sedmdesát let zpátky, do roku 1939, kdy jsme se vrátili z malé chodské vesničky k prarodičům do Braníka, abychom nemuseli žít v Německu. Tehdy se říkalo – v Rajchu.
Dědeček s babičkou měli zelinářskou zahradu, na jejímž konci byla louka a za loukou se líně valila Vltava. Za řekou se táhla černá skála, od Chuchle až k začátku Smíchova. A přímo proti dědečkově zahradě byla uprostřed té skály upevněna černá, zřejmě ocelová deska, se zlatými písmeny BARRANDE.
– Dědo, co je to tam napsaný?
Už si nevzpomínám, jak mi to děda vysvětlil. Asi tak nějak, že Joachim Barrande byl vědec, který na té skále hledal zkameněliny vyhynulých tvorů a že se z té skály zřítil a zabil se. Celé mé klukovství jsem denně tuhle tabulku s tím záhadným francouzským jménem vídával a vryla se mi do paměti, tak jako bílé, atraktivní stavby, které na skále vyrostly – od známých Barrandovských filmových ateliérů, honosných milionářských vil až po věžovitou stavbu restaurace, na které vlála vlajka a odkud se linula taneční hudba a kde ti, kteří na to měli, popíjeli drahé nápoje a mlsali zmrzlinové poháry a jedli dorty. Byli mezi nimi i němečtí oficíři v naleštěných kožených holínkách.
Na louce, která sahala od Branických ledáren až po lázně Na mlýnku, polehávali na starých kopřivových dekách Pražáci, kteří si sem dojeli tramvají na konečnou sedmnáctky a jednadvacítky, aby si zde odpočinuli a zaplavali ve Vltavě. Na té louce jsme také pobíhali my, kluci z Braníka, a hráli jsme fotbal.
O tom, že pan Barrande své rozsáhlé sbírky a knihovnu věnoval Národnímu museu v Praze a že po něm byla nazvána celá městská pražská čtvrt Barrandov jsme tenkrát nevěděli, a bylo nám to úplně jedno.
Jen já, když se zasním, vidím opět rudé slunce, které zapadá za tu černou skálu, zatímco po Vltavě, teď již ve stínu té skály, tiše plují kanoe a pramičky. A z té přepychové restaurace se vznáší vtíravá, sladká melodie: Tak jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem…
Dnes, v jednadvacátém století, je všechno jinak. Ta kdysi nová, nádherná budova restaurace chřadne, je omšelá a život z ní vyprchal. A přesto má ta budova své majitelky. Majitelky stejného jména, které nejsou sestry a jmenují se Dáši.
Klavíristka
Mohla z ní klavíristka být. Na hodiny klavíru chodila ráda a vždy pečlivě připravena. Nehrála pouze písničky, ale hrála i etudy a cvičila svoji levou ruku, která byla poněkud pomalejší. Kdo ví, kam by to dotáhla, možná by se stala klavírní virtuoskou, možná učitelkou hry na hudební nástroje, možná by si hrála ve volných chvílích jen tak pro sebe…
Ten den byl pro mnohé lidi naprosto všední, jen Pražany čekalo překvapení, o kterém neměli doposud ani potuchy. Vody Vltavy líně podplouvaly pod mosty, pod železničním mostem, kde se do řeky Vltavy vléval špinavý Botič, postávalo několik rybářů s nahozenými pruty, občas přefrčela tramvaj nebo automobil s kotlem na dřevoplyn, protože benzín nebyl.
Z hlášení o tom, že se ku Praze blíží svazy nepřátelských letadel, si za léta války každý občan dělal legraci. Za pět let války tady ještě neshodily ani jednu bombičku.
– Nad naším územím letí vepřová se zelím…
– Ich wiederhole, bafni kufr, ať jsi dole.
Samozřejmě se rozumělo v protileteckém krytu.
Ale najednou, z čista jasna, právě když sotva dvanáctiletá dívka s deskami na noty docházela k Palackého mostu, snesly se z výšky bombardéry a najednou z nich něco začalo padat. Mně se zdálo, že to jsou takové černé rybičky, které se ve vzduchu tak nějak divně zakývaly a potom svištěly rovnou dolu. Následovaly rány, detonace jsme tomu říkali. To už byla v Palackého mostu díra od bomby, která prolétla mostovkou a ta milá, hezká, nadějná klavíristka už nežila. Pár notových stránek ještě chvíli plulo po vltavských vlnkách, než se ponořily do ticha zapomnění.
Emauzský klášter byl pobořen, několik domů se ocitlo v sutinách, pro některé lidi skončil život. Proč tenkrát spojenecké letectvo bombardovalo Prahu? Jedna verze říká, že se letci spletli a místo Drážďan trochu pobořili pár pražských památek. Tak možné je všechno, ale takhle se splést, s tím se asi nikdo chlubit nechtěl.
A jedna učitelka klavíru ze Smíchova se nedočkala své žačky. Velebné tóny Smetanovy symfonické básně Vltava se udusily u Palackého mostu. Ale život ostatních šel dál. Jenže já, když zavřu oči a zasním se, vidím tu dívku, jak dorostla, jak se vdala, měla děti, pak vnoučata, a jak jim hrála na klavír Ódu na radost…
Autor: JIŘÍ KNOPP
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)