Příspěvek z konference Unie českých spisovatelů na téma Postavení českého spisovatele dnes

   Nedávno, nevím přesně, ve kterém roce a kdo to počítal, vyšlo 366 knih poezie. 366 sbírek. Každý den jedna, plus bonus.
   Každý den ráno, dětské (rodičovské) rýmovačky, šroubované reklamní hymny na oslavu rozhlasové stanice Dvojka smilní s poezií.
   Dvaadvacetiletá diva vydává svůj životopis… Kopáním do kotníků umění rostou celebrity.
   Solíme poklidně silniční solí z Polska, milujeme americké romantické komedie, moc miluje nás. Nejsme nebezpeční.
   „Psát neumím,“ řekl jeden, „ale vydám knihu. Mám na to! Knihu otisků svých prstů.“ Potrhlý nápad, ale je to přímočaré.
   I kýč se dá šikovně napsat. (Nedávno jsem se poučil, že kýčem může být i pohřeb.)
   Neexistuje však dobře napsaný kýč, jako neexistuje básník-pravičák, jako neexistuje básník neutrální.
   Kýč jako nevědomá úklona moci… Deformace příčin a důsledků z per literárních (i jiných) bavičů mi připomíná tragikomický příběh ze života, kdy manžel nalezne manželku při nevěře a ona se rozechvěle ptá „Tatínku, ty nejsi rád, že se líbím?“
   O patro výš, pro celebrity „autorizovaní“ recenzenti unylými hlásky vláčí úhor poučkami rádia Svobodná Evropa, patrně na věčné časy.
   Zcizování idejí, ideálů, lidské identity, pospolitosti, soudnosti a citu; zbavování schopnosti vnímat umění pod praporem svobody, ekonomická genocida určité vrstvy obyvatelstva… Čí duch je nejvíce zraňován těmito výboji?
   Byly básně, co prorážely stropy, aby vstoupily do kosmu, a byli čtenáři, berouce je za ruce volali: Pomozte nám!
   Nebezpeční autoři, jejich nebezpečné básně, a jejich nebezpeční čtenáři byli kořením dějin. Jak je to v našem kokakolovém století, nevím.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)