Od narození českého literárního kritika, teoretika a folkloristy Bedřicha Václavka uplynulo letošního roku 116 let. Nelze nepřipomenout, že zejména Morava se nepřestala k svému velkému rodákovi hlásit.
Bedřich Václavek, narozený v Čáslavicích na Třebíčsku, studoval v Třebíči gymnázium, po maturitě za l. světové války vykonával vojenskou službu především na Moravě (i když byl krátkou dobu ve Vídni), a po univerzitních studiích v Praze a krátkém studijním pobytu v Berlíně působil jako středoškolský profesor v Brně, pak přešel do tamní Univerzitní knihovny. Odtud byl z trestu za svou komunistickou činnost v roce 1933 přeložen do politicky konzervativnější Olomouce. Tam pracoval v nynější Vědecké knihovně do roku 1940, kdy odešel jako komunistický odbojový pracovník do poloilegality a byl nucen střídat různá bydliště.
Připomeňme si Václavkovu činnost v dramatickém a pro český národ tak tragickém roce 1938. Vyhrocování mezinárodních poměrů, konkrétně česko-německých, po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 Václavek publicisticky pozorně sledoval. Správně odhadl agresívnost a dobyvačnost německého fašismu, události nejen registroval, nýbrž naléhavě varoval před nedůslednou obranou demokracie, všemožně se snažil hrozící agresi čelit činností kulturně organizátorskou, prací vědeckou a politickou.
Václavek z vlastní zkušenosti poznal už v roce 1923 poválečné Německo, zmítající se hospodářskou krizí, nezaměstnaností a obrovskou inflací; zažil i nebezpečí sociální demagogie, a proto událost roku 1933 – nástup Hitlera – jej nepřekvapila (vždyť Hitler se chtěl zmocnit vlády už v listopadu 1923, a to pučem, tehdy ovšem neúspěšným).
Koncem let třicátých Václavek pochopil, že má-li mít šanci projekt uskutečnění socialismu a má-li mít reálnou perspektivu předjímatelka tohoto sociálního řádu – socialistická kultura, zejména umění, musí být stůj co stůj ubráněna demokracie, byť to byla jen demokracie buržoazní. Neboť fašistická hrozba zpravidla zlikviduje nejprve politickou demokracii jako východisko jakéhokoliv jejího rozšíření v demokracii socializující.
Souběžně s dokončováním své knihy Tvorbou k realitě (1937) sílí Václavkova angažovanost v domácím i mezinárodním protifašistickém hnutí. Václavkovo hluboké přesvědčení o potřebnosti a prospěšnosti československo-sovětských styků hospodářských i kulturních utvrzuje ho v rozhodném jeho boji proti fašismu a válce. Tomuto úkolu podřizuje v roce 1938 veškerou energii. Po mnichovských událostech boj nevzdává, jen mění taktiku. To tehdy, když cenzurní poměry druhé republiky a pak začínajícího protektorátu (Václavkova docentura nebyla protektorátním ministerstvem školství a národní osvěty potvrzena) neumožňovaly vyjadřovat otevřeně vůli českého národa bránit se zradě, oklešťování a okupaci. Václavek tedy intenzívně využíval v politickém zápase kulturního dědictví, zejména lidové tradice, konkrétně lidové písňové slovesnosti. Pod jménem Lumíra Čivrného vychází také Václavkův výbor českých povídek z 16. – 17. století s titulem Historie utěšené a kratochvilné (1941).
Po 15. březnu 1939 pracoval Václavek v Olomouci v komunistickém odboji; z Olomouce odešel začátkem dubna 1940 do poloilegality. Ukrýval se na různých místech, nejprve pod jménem Svoboda a pak pod jménem Hrdina. Na jaře roku 1942 žil v Praze; pracoval v ilegálně Národně revolučním výboru inteligence s Vladislavem Vančurou, Františkem Halasem a Václavem Černým, jenž byl zástupcem odboje nekomunistického. Václavek s nimi připravoval koncepci a plány činnosti spisovatelské obce ve svobodné republice. Čerpal ze svých dřívějších zkušeností ze Střediska, Bloku a Indexu.
Nutno připomenout, že Václavkův vědecký obzor nebyl koncem 30. let zúžen dogmatismem. Existence a perspektiva Československa byla podle jeho přesvědčení garantována spojeneckou smlouvou československo-sovětskou, uzavřenou r. 1935. Stala se doplňující a vyvažující složkou převážně západoevropské orientace ČSR, opírající se hlavně o Francii a Anglii. Václavek, aprobací bohemista a germanista, se širšími znalostmi slavistickými, měl odbornou kvalifikaci k pochopení tohoto evropského rozpětí československých životních zájmů i pochopení pro jejich kulturně politické prosazování.
Toto prosazování bylo nezbytné, protože oficiální československá politika při zajišťování bezpečnosti státu – přes veškerá podniknutá nákladná opatření ochrany hranic a zbrojení armády – byla váhavá, kompromisní a mnohdy přímo sabotována henleinovci. Projevem této protifašistické tendence byl v květnu 1938 vyhlášený a celostátně publikovaný manifest Věrni zůstaneme. Impulz k manifestu přichází z Moravy, z Brna.
Dne 30. 4. 1942 byl B. Václavek v bytě sochaře Zd. Dvořáka na ilegální schůzce odbojových pracovníků zatčen. Bylo to týden po zatčení Julia Fučíka (24. 4. 1942); zatýkání vedl v obou případech komisař gestapa Josef Böhm. Václavek byl zprvu vězněn na Pankráci, koncem ledna 1943 byl s řadou českých vězňů přes Terezín, Drážďany a Vratislav transportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Odtud byl přemístěn do karantény na politické oddělení ústředního tábora na blok 11, aby mohl být převezen ke konfrontaci do Prahy. K tomu však už nedošlo, neboť Václavek, zesláblý hladem a týráním, onemocněl skvrnitým tyfem. Dne 5. března 1943 byl na nemocničním bloku v Osvětimi usmrcen fenolovou injekcí.
Bedřich Václavek v anketách a diskusích, které rád inicioval i pořádal, lidi raději sjednocoval a věci harmonizoval, než záležitosti vyhrocoval a věci destruoval. Ač byl duší četných akci naší demokratické a levicové kultury a přímo komunistického hnutí od let dvacátých (členem KSČ byl od roku 1925), byl v politice člověkem neambiciózním, nikdy se nedral do popředí, nebyl typem vůdcovským, neprosazoval svou osobu, nevnucoval vlastní názor jiným, nerežíroval konfliktní nebo nátlakové situace, nemanipuloval lidi do dilemat, nekladl ultimáta. Ač zaujat pro moderní divadlo a film, byla mu při vlastním vystupování bytostně cizí teatrální póza a herecká gesta. Jeho autorita tkvěla v mravní opravdovosti, čestnosti, bezelstnosti, skromnosti a obdivuhodné pracovitosti. Odmítal hrubost, bohémství, improvizování a politické frazérství. Jeho ušlechtilost ctili nejen jeho blízcí ideoví přátelé, nýbrž i lidé, kteří se netajili jiným světovým názorem a jiným politickým přesvědčením nežli on. Václavek se přitom nestylizoval v člověka ve všem dokonalého, se vším vyrovnaného, neomylného.
Stranická příslušnost umožnila vystříhat se pravicových tendencí, neučinila však některé příslušníky levice imunními před nebezpečím dogmatismu nebo ortodoxnosti, vedoucí někdy až k sektaření, které se stávalo doprovodným jevem přísného dodržování stranické kázně. Před tímto neduhem sektářství Bedřich Václavek varoval.
Mnohé Václavkovy ediční záměry, které mu smrt znemožnila uskutečnit nebo dokončit, bylo možno plně realizovat až po roce 1945. Jeho podněty formulované za okupace staly se mnohdy konkrétními podněty činnosti univerzitních bohemistických pracovišť v Brně, v Olomouci i v Praze, pracovišť ČSAV pro českou literaturu, pro vědy o umění, pro estetiku, filozofii a sociologii, dále pro pracoviště Národního muzea a Památníku národního písemnictví (v obou těchto institucích byla jistou dobu vdova po B. Václavkovi ředitelkou).
Od roku 1990 došlo však k naprostému útlumu václavkovského bádání. Uměnovědné středisko B. Václavka Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci bylo postupně transformováno tak, že zcela zaniklo; tím skončila činnost instituce, která se od roku 1960 podílela na pořádání pravidelných uměnovědných konferencí Václavkova Olomouc, které tehdy měly vysokou odbornou i politickou úroveň. V roce 1987 byla uspořádána jubilejní 20. Václavkova Olomouc.
Teprve v roce 1994 se podařilo prof. Jaromíru Dvořákovi za účinné podpory pracovníků sekretariátu OV KSČM v Olomouci, dosud existujícího, konference Václavkova Olomouc obnovit.
Ukazuje se však, že odkaz opravdových demokratů a antifašistů meziválečného období je nutno důsledněji uplatňovat. Přetrvává značná nejednotnost širší levice; není tudíž schopna sjednotit se na obraně národních a demokratických zájmů proti stále upevňujícímu se diktátu velkokapitálu nejen domácího, nýbrž především cizího, převážně německého.
Bedřich Václavek patřil k těm nepočetným příslušníkům levicové inteligence, kteří – pokud jde o hodnocení perspektivy budoucnosti – viděli situaci na počátku roku 1938 realisticky, tedy jako vážnou, vyžadující mobilizace všech protifašistických sil.
Sjednocení opravdové, důsledné levice bylo příkazem dne.
Věnováno památce Bedřicha Václavka
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)