1. Proč skončil socialismus?
Socialismus skončil v některých státech jako státní zřízení, v některých dál přetrvává, či začíná. Neskončil v myslích a představách lidí, starých i mladých, je to jedna podoba spravedlivějšího světa. Socialismus u nás a v Evropě jako státní zřízení skončil, protože jeho vůdcové selhali, místo socialismu se uskutečnila dlouhotrvající diktatura proletariátu, vytvořil se vojensko-politický komplex, který jednotlivým státům tábora vzal svobodu vývoje, preferoval ve jménu internacionalismu jiné věci než vlastní technický rozvoj, a izoloval nás od zbytku světa; zároveň byl socialistický svět v nepřátelském obklíčení, mnoho peněz bylo vynaloženo, aby byl narušen a demontován.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Kapitalismus se ještě nepřežil, naopak dovede se i modernizovat, příkladem je budování EU na bázi kapitalismu; navíc mocní a bohatí udělají vše, aby odradili národy od socialismu. Podchycují nové revoluce a společenské změny v zemích světa, pomáhají tam nastolovat zřízení podle představ MMF. Tak to udělali i u nás po roce 1989, nevymyslel to žádný Klaus. Tento stav potrvá ještě mnoho let.
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Nový světový společenský řád by měla být koexistence forem, vymazání válek a mírové soužití zemí s různým společenským zřízením, kapitalismus i socialismus vedle sebe. Jde o to, že kapitalismus v některých státech je dodnes modernější než socialismus, a to nemyslím tím socialismus, zmrzačený stalinismem, gulagy apod. USA by musely jako první vymazat ze svých zákonů, že mají proti zbytku světa právo zasahovat silou ve jménu svých představ o svobodě, ve jménu silnějšího. A i další státy, včetně EU. Pokud dojde k tomuto, nikdo nezabrání, aby se lidé v celém světě nezačali více podporovat a méně nenávidět.
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Aby občané byli aktivní a suverenitu pomohli ubránit, aby se do čela státu nedostávali takoví nedoučenci a neodborníci jako po roce 1989, kteří dokonce považují za úspěch budování mafiánského kapitalismu, všehokapitalismu, rozpad Československa. Jako národ a stát si nesmíme nechat vzít právo svůj stát řídit, rozhodovat o něm, a nesmíme do jeho čela pustit takové, kteří ho likvidují, nastavují diskontinuitu, tj. používají stát k jiným cílům než služba všem občanům a dosažení sociální citlivosti. V nové Evropě se nemusíme bát ztráty suverenity a národního ducha, když se budeme chovat a jednat s ostatními národy jako rovný s rovným, s právem kdykoliv vystoupit a odtrhnout se, suverenitu a národního ducha ztratíme naším vlastním vedením, které pokud nás dál takto povede, zavede nás dál, než byl Mnichov. Tj., stáváme se podle metodických pouček MMF kořistí velkých, národní zájmy a zájem celé naší společnosti ani nikdo nezmiňuje.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Náš stát samozřejmě dává peníze na kulturní památky, na hrady a zámky, i na propagaci našeho státu v jiných zemích dává obrovské peníze. Ale tím, že se soustředí hlavně na výstavbu dálnic, kde jeden kilometr stojí miliardy, tak samozřejmě nemá na literaturu víc než deset milionů, což jsou peníze jen pro několik málo šťastných, nemá ani na další druhy umění. Pod vedením takových lidí, kteří sledují jen tabulkový růst hrubého národního důchodu, se staneme zaostalou zemí, i když u nás cizí firmy budou vyrábět či prodávat velmi moderní výrobky. Neustále nepůjde žít z té české kultury dosavadní, kultuře se nepomůže, že se nechá být, ať je soběstačná, ono to nejde, je nutno vybírat tvůrce a pomáhat tomu, aby všichni mohli být tvůrčí. Nadání, vkus a zápal profesionálních umělců by se mohl ještě častěji a ještě více přenést – podobně jako oheň – a ovlivnit úroveň celé společnosti. Naši noví vedoucí osvícenci dokonce zvažují, že ministerstvo kultury by bylo možno zrušit, a ať si všichni najdou někoho, kdo je v kultuře bude podporovat. Ať si každý je soběstačný či najde si svého sponzora, to je hlavní myšlenka dnešní kulturní politiky. Samozřejmě naši poslanci a kulturní vůdci nevědí, že velká část našich spisovatelů si na vydání svých knih přispívá nebo si je platí sama, zatímco v zemích, které jsou jim vzorem, mají na to dávno vládní fondy, jež nadané tvůrce podporují. A mají i víc peněz, aby se jejich knihy překládaly a jejich kultura se u nás prosazovala místo naší.
ANTONÍN DRÁBEK, nakladatel (1939)
Autor: ANTONÍN DRÁBEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)