Malý se k Bohu modlí
Mahler ten s pravdou chodí
a Švihlíková vše stvrdí
tak se to rýmuje
Použila jsem nápěv jedné staré odrhovačky. Stará písnička, staré pravdy, staré paralely. Hned se omlouvám, že jsem u jejich jmen neuvedla patřičné tituly. Ono by se mi to nerýmovalo. Tedy: Václav Malý – světící biskup pražský, Zdeněk Mahler – spisovatel, scénárista a pedagog, Ilona Švihlíková – docentka, ekonomka. Ano, společně a po kouskách se skládá mozaika názorů, polemik, faktů a tvrzení. Každý, kdo se do tohoto souboje pustí, má svou pravdu, za kterou si stojí. Často neomylně, často s gustem a po právu. Často naivně, zarputile, občas bez nadhledu a patřičné sebereflexe. Těmi posledně uvedenými příměry se ale někteří paradoxně ohánějí a šermují ostatním před očima. Nejlépe si tuto skutečnost ověříte, když si vyslechnete výše uvedené osobnosti pěkně po sobě. To se přihodilo právě mně. Pozorně jsem si vyslechla jejich názory na mnoho zajímavých otázek. S některými názory můžeme souhlasit, s některými ne. Vystihují mínění, troufám si říct, takřka veřejné. Jednotícím prvkem je fakt, že všichni tři postupně promlouvali v pořadu „Jak to vidí“ na ČR II. Byli moderátory občas i tlačeni a snad i usměrňováni. Ale zase jak kdo. Budu se věnovat hned prvně jmenovanému, Václavu Malému. Jeho vystoupení bylo tradiční a stále stejné. Co do obsahu, projevu, kladení důrazů na rádoby závažné věci, které ho pálí. Farář se v něm prostě nezapře. Ať poslouchám jeho nebo kardinála Duku či monsignora Halíka – stejné fráze, stejná naléhavost, stejné obhajování církevních pozic, stejné mlácení prázdné slámy, ovšem okořeněné protikomunistickou nenávistí až za hrob, a kdyby to šlo, tak ještě dál. Naivní předkládání důkazů o nutnosti víry v Ježíše Krista, a kde už výklady nestačí, nastrčí Boha, který vše vidí a určitě si vše se sloní pamětí zaznamenává. Nemohu nezmínit ještě jednou Duku, který se v rámci boje při získávání nových oveček neváhá angažovat, kde to jen jde. Tu hřímá, jak by se měl vyřešit spor o Ústav totalitních režimů, onde předává medaile sportovcům za „fair play“, jinde zahajuje a žehná sportovnímu utkání, tu káže při bohoslužbě ke dni Sdělovacích prostředků slovy: „Díky Bohu za vynálezy, ke kterým patří rozhlas a televize!“ Pilně pracuje na všech frontách. Ani Václav Malý nelení a přisypává své názory na věci světské kde to jen jde. Hlavně neopomíná zdůrazňovat, jak hrozné roky byly mezi léty 1948 až 1989, jaké se děly šílenosti a jak jsme byli všichni nehorázně utiskováni, že to až k žití nebylo v té šedivé, škaredé době. Jaký nebetyčný rozdíl mezi kázáním velebníčka Malého a rozvážnými úvahami doktora Zdeňka Mahlera. Ten spolu s moderátorkou prošel od slavností prvomájových, jako lásky času, Svátku práce až k fenoménu ve světě hudebním, k Antonínu Dvořákovi. Hovořil o zanícené práci vskutku světového umělce, o jeho pokoře před tvorbou, úctě k velikánům, přestože se žánrově už ubíral jiným směrem ve své tvorbě. O Dvořákově velikosti svědčí neutuchající zájem o jeho tvorbu. Mahler vtipně podotkl, že je sice máj měsícem zamilovaných, ale on, narozený blízko husitství, již lásku přenechává mladším, kteří si s ní dobře poradí. Věnoval se pojmu Svátek práce. Člověk se nenarodil, aby pracoval, ale zpravidla pracuje, aby žil. Jedná se o svátek lidských práv. Lidská práva kromě shromažďování, cestování atd. mají své jádro, bez kterého je vše pouhým snem – jádro sociální. O totéž usilovaly generace před námi. Právo na práci, na obživu, na důstojný život. Právo na školu, na vzdělání, na to, aby člověk životu a světu rozuměl. Právo na zdraví, na důstojné stáří i odchod. Zdeněk Mahler kladl otázku, zda jsme se v těchto sférách neprohřešili a nezacouvali zpět. Miliony lidí dnes nemůžou práci sehnat, vykonávat. Tento řád není schopen jim práci zajistit. Pokračoval poukázem na současné školství, kde se podle něj vracíme daleko před Komenského. „Ten kdysi dávno řekl strašně jednoduchou směrnici: Všechno, všude, všem.“ Vše je dnes – jenom zpěv o penězích. Svět zažívá zvláštní neklid, který nasvědčuje nutnosti intenzivně a rychle uvažovat o řešení. Revoluce, teror, totalita, nebo se spoléhat na modlení? Modlení, co se tady po dva tisíce let nepříliš účinně uplatňuje? Nebo postupovat humánně, rozumově a vylepšovat vše postupnými, rozumnými reformami? Pojem demokracie je záležitost velice diskutabilní, jde většinou o hru na ni. Svoboda by měla být univerzální, nejen pro někoho. Inspirující postavou je pro Mahlera Masaryk, podle něhož česká politika musí být evropská, světová a ne provinční. Za zmínku stojí i úvaha T. G. M. že největším kapitálem tohoto světa nejsou peníze, ale myšlenka, důvtip, imaginace, vynalézavost, tvořivost. Já podotýkám, že to vše už tu dávno bylo. Proč se běžně říkalo: Zlaté české ručičky? Proč je ve světě tolik vynálezců, vědců, umělců, u kterých narazíme na fakt, že jsou Čechy, nebo mají alespoň české kořeny? Všimněte si, že se v současné době moc o T. G. M. nemluví. Pravda, po převratu se mnohým hodil jako zaštítění, coby představitel prvorepublikových časů. Časů s vyčpělou gloriolou a falešnou přítulností k nim, bez hlubšího vztahu k myšlenkovému odkazu a názorům T. G. M. na otázky vývoje státu. Bytostně se ztotožňuji se Zdeňkem Mahlerem v názorech na funkci sdělovacích prostředků. Na blyštivý svět hvězdiček s jepičí kariérou, na baviče v bezduchých pořadech, na manipulaci myšlení, vymývání mozků, na nahánění lidí na „správnou“ stranu. Předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová na setkání k uctění památky umučených obětí komunistického režimu hřímala: Jak se dá dobře a lehce manipulovat a ovlivňovat mladé lidi, kteří nezažili minulý režim, prostřednictvím facebooku! A dramaticky zakončila zlobným výkřikem přímo – Uvědomme si to! Ano, paní Němcová, i my si to uvědomujeme, jak vy a vaši soukmenovci manipulujete s fakty a jak lžete mladým, kteří často nevědí, jaké pravdy přijmout za bernou minci pro svůj život. Takovou nepěknou tečkou jsem zakončila volnou citaci z pořadu se Zdeňkem Mahlerem. Považuji však za potřebné vyzdvihnout slova člověka, který v roce 2011 převzal za své úchvatné životní dílo a postoje cenu Unie českých spisovatelů. Zažila jsem ho několikrát hovořit živě a věřte, že jde vždy o významný zážitek.
Třetí osobností úvahy je docentka Ilona Švihlíková. Na to, co zná, jaké má názory na celosvětový ekonomický vývoj, na politické dění doma i ve světě, na prognózy a hodnocení, na řešení obecně prospěšných věcí ve společnosti, na to vše je překvapivě mladičká. Je neskutečný gejzír vědomostí. Rovněž jsem ji zažila naživo na konferenci Unie českých spisovatelů v Praze letos v dubnu. Sleduji ji v pořadu „Jak to vidí“ s velkým zaujetím. Mluví jasně, s přehledem a především srozumitelně. Vystoupila ve výše jmenovaném pořadu shodou okolností den po úmrtí Margaret Thatcherové. I já jsem sledovala v den jejího úmrtí dokumenty, kterých proběhlo v médiích až s podivem hodně. Nebyla mi nikdy blízká svými politickými postoji. Byla představitelkou řádu, s nímž se nikdy nehodlám smířit. Její výrok: Nedáme si poroučet lůzou, mi potvrdil správnost mého postoje. Byť nejsem Angličanka, ale pouze tuctová Češka, hluboce mne svým výrazem urazila. Jsem pro ni vlastně také lůzou, neboť patřím mezi obyčejné lidi, kterým se nelíbí současný vývoj, a protestuji spolu s nimi. Čekala jsem, jak se vyjádří Ilona Švihlíková. Řekla: Ano, vidím ji velmi kriticky, je symbolem sociálního rozvratu a částečně i kulturního, je ženou, která podporovala Augusta Pinocheta a o Nelsonovi Mandelovi řekla, že je terorista. Zničila sociální stát. To, jak zacházela s odbory, jak zprivatizovala veřejný sektor, to jsou věci, které nelze nevidět a ponechat stranou. Nenechávám se oslnit tím, říká Švihlíková, že byl někdo vůdce či silná osobnost. Dívám se na něj, jak pomohl nebo poškodil tzv. obyčejné lidi. Rozhodně ódy na ni v naší republice nejsou adekvátní a ani v Británii ji až tak moc neopěvují. Tolik názor docentky Švihlíkové. Osobně jsem zaznamenala nezměrný obdiv k železné lady, který měl a dozajista stále má exprezident Václav Klaus. Proč asi? Nebyly jeho kroky na parketu naší politické scény inspirovány právě velkolepou Margaretou? Podobnost není pouze náhodná. Při záběrech kamery do jeho pracovny, odkud je vysílán novoroční projev, jsem za jeho zády vídala postavený malý rámeček s portrétní fotografií ženy. Domnívala jsem se, že se jedná o Livii. Posléze jsem usoudila, že tak významné místo zaujímá jeho matka. Omyl. Sám se pochlubil, že se jedná o ikonu, o nedostižný vzor, o samotnou velkou Margaretu T. Zkrátka, muž několika tváří. Jednou předstíral obdiv k T. G. M., druhou k anglické baronce. Tyto dva myšlenkové proudy mně osobně neladí. Tolik toho chtěl dokázat a tolik toho zvoral a pohnojil – viděno očima „lůzy“.
V příspěvcích Zdeňka Mahlera a Ilony Švihlíkové jsem dospěla k jednomu styčnému bodu: je třeba chod věcí změnit a svět se již k takovému kroku rozhoupává. Oba došli ke stejnému názoru: k nutnosti změnit řád, který lidem neprospívá. A biskup Václav Malý? Je kazatelem, lpícím na letitých pozicích slepé víry, s naivními představami o boží pomoci. Pochybuji, zda může myslet vážně to, co káže a říká. Víra obecně je krásná věc, pokud naplňuje vztah člověka k člověku, pokud není zneužívána k mystifikaci. Člověk má věřit ve spravedlivý řád, ale musí se o něj sám přičinit. K tomu přece nepotřebujeme klečet na studených dlaždicích kostela a bít se v prsa. Svůj příspěvek zakončím stejně, jako jsem jej začala: Malý se k Bohu modlí, Mahler ten s pravdou chodí, a Švihlíková vše stvrdí, tak se to rýmuje.
Vysočina již rozkvetla, je opět půvabná a já vás z ní srdečně zdravím. Vaše BOHUMILA SARNOVÁ
Autor: BOHUMILA SARNOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)