V několika předních světových galériích jsou k mání, a to za nijak mírnou cenu (pohybuje se kolem pěti tisíc euro) nevelké plechovky opatřené čtyřjazyčným (italským, francouzským, anglickým a německým) označením Umělcovo hovno: Merda d'artista, atd. Jsou to artefakty předčasně zesnulého milánského neodadaisty Pietra Manzoniho (1934-1963). Neodadaismus souvisel s tzv. chudým uměním (labd art, earth works), s artefakty vyrobenými z průmyslových odpadků, s ekologickými zásahy do okolí, zkrátka s redukcí uměleckého znaku na pouhý archetyp. Podobně jako Yves Klein ve Francii chtěl i Pietro Manzoni odejmout umělecké dílo trhu. Nafoukl gumové balónky, opatřil je nápisem Umělcův dech a rozdával je kolemjdoucím na ulici. Na ulici podarovával chodce vajíčkem s otiskem svého palce. Plechovky s jeho exkrementem jsou číslovány, na víku opatřeny umělcovým podpisem a po straně údaji o váze obsahu a datu plnění spolu s upřesněním, že obsah byl dovnitř uložen v původním stavu. Čím víc náležitostí vlastních zboží nesou, tím jsou jeho nesmlouvavější karikaturou. O svých plechovkách, vyráběných během roku 1961, sám Manzoni nedlouho před svou smrtí prohlásil, že chtěl vyjít vstříc těm zákazníkům, kteří po umělci žádají především výraz jeho niternosti: nic niternějšího než hovno neexistuje. Trhu sice unikly Manzoniho balónky se vzduchem z jeho plic, a z těchže důvodů záměrné prekérnosti, netrvanlivost artefaktu, i vajíčka s otiskem palce, nevymkly se mu však plechovky s jeho exkrementem. Patří k významným galerijním záležitostem a jdou na odbyt. Trh dokáže obrátit v tržní vítězství i pomyslné utržené šrámy.

   Podobu výtvarného umění, jak dokládá ve své stati Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti Walter Benjamin, ovlivnila především v druhé polovině devatenáctého století možnost reprodukce jednotlivých děl. Změnilo se i jejich postavení na trhu. »Reprodukované výtvarné dílo bude,« píše Walter Benjamin, »ve stále větší míře reprodukcí uměleckého díla určeného k reprodukci.« Do jiné polohy se dostaly i problémy pravosti a falzifikace díla v souvislosti s trhem. U knihy, která je reprodukcí grafického zpodobení textu, otázka ztrácí smysl, koncert je dokonce reprodukcí něčeho, co jako originál ani neexistuje. Zatímco reprodukce výtvarného díla tržní hodnotu originálu násobí, kniha odsuzuje »originál«, rukopis, do tržního nebytí. Umění je sice konzumováno, zůstává však nezkonzumovatelné, stejně jako mluva nekonzumuje jazyk. Trh však jen nerad přiznává existenci dílům, která odmítají stát se zbožím, spisovatele, výtvarníka i skladatele považuje za své dodavatele a požaduje od nich výrobky, které by coby zboží přinášely zisk. Jako jazyk nepřipouští jinou možnost sdělnosti než sebe, tak i trh chce být jedinou možností komunikace mezi výrobkem a spotřebitelem, chce výrobek proměnit ve zboží a spotřebitele v konzumenta. Postupně přestává být komunikací mezi dovedností toho, kdo výrobek vyrobil, a potřebou toho, kde se bez něj nemůže nebo nechce obejít. Mizí dělnost vkládaná do výrobku, dělník (od slova dělat) je nahrazen zaměstnancem, který zaměstnavateli prodává svůj čas. Zboží vyrábějí stroje vyráběné stroji. Jako Pietro Manzoni v roce 1961 plnil plechovky svým exkrementem, tak trh do zboží vkládá čas odkoupený od zaměstnanců. Jejich čas reálný se stává jeho časem symbolickým.
   Pojmenování obsahu Manzoniho plechovek je jednoznačné a odpovídá skutečnosti, jinak je zboží vyráběno z čehosi, co trh může pojmenovat jakkoliv. Zákazník tak nemůže jinak, než je pojmenovávat tak, jak je pojmenoval trh, a stále méně ví, že pojmenovává a konzumuje něco, co je stále blíž tomu, co Manzoni ukládal do svých plechovek. Symbolický čas trhu se stává reálným časem světa.
   Chce-li trh zamezit všem alternativám, jako je zcela samozřejmě vylučuje jazyk, musí měnit ve zboží všechno, co mu přijde pod ruku a nač mu padne zrak, i sebe: korupce je trh s přístupem na trh (viz Irák); právě tak nesmí ponechat volný prostor nikde tam, kde by se mohla usadit netržní alternativa. Jestliže donedávna vedly státy války o trh, dnes trh vede válku o státy. Aby tam, kam dorazí, měl zaručen trvalý pobyt, musí tržní slast, konzumismus, odsunout stranou a potlačit naléhavost potřeby. Tržní slast se musí stát potřebou a odkazovat se ke konzumní věčnosti: konzumovat dnes znamená konzumovat zítra, pozítří a navěky. Nebýt naživu je nekonzumovat, nekonzumovat znamená nebýt naživu. Negativním odkazem, referentem trhu je smrt, opak konzumní slasti, pozitivním naopak sama konzumní slast. Zbožím se stává i sám život a svět se mění v tržiště, kde vládne jen jeden čas a jen jedno zboží. Jestliže se válka odívávala rétorikou vlastenectví, odívá se dnes sémantikou trhu. Jak trh pojmenovává zboží podle svého, dokáže podle svého pojmenovat i sebe sama. Má své pseudonymy. Posledním je demokracie, jak dokládá válka v Iráku a o Irák. Válka o trh o sobě tvrdí, že je obranou či exportem demokracie: kdo je proti válce, je proti demokracii. Trh se ukrývá v demokracii jako zboží v obalu se zvučným, ale s obsahem nesouvisejícím názvem. Na válečném tržišti je terminální konzumentce, smrti, nabízeno zboží v podobě lidských životů. Islámský sebevražedný terorista setrvává v čase, kdy se umíralo za rétorický ideál, voják »trhu« je zbožím, za kterého trh zaplatil, aby jej mohl nabídnout kupci, jenž neplatí: smrt si bere život zadarmo. Pobírá plat za to, že možnost vlastní smrti odvrací smrtí těch, kteří ji chystají jemu, sebevražedný terorista jistotou vlastní smrti bere »ostatním« možnost života coby »konzumu věčnosti«. Terorismus jsou teroristé, konzumismus jsou konzumisté, mají společného děsivého jmenovatele, vzájemné vyhlazování. Oba se odkazují ke smrti: trh ji ukrývá do konzumní věčnosti, terorismus ji vystavuje na odiv. Je to však stále jedna a táž smrt a jedna a táž krize jednoho a téhož světa. Už se v něm ani neválčí, jen vraždí.

   »Nedokonalé vědomí, jakým je jazyk, zakládá dokonalou paměť svého zdokonalování. Jazyk sice uvádí v omyl, zaznamenává však to, čeho bylo nabyto. Svým nesouladem sice umožňuje vznik nepravdivých myšlenek, myšlenky pravdivé však do něj ukládají nevyhladitelný otisk řádu, jaký nedokáže uchystat pouhá náhoda. Civilizace a národy nám coby doklady svého myšlení spíše než své texty zanechávají své slovníky a své syntaxe, spíše zvuk svých jazyků než pronesená slova, méně své diskursy a více to, co je umožnilo, svou diskursivitu,« píše Michel Foucault v knize Slova a věci: slovníky a syntaxe, neboli normativní a přitom živou podstatu každého realizovaného i možného diskursu, schopnost formulovat a pronášet či psát myšlenky. Řeč vytvořila jazyk, jazyk však umožňuje její existenci. Tato podstata, norma, nemůže být než spisovná, jakkoliv příspěvky uživatelů k její normě mohou být nenormativní, nespisovné. Má-li být norma živá, musí být viditelná a slyšitelná, musí být v dohledu a setrvávat v podvědomí uživatelů jazyka. Zatímco třeba ve Francii nebo v Itálii je tvůrčí využití korektnosti jazyka, v níž tkví jeho spisovná norma, prvním předpokladem jakéhokoliv veřejného působení a prvním kritériem způsobilosti k němu, v našich sdělovacích prostředcích vládne opak. Ne znalost a využití jeho možností, ale pouze svévolné prohřešky a kazy jako by vytvářely osobitost a tzv. osobnost. Jazyk je pak jen kulhavým doprovodem »zboží« nabízeného konzumentům jejich hantýrkou v domnění, že pak budou považovat za své i nabízené zboží, ačkoliv právě jim by bylo třeba normu předložit. Trh má přednost před jazykem. Zatímco ve Francii parlament přijal zákon na ochranu jazyka, v Čechách ministr kultury naopak hájí jeho tržní degradaci a z úst senátora v parlamentu zazní slova, že »nejkrásnější a nejvznešenější duchovní věci našeho života, jejichž obrazem (?) je náš jazyk, nelze oktrojovat literou zákona,« neboť »jsou obrazem (!) našeho nitra, naší duše, a jak ona se kultivuje, kultivují se v ní, anebo odumírají, stejně jako umírá naše duše.« Jazyk coby obraz duše a duše coby sídlo jazyka: z této definice musí každému, kdo jen tuší, co je jazyk, naskočit husí kůže. Po Wittgensteinovi a Saussurovi je to návrat do lingvistické prehistorie.

   Zakladatel moderní lingvistiky Ferdinand Saussure napsal, že »jazyk je řeč mínus mluva«. Odečteme-li tudíž od naší mateřštiny to, co říkáme a co si říkáme, získáme jazyk, jehož normou je stále korigovaná a obnovovaná spisovnost. Do ní a k ní každý užitím jazyka přispíváme. Každé naše sdělení je i sdílením jazyka, komunikace je směnou téhož za totéž, jazyka za jazyk. Výsledkem je sdílení sděleného.
   Je-li jazyk řeč bez mluvy, pak trh je mluva bez jazyka, která se však jazykem chce stát a jako jazyk moci vyloučit každou alternativu. Globalizaci trh považuje za krok tam, kde se stane institucí přirozenou a nezbytnou jako jazyk.
   Každé užití jazyka je sdělením, každé sdělení je informací. Jazyk pojmenovává věci a situace a sděluje, co a jak právě pojmenovat. Sdělením je i literatura. »Literatura,« píše Roland Barthes ve svých Kritických esejích (1963), »je zhotovena z jazyka, neboli z něčeho, co je signifikativní už když si to literatura přivlastňuje: literatura musí pronikat do systému, který jí nepatří a který přitom směřuje tam, kam míří i ona: ke komunikaci. Z toho vyplývá, že interference mezi jazykem a literaturou jsou bytím literatury: strukturně vzato literatura je parazit jazyka.« »Literatura je,« píše na jiném místě, »diskurs, jemuž se věří, aniž by se mu uvěřilo, protože čtení je střídání obou systémů (tj. jazyka a literatury): zde jsou má slova, jsem jazyk, zde je můj smysl, jsem literatura.« Bezprostřední realitou literatury tudíž není realita, o níž vypráví, ale jazyk, jímž vypráví: »Výtvarné umění, ať už jsou práva a požadavky kultury jakékoliv, může vždycky ještě snít o přírodě (a počíná si tak i ve svých podobách takzvaně abstraktních), zatímco literatura má coby svůj sen a coby svou bezprostřední přírodu k dispozici pouze jazyk.« Takovýto stav věcí není jen záležitostí literatury, ale i každého sdělení a každé informace. Trh proměnil takzvanou pluralitu informací, neboli rovnost v přístupu každé informace na veřejnost, v informační inflaci. S nadbytkem informací ubývá reality, o níž informace informují, realita faktů se ze skutečnosti stěhuje do reality jazyka a informační inflace vede k neinformovanosti, jakou vytváří informační insuficience. Nadbytek zboží, které se odlišuje obalem a názvem, ne však podstatou, je s to vyvolat v konzumentech jistotu, že si odnáší právě to, co si odnést chtěli, a obdobně čtenář či posluchač akceptuje zprávu, kterou chtěl slyšet, s jistotou, že je pravdivá. Trh s informacemi je i trhem s jazykem; stejně jako v každém zboží je obsažen trh jako takový, jeho podstata, tak každá informace obsahuje informační inflaci. Oba trhy mají za úkol budit a utvrzovat v konzumentech jistotu, že získali to, co získat chtěli, neboli jistotu, že v zakoupeném zboží či informaci nacházejí sebe sama coby pravdu. Trh s informacemi je informační autismus. Asi jako kdyby ten, kdo si v některé galérii zakoupil Manzoniho plechovku, se nemusil přesvědčovat o autentičnosti jejího obsahu díky tomu, že si jej do plechovky sám uložil.

   V roce 1967 vydal Roland Barthes knihu Systém módy. Nezabývá se v ní semiotikou oděvu, ani módou coby společenským jevem, věnuje se módě »psané«, vytvářené jazykem módních časopisů a reklamou. Píše: »Industriální společnost, založená na výpočtech, je nucena vytvářet zákazníky, kteří se k výpočtům neuchylují. Kdyby výrobci šatstva a jejich zákazníci byli vybavení jedním a týmž vědomím, šatstvo by se nakupovalo a vyrábělo v pomalém rytmu, v jakém by bylo také konzumováno. Móda, jako všechny módy, je založena právě na odlišnosti těchto dvou vědomí, které si musejí být navzájem cizí. (...) Je tudíž třeba vytvořit něco, co by se skutečnému předmětu podobalo, ale nebylo jím, a vleklý čas opotřebování nahradit časem na čase nezávislým, ochotným rok co rok sebe sama zlikvidovat.« Barthesova kniha vyšla v době, kdy konzumismus ještě nevykukoval za obzorem a globalizace byla v nedohlednu. S jejich postupným příchodem se »čas nezávislý na čase« stal z módního časem tržním, zboží se skutečnému zboží začalo už jen podobat a samotný akt koupě začal převažovat nad potřebou, až se sám potřebou stal. Vzdálenost, která dělí chudé konzumenty od konzumentů bohatých se díky tomu stala nezřetelnou: jedni ani druzí si nekupují zboží, ale vlastní iluzi, kterou jim zboží poskytuje. Pravé je imitací nepravého, nepravé pravého a obojí se podobá zboží skutečnému, aniž by jím bylo. Zakoupená iluze má podobu konzumní slasti. Nedoprovází zakoupené zboží, zboží doprovází ji. Jako jazyk nepřipouští možnost jiné komunikace než sebe sama, tak i trh chce ze všech sil zamezit jakýkoliv jiný než tržní kontakt mezi potřebou a jejím ukojením. Nedopustí, aby něco nebylo zbožím a někdo nebyl konzument.

   Kdysi slavný a dnes pozapomenutý hořický rodák Fritz Mauthner ve svých německy psaných Příspěvcích ke kritice řeči, vydaných na počátku minulého století, uvádí historickou epizodu osvětlující základní funkci jazyka, jakou je pojmenování. Říman Marcus Aurelius ve válkách s Markomany vybavil své oddíly lvy v domnění, že ti už jen svým pojmenováním Markomany vyděsí a zaženou na útěk. Vůdce Markomanů však svým bojovníkům, kteří sice o lvech možná slyšeli, nikdy je ale neviděli, sdělil, že Římané si do bitvy přivedou na pomoc římské psy. Vojáci věděli, že na psa stačí klacek a také lvy klacky ubili. Vůdce Markomanů byl lepší znalec sémiotiky než Marcus Aurelius, vytušil to, co teprve mnohem později definoval Saussure, a sice že jazyk je ve stejné míře společenský produkt jako sémantická konvence. Přinutil jazyk, aby vytvořil realitu. Dějiny jazyka jsou tak i dějinami zápasů o pojmenování, o vládu nad slovy a nad jazykem. Možnost pojmenovat a převést pojmenování do řeči, k uživatelům jazyka, je příslibem vítězství nejen ve válce mezi Římany a Markomany, ale i v boji o moc. Jestliže řeč pojmenování přijme, vrátí je jazyku, aby je zařadil do svého slovníku. Odkud si je pak půjčuje. Vůdce Markomanů využil toho, že jeho muži lvy neviděli, jinak by je po svém pojmenovat nemohl. Je však možné pojmenování naopak zachovat, proměnit v pouhou fonetickou slupku a do ní vložit novou realitu. Politika je bojem o pojmenování, o možnost poskytovat existujícím pojmenováním jiný obsah. Pokud se to povede, pak všichni, včetně protivníků, každý užitím dotyčného pojmenování dávají za pravdu tomu, kdo je »vlastní«. Zatímco Manzoniho plechovky se dají otevřít, mocensky zapečetěné pojmenování otevřít nelze, dokud nedobré zacházení slupku nepoškodí a zápach neprozradí, co se v ní skrývá. Což se právě nyní děje se slovy »demokracie« a »svoboda«.

   Při otevření Manzoniho plechovky dojde neodvolatelně k dvojímu zjištění. Jednak k tomu, že označení, které plechovka nese, je pravdivé, a pak, že »umělcovo hovno« se otevřením plechovky proměnilo v pouhý exkrement. »Pravda« jazyka, nápis na plechovce, a »pravda« reality, hovno v ní, jsou nadále shodné, jedna druhou neobviňuje ze lži, existují však už každá zvlášť a všechno je rázem jinak. Byl zrušen základní důvod pojmenování, nemožnost na pojmenovávané ukázat. Na co lze ukázat, to není třeba pojmenovávat. Jazyk je i pojmenováváním nepřítomného. Zobrazení toho, co Manzoni do plechovky uložil, doprovázené pojmenováním, jehož on sám použil, by bylo totéž jako předem otevřená plechovka. Manzoniho artefakt je artefaktem jazykovým.
   Trh nedokáže pojmenovat realitu, pokud ji nepromění ve zboží. Jeho pojmenování jsou pouhou konvencí. Jazyk se neobává alternativy, je neopakovatelným produktem společnosti, trh nikdy nevyjde z konvencí a alternativa jej ohrožuje na každém kroku. Manzoniho plechovky sice proměnil ve zboží, jazyk mu je však může vzít zpátky, kdykoliv se mu zachce. Stačí je otevřít.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]