Ve chvílích, kdy z krajně pravicového německého pohledu začíná být o budoucnosti českého státečku už rozhodnuto, pokoušejí se jeho političtí představitelé bez rozdílu stranické příslušnosti na občany zapůsobit tím, že (nejmíň s desetiletým zpožděním) rozeznívají v národě zanedbávané tóniny "zdravého vlastenectví". Čeští sociální demokraté v závěru svého vládního období dokonce alibisticky připravují jakousi publikaci, z níž se má naše veřejnost narychlo poučit nejen o takzvaných Benešových dekretech a jejich uplatňování, ale i o česko-německých vztazích. Avšak již zamýšlený titul knihy - Sudety - ještě živý problém? - v němž se na konci skví otazník, prozrazuje velmi hluboké nepochopení materie, do níž se ČSSD prostřednictvím ministerstva kultury pouští. Ministru Pavlu Dostálovi po létech sice konečně dochází, že "české sdělovací prostředky, které jsou v německém vlastnictví, informují o Benešových dekretech jednostranně" a uvědomuje si také mezitím jejich pokusy vsugerovat české společnosti, že "spáchala jednostrannou křivdu na německém národě", ale už prostý fakt, že se dal do uspořádání tak důležitého svazku sám (vydavatelem má být stejně nezkušený Jaroslav Kořán), dává oprávněně tušit, s jakou asi bude možno počítat odbornou úrovní.
   Zcela nezávisle na tom, co čeští "historičtí experti" na sudetoněmecké téma doposud zplodili anebo s Dostálovou finanční a editorskou pomocí teprve zplodí, je zapotřebí posuzovat práci Emila Hrušky POHOŘÍ DIVOČÁKŮ ANEB SUDETONĚMECKÉ KAPITOLY. Tato kniha, kterou vydalo nakladatelství Futura, je - a na dlouho určitě zůstane - jedinou, v níž její autor bez jakéhokoli zdůrazňování osobních stanovisek čtenáře přivádí k samotnému jádru nynějších, nově se vyhrocujících problémů se Sudetoněmci. Odpovědně a znalecky korektně postupuje Hruška od vzniku a počátečního pojmenování "sudetoněmectví", přes jeho zformování do "národní skupiny", až posléze dojde k politickému nasměrování, které se už vždycky projevovalo protičesky. Z celkem deseti živě psaných kapitol, vyúsťujících v současnost, čtenář postupně dokonale pochopí, jak diametrálně odlišný je názor Čechů a někdejších "českých Němců" na nejzákladnější dějinné události, a to již od počátku minulého století a vzniku Československé republiky, kdy začal sudetoněmecký odpor proti začlenění do státního útvaru, v němž se Sudetoněmci cítili ponižováni a diskriminováni. Proto také hned ve třicátých letech pošilhávali po Hitlerovi s dychtivostí dosáhnout "říšského němectví" a později nadšeně přivítali mnichovský diktát, který pro ně byl první metou k vítězství. Odhodlaně, ne-li rovnou fanaticky sloužili potom nacistické ideologii, v jejíž zrůdné mašinérii mnozí z nich zastávali význačné posty. Většině sudeťáků nikdy a ani na okamžik nezáleželo na českém utrpení: Hitlerem nakonec prohraná válka včetně známých důsledků v nich pouze probudila pocit vlastní ukřivděnosti a sebelítosti, provázený touhou odpovědět Čechům v příhodnou chvíli "revanší".
   Hruškova kniha je nanejvýš záslužná i tím, že zasvěceně mapuje poválečné zbudování sudetoněmeckých organizací odsunutých obyvatel, do jejichž popředí se převážně stavěli aktivní nacisté (a pokud nezemřeli, jsou tam podnes), kteří krátce předtím unikli spravedlivému potrestání. Ti kupříkladu již v roce 1947 o svých popravených kumpánech psali, že "museli zaplatit životem za svůj dlouholetý boj za rovnoprávnost svého národa v Československu" a zároveň je posmrtně vyznamenávali medailemi a záslužnými Kříži. Doslova šokující jsou taktéž Hruškou popisované způsoby sudetoněmecké propagandy, protože si tu mnohý popřevratím dezorientovaný český jedinec náhle uvědomí, do jaké míry zůstává identická s tou, která je součástí dnešní reality. Prioritním cílem sudetoněmeckého landsmanšaftu nepřestává být "návrat do vlasti v jazykových hranicích z roku 1937", cituje Hruška text Witikobundu, jeho vůbec nejradikálnějšího seskupení, které bylo a je nejprolezlejší dřívějšími nacisty, z nichž se nejeden prokazatelně podílel na masakrování českých lidí. A o kousek dál věrohodně dokládá, že právě Witikobund zastává dominantní úlohu v hierarchii celého sdružení. "Dnes už nejde o jednoduchý návrat, nýbrž o nový průlom, o znovuzískání naší vlasti cestou nového osídlení, které by bylo naprosto stejnorodé se starou kolonizací středověku, ovšem za realizace prostředky dnešní techniky," plánují si tito pánové a počítají přitom neskrytě s českou zabedněností, zbabělostí i kolaborantstvím.
   Emilem Hruškou odvedená práce je natolik závažná v nastalé situaci, že by ještě před nadcházejícími volbami nemělo být v této zemi člověka, který se s ní dopodrobna neseznámil. Jde o absolutně seriózní publikaci, jejíž pravdivost a autenticita je navrch zvýrazněna rejstříkem použitých (a snadno ověřitelných) materiálů za jednotlivými kapitolami. I z tohoto důvodu platí, že rozhodne-li se kdo napříště v privátu či na veřejnosti diskutovat na téma česko-sudetoněmecké problematiky, neměl by tak činit bez předchozího přečtení Hruškovy knihy, která by si za "normálnějších podmínek" v České republice jistě vkrátku vydobyla nejpozitivnějšího zhodnocení jak v médiích, tak i v odborných a politických kruzích.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]