V literární příloze Práva - Salonu se z veršů Jaromíra Hořce dne 10. května 2001 dozvídáme: »Už si to odumíráme / za živa / v samotkách / z družstevní výstavby...« Kuriózní poznatek básníka, který popřel jakoukoliv logiku, aby prospěl účelové politice. Na rozdíl od V. Havla, který nazval sídliště alespoň králíkárnami (králíci nežijí v kotcích většinou osamoceně), vyrazil Hořec úplně z jiného pohledu: do útoku proti družstevním samotkám.
   Pokud jsem se ještě docela nepomátl, tak ve vysokých družstevních domech kypí život na mnoha podlažích, jezdí výtahy, po schodech běhají děti, stále někoho potkáváte. O žádném pocitu izolovaného osamocení se nedá vůbec hovořit. Sám se v takovém domě již desetiletí necítím nijak osamocen - ba naopak!
   Pocit izolovanosti bych přisoudil spíše občanům, kteří se vracejí do rozsáhlých vilových objektů, kde zejména ti starší stoupají unaveně do mnoha schodů a zůstávají tam pak namnoze osiřelí. Jaromír Hořec, který bydlí v podobné vile na pražském Spořilově, napsal verše, které se zdají být zcela absurdní.
   Ale což literární absurdity nebývají často rodné sestry ideologií a básníci jim často s chorobnou dětinskostí neaplaudují?
   Poražena zůstává logická úvaha ještě jednou: může či mohl si každý náročnou stavbu, např. vilu, dovolit? O tom však ideologizující autoři neuvažují. Píší často s urputnou tvrdohlavostí o něčem, co je jim naprosto cizí...

   Jaromír Hořec psával i jiné verše:

   Teď přišel čas
   vzít útokem
   tvrz kapitalismu
   a jeho zem...

   (Mladá fronta, 30. ledna 1949)

   V "Jarní písni o Soudruhu Stalinovi" se dojemně rozloučil s iniciátorem sovětské družstevní výstavby:

   V hlubinách země zatřásla se,
   když lékař druhům říci měl
   tak nevýslovně cizím hlasem:
   Soudruh Stalin nám odešel!

   Dotlouklo srdce, jez se dalo
   kazdým svým tepem lidem všem,
   a které pro ně bojovalo
   za lidský zivot pod sluncem.

   Nic nezastaví jaro v letu!
   Svět kdyby ještě milion let žil,
   všechno, co bude zpívat v květu,
   svou rukou Stalin zasadil.

   Nezhasla hvězda nad Kremlem
   i v našem srdci věčně, věčně svítí.
   Stalinský úsměv září v jarním kvítí,
   jež rodí věrná česká zem.

   (Literární noviny č. 11, 14. března 1953)


   A teď můžete hádat: byly upřímnější tyhle autorovy verše, nebo ty z roku 2001? Anebo je snad napsali dva různí lidé? Nebo lidé s dvěma různými charaktery? Nebo lidé bez charakteru? Bůh suď.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]