Tak dobře, už o tom nebudeme mluvit, řekl muž.
   Začal jsi ty, odpověděla žena.
   Když mě poslechneš, už se to nestane. To ti slibuju, řekl zas on.
   Slibuješ, ale pořád o tom mluvíš. Myslíš, že je mi to jedno? Vyhrkly jí slzy.
   Přemohl se a pohladil ji. Poslední dny jsem trochu nesvůj. Promiň.
   Deset let bez dětí, a teď tohle. Neměla jsem nikam chodit. Utírala si kapesníkem oči.
   Bude to takhle lepší, konejšil ji. Pozoroval její mokrý obličej, protkaný prvními vráskami šestatřicetileté ženy, její hubené paže, suché dlaně bezradně složené na klíně. Před deseti lety tuto ženu miloval. Připadalo mu to už tak dávno, že všechno, co k ní tenkrát cítil, bylo dnes pro něho až příliš cizí. Dokonce si už nedokázal vzpomenout ani na okamžik, kdy ji přestal milovat.
   Vezmi si jiný kapesník, řekl. Podával jí svůj.
   Vysmrkala se a řekla: Víš, asi je to trest. A opět vzlykla.
   Prosím tě, jaký trest, zasmál se. Ty věříš na takové nesmysly? Díval se na ni shovívavě, na její slzy, které v něm už neprobouzely ani lítost, ani zlost.
   Myslím trest za to, že tenkrát... Váhala pokračovat.
   No? Otočil se ke stolu a nalil si koňak. Pozoroval, jak zlatavá tekutina stoupá k okraji baňaté sklínky a ucítil vůni španělského Torrese.
   Ty mě neposloucháš, pofňukla žena.
   Ale jo, poslouchám. Přivřel oči a na jazyk nechal sklouznout pár kapek hřejivé tekutiny.
   Neposloucháš a piješ, trvala na svém žena.
   Mluvilas o nějakém trestu, ne? Zaklonil hlavu a lehce přitiskl jazyk na patro v ústech.
   Jo. Ale když ti to řeknu, vysměješ se mi, zavyčítala.
   Už se stalo, řekl ironicky. Jsem protivný, sekýruju tě a piju. Chystal se nalít si další sklenku.
   No právě. Máš na mě zlost. Včera jsi mě skoro uhodil. Nahrbila se a drobná ramena se jí chvěla.
   Skoro, zahučel. Měla pravdu. Když se zase hádali a ona pořád opakovala, že na vyšetření nepůjde, vyskočil a sevřel pěsti. Nebýt jejího zděšeného pohledu, asi by se neovládl. Poprvé za deset let manželství. Styděl se, že se projevil jako slaboch, ale bylo už pozdě.
   Marto. Snažil se o laskavý tón. Jsi přecitlivělá. Ty, inteligentní žena, a utíkáš se k úvahám o nějakém trestu. Vždyť je to až komické. Copak to nechápeš? Zasmál se.
   Chápu, opáčila. Myslím tím trest za to, že jsme neměli dítě už dříve. Nedovedu si jinak výsledky mého vyšetření vysvětlit. Nic mi, Jirko, přece není. Cítím se zdravá. Kdybys mě do nemocnice neposlal, vůbec bych tam nešla.
   To říkáš teď. Copak sis nestěžovala na bolesti?, řekl nevrle.
   Stěžovala, přikývla. Ale nebylo to nic zvláštního. Ženy mívají v jiném stavu různé pocity. Tomu ty nerozumíš, řekla unaveně.
   Jenže to nebyly jen pocity, řekl tvrdě. Doktor míní, že jsi už ve věku, kdy mít dítě je nebezpečné. Jak pro ženu, tak pro to dítě. Nemělo by dostatečné obranné látky. To chceš riskovat! vykřikl. A kromě toho, pokračoval vzrušeně, jsi vnitřně slabá. Doktor ví, co říká. Vem to už laskavě na vědomí! Vstal, že rozhovor na toto téma skončil.
   Asi máš pravdu, Jiří, bude to tak. Ale proč je to tak... smutně vzdychla.
   Dopil koňak a prázdnou sklenkou otáčel v prstech. Nástěnné hodiny odbíjely čtvrtou, pokojem dozníval jejich kovový zvuk.
   Půjdeš nakoupit? Položil sklenku na stůl.
   Půjdu. Zlobíš se ještě?, zeptala se tiše.
   Nezlobím, ale jdi už, řekl lhostejně.
   Jirko! Sepjala ruce. Ze začátku jsem dítě nechtěla, ale teď bych je měla ráda. Co kdybych šla ještě jednou na hloubkové vyšetření. Jirko... zaprosila.
   Ne!, zahučel. Nemá to smysl. Zbytečně by ses blamovala. Copak to nedokážeš pochopit!, vykřikl nervózně.
   Ne, nedokážu, vzlykla zas. Můžeš mi vyčítat, že jsem tě nechala dlouho čekat, víš ale, že všechen čas jsem věnovala podniku. Jinak bych firmu nikdy nedala dohromady. Teď už se nám daří. To dítě bych mohla mít... vyrázela ze sebe se zoufalou odhodlaností.
   Její hlas mu cosi připomněl. Ano, bylo to před lety, v červenci, sotva půl roku po svatbě. Seděli s Martou před chatou v trávě a dívali se na jezero. Slunce se ztrácelo za temnou siluetou lesa a stromy vrhaly dlouhé stíny. Marta se zachvěla a on si toho všiml. Zahřeju tě, řekl. Přitiskl ji k sobě a položil svou ruku mezi její kolena.
   To ne, bránila se.
   Vzrušilo ho to ještě víc. Ano, to, tak... zašeptal dychtivě. Marta se od něho ale odtáhla. Nebuď tak chtivý. Ještě bys mi udělal dítě! vykřikla polekaně.
   Zasmál se tomu. Ano, dítě. Třeba dvojčata. Kluky jak buky. A hned teď, tady! Položil Martu na kabát a prudce ji objal. Místo něžností však zaslechl z jejích úst: Já nechci. Sotva jsem si zařídila módní salón, mohla bych ho zabalit. Musíš počkat. Je ti to jasné?
   Tvůj salón, řekl dotčeně a žádost z jeho těla vyprchala. Copak při něm nedokážeme vychovat děcko?
   Bohužel ne, řekla věcně a upravila si sukni.
   Nepoznával ji. Když spolu chodili, usmívala se na děti v kočárcích tím zvláštním ženským způsobem, kterému muži příliš nerozumí, jen tuší, co znamená. Teď však slyšel, dokud nebudu mít všecko zařízené, musíš dávat pozor!
   Ano, byl to stejný hlas, jako tenkrát, kdy ještě stál o to, zastavit příval jejích odmítavých slov a změnit je v laskání. Právě ten hlas to byl, kdo ho naučil tesklivě se dívat na běhající děti v parku, dívat se a čekat, že si Marta přece jen dá říct. S přibývajícími léty však pozvolna ztrácel zájem o dětské hemžení. Ano, ten hlas způsobil, že pro sebe začal hledat výmluvy, proč je lepší žít jen ve dvou. Tak dlouho klamal svůj cit, až si zvykl. Pravda, mohl se vzepřít, rozvést se a najít si jinou ženu. Občas na to i myslel. Jenže když se měl rozhodnout, nenacházel už sílu k takovému kroku. Taky se obával, že jiné by mohly uvažovat jako Marta. A tak počáteční pokusy o sblížení s jinou ženou končily malým dobrodružstvím a všecko zůstávalo jako předtím. Když mu Marta před týdnem řekla, že je v jiném stavu, zhrozil se té změny. Nechtěl už poslouchat pláč nemluvněte, čichat pleny, hlavně ale nechtěl mít dítě s ní. Nic k ní už necítil a bál se, že by se jeho chlad přenesl i na náhodný výsledek jejich řídkého tělesného spojení. A tak ženu přesvědčoval, že je na porod už dost stará a vnitřně slabá. Ne, žádné dítě v tomhle věku! Byl rozhodnutý Martu od těhotenství stůj co stůj odradit.
   Přestaň fňukat a jdi už konečně koupit něco k večeři, obořil se na ni. Já musím ještě do práce. Zapomněl jsem napsat výkazy na zítřek.
   A na kdy chceš připravit jídlo?, zeptala se odevzdaně.
   Na sedmou. Dřív to asi nestihnu.
   Udělám roštěnou, řekla. Zvolna se zvedla a vyšla z pokoje.
   Stál a čekal, dokud slyšel z chodby klapot ženských podpatků. Když se ozval bzučák branky a opět ztichl, sňal s věšáku plášť a velice pomalu si ho oblékal. Cítil se v té chvíli starý a unavený, jako by na svých bedrech nesl tíhu, které se nedokázal zbavit. Náhle vzlykl. Rozpačitě si protřel oči. Nevěděl, jestli se to ozvalo jeho svědomí, nebo to způsobil vítr, který otevřeným oknem vletěl do předsíně a přeházel v ní všecko naruby.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]