BOHUMILA SARNOVÁ

O dopisech z ministerstva pro Karla a Michala

Chlapci moji zlatí,
kde to žijete?
Grantů se vám zachtělo?
Vážně blbnete!
Bábovičky ze svých písků
tihle nepůjčí!
Leda když se Karel s Míšou
vážně zaručí:
psát že budou s nimi v shodě
pouze doprava.
V tom je přece, moji milí,
celá záhada!
I když k tomu musím dodat,
že to jinak nejde,
písmo v řádku zleva k pravé
straně vždycky dojde.
Ale náplň, hoši drazí,
tak tu neměňte,
naopak k ní ještě trochu
pepře přidejte.
Omylem jen hmátli po vás
a hned z kola ven!
Jak to tak čtu, jen povzdechnu:
Hrome, čert je vem!
Myslím ty, co na svém písku
bábovky teď klopí,
staví vzdušné zámky z mlhy,
pravdu nepochopí.




LUBOŠ ZELENÝ

Voda ze Sprévy

Donedávna jsem nevěděl
že se v Čechách mohu nahnout
a nabrat vodu ze Sprévy

Jde o enklávu nad Šluknovem
o slepé střevo státu
jímž protékají její vody - obcí Fukov
která přežila staletí
s katolíky se nás držela jako klíště
aby nakonec ztratila i své domy

Ale zůstaly kolem stromy
jako mlčenlivá porota
a voda Sprévy
jíž kdysi básník Kollár zkropil
minulost krásné Lužice




Autorka byla účastnicí Semináře tvůrčího psaní, který letos uspořádala Unie českých spisovatelů a redakce Obrysu-Kmene pod patronací poslaneckého klubu KSČM

PETRA RÉZOVÁ

Čistota duše

S čistotou vod, kde na dno je vidět,
s čistotou hřív krásných bílých koní,
s čistotou dnů, v nichž se nehřeší,
s čistotou dívky, co nesmělostí voní.

S čistotou muže, který se tmy bojí,
s čistotou jich obou, jejich rtů splývajících,
s čistotou jezera, jež se třpytí ve tmě,
s čistotou tmy, kterou prozařuje měsíc.

Čistota tónů, co vyznívají v akord,
čistota akordů, co vyznívají v melodii.
Snad tak čisté je mé svědomí,
nechť tak čistá je má duše.



Jaro, léto, podzim, zima

Kvete,
voní,
raší,
roste,
rozkvétají stromy,
zelenají,
tváře se více usmívají.

Svítí,
pálí,
hřeje,
sluní,
plovárny dokořán,
točí se limo, zmrzlina,
noční kempy u vína.

Žloutne,
opadává,
osychá,
ochlazuje,
větve schnou,
lámou se,
na chodnících barva za barvou.

Prší,
sněží,
mlží,
mrzne,
klouže led,
netaje,
vaří se horké čaje.



O pocitu

Ten pocit je chladivý
jako přespolní mráz.
Ten chlad je mrazivý
jako nastydlý hlas.
V kruzích tajů,
kde uvízlý cit se souží,
v borech hájů
a mrazivých bouří.
Přes poezii,
jež v tlukotu srdce se rozvíjí
a momenty z času,
jasu, vzduchu i ticha navíjí.
Navíjí klíč,
který odemyká brány šera a ticha
a v který k ránu
se vdává mlha.
A dobře ví, kam s nimi plout,
kdy se rozplynout.
Kdy dávat přednost svítání
a ruchu nedalekých aut.
Kapky deště stékají
na šedivé silnice,
na daleké dálnice,
které se už za zatáčkou ztrácí
svému začátku,
jako pocit za rohem už neví,
zda se ještě zná.
A tak se dostává do podvědomí duší,
kde uznává,
že je doma,
že se může ohřát
a pak se zase stěhovat.
Možná, že umírá,
možná zase ožívá.
Pokud ho nespálí mráz, usíná obilný klas
a pocity zůstávají v nás.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]