Považuji za fér vyjádřit se k recenzi »Na pravou míru« (O-K 21 z 23. 5.), kde píše Karel Sýs, že spisovatel Miroslav Ivanov »dříve ochotně sloužil minulému režimu«. Miroslav Ivanov již bohužel nežije, a tak je na mně, jeho příteli, abych zvýšil hlas.
   Kdyby chtěl Ivanov »minulému režimu ochotně sloužit«, mohl - ač nekomunista - vlézt do KSČ jako všichni ti pozdější bojovníci proti komunismu. Podobných metamorfóz však nebylo Miroslavovi Ivanovovi zapotřebí. Celý svět si pouze dělal svou práci, a myslím, že ji dělal dobře. Napsal poměrně dost knih a pozvedl a zrovnoprávnil žánr literatury faktu a literaturou vážnou. Kdyby jen toto učinil, budiž mu zato země lehká.
   Ani on a ostatně ani já jsme nemohli za to, že po válce tady veškerou moc převzali do rukou komunisti. S tím jsme sice mohli nesouhlasit, rozhodně nás však kvůli tomu nenapadlo zdrhat na Západ. To bychom dopadli jako ti spisovatelé, kteří se pak venku odnaučili psát a po listopadu '89 se nám sem zase slavně navrátili, aby nás ze všech médií poučovali o tom, jak jsme se měli zachovat, koho jsme měli volit, co jsme měli podepsat a pod., abychom si uchovali stejně ryzí charakter jako tihle blaničtí rytíři »za kopečkama«.
   Spisovatel si nemůže vybírat dobu, v které by se mu nejlíp psalo. Pokud je to český spisovatel, musí psát česky v Čechách. Psát knížky, které lidi dokonce i čtou, nutně neznamená sloužit nějakému režimu, ať minulému, či současnému. Když tohle nevědí sametoví kulturtrégři, víme proč. Sed tu, mi fili?


   
   Onou službou jsem měl na mysli podivuhodný oblouk Ivanovova díla, klenoucí se od Lenina v Praze až po Za Havla je blaze. A také fakt, že - aspoň máme-li věřit doslovu - v různých vydáních Atentátu na Heydricha zvyšoval či zase snižoval počet komunistických obětí v odboji podle momentálního stavu na českých tocích. A to by se autoru literatury faktu stát nemělo.

   ks
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]