Nedávno jsem napsal, že novými trezorovými filmy jsou po "sametovém" převratu české filmy Proti všem, Dny zrady a Májové hvězdy. Ale stejně tak jimi je i sovětský film Osud člověka a mnohé české filmy, například z dílny českého režiséra prof. Antonína Kachlíka, natočené podle scénáře Milana Kundery nebo Jana Trefulky.
   Jsem rád, že jsem se aspoň částečně mýlil.
   Česká televize na svém 2. programu uvedla v sobotu 8. května 2004, v Den osvobození, nyní zase přejmenovaném na Den vítězství, československo-sovětský povídkový film podle vynikajícího scénáře spisovatele a zahraničního vojáka Ludvíka Aškenazyho Májové hvězdy.
   Jelikož jsme občas považováni za národ hlupců a zabedněnců, dostalo se nám, televizním divákům, stejně jako u seriálů o majoru Zemanovi a ženě za pultem z úst mladičké televizní hlasatelky dlouhého a naučného komentáře o filmu Májové hvězdy.
   Řeč šla o tom, že tento film natočily dva zaniklé státy - Československo a Sovětský svaz, že film, který vznikl za komunistické totality, se nemohl vyhnout přeslazenému ideologickému pohledu na Rudou armádu.
   Takové někým vyšším a urozenějším předem napsané pohledy mohou vznikat pouze z několika důvodů: z důvodů naprosté absence profesionality v práci České televize, z antikomunistické předpojatosti nebo z prachobyčejné hlouposti těch, kdo vedou své podřízené za ručičku nebo je drží svou rukou pod hrdlem. Důvodem samozřejmě může být i skutečnost, že vratká vládnoucí moc se bojí o své dobré bydlo a reálně si uvědomuje, že toho příliš neumí nejenom v kultuře, ale ani z nejrůznějších důvodů nemůže.
   Z obrazovky jsme se také dozvěděli, že když Ludvík Aškenazy po roce 1968 emigroval, komunistická cenzura vypustila z titulků jeho jméno.
   To poslední je samozřejmě jeden z projevů do nebe volající režimní omezenosti, jaká panovala před patnácti lety nejenom u nás.
   Přiznejme si otevřeně, že stejnou nehorázností je dnes i tohle novodobé zavádějící řečnění před uvedením filmu na obrazovku. Poťouchlá je i skutečnost, že se tento krásný film promítá pro novou mladou generaci televizních diváků po dlouhých patnácti letech.
   I to je velikánská hloupost, na kterou máme v české kotlině světový patent, hodný nejméně Nobelovy ceny. Kdyby ovšem kategorie Nobelovy ceny za blbost s křídly vůbec existovala.
   Zatím taková kategorie neexistuje. A je to velikánská škoda.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]