(Rozhovor s Janem Kellerem)
Musím se přiznat, že mne vaše názory udivují. Udivuje mne, že se najde někdo s podobnými, nebo dokonce stejnými názory na běh světa. A vždy mne to posílí, neboť vidím, že ghetto levice není zas tak přísně střeženo! Někdy totiž působíme jako Job, hrdý - když už nic jiného nezbylo - na svoje boláky. Myslíte, že je naděje domluvit se i napříč třídního spektra?
Domnívám se, že situace v dnešním světě s jeho prudce narůstajícími a prakticky neřešenými globálními problémy se přímo před očima mění natolik dramaticky, že je obtížné zachytit ji stále ještě klasickými politickými kategoriemi.
Levice s pravicí se v minulosti nepochybně pokusily o jakousi domluvu. Spor mezi nimi probíhá už dvě stě let především o to, jak mezi lidi spravedlivě rozdělovat žádané statky. Pokus o tuto historickou kompromisní domluvu se jmenoval sociální stát. Právě dnešní krize sociálního státu, ze které se pravice tak nerozumně raduje, ukázal, jak krajně vratký tento mezitřídní smír ve skutečnosti byl.
Dnes je sociální stát kousek po kousku rozebírán. Síly levice jsou přitom ve velké organizační i ideové defenzívě, čehož pravice využívá k tomu, aby si vzala zpět velkou část toho, v čem musela od konce 19. století ustoupit. Pikantní na tom všem je, že pravice využila ke svému nástupu právě těch hesel, která byla v 60. letech formulována levicí. Ta tehdy volala po větší autonomii, vyšší míře autenticity, po kreativitě a flexibilitě. Všechna tato hesla měla tehdy sloužit větší emancipaci zaměstnanců, kteří se bouřili proti drilu příliš zbyrokratizovaných organizací.
Došlo však k tomu, ze prakticky všechny tyto pozadavky byly zapracovány v poněkud pozměněné upravené podobě do příruček manažerů, aby daly návod, jak zaměstnance ještě dokonaleji kontrolovat a úplněji vyždímat. Je jedním z velkých paradoxů naší doby, že nadějní adepti manažerské vědy v kravatách a fialovém saku šprtají slogany, které skandovali levicoví studenti a dělníci na barikádách v Paříži i jinde v květnu 1968.
I když se pravici podařilo dokonale vytunelovat levicová hesla, neznamená to, že vzrostla naděje na domluvu napříč třídního spektra. Tatáž slova znamenají pro každého něco jiného. Například pod autonomií si manažeři představují uspořádání, kde každý zaměstnanec se bude svědomitě hlídat a bičovat k vyššímu výkonu zcela sám, takže se ušetří finanční prostředky na dohlížecí personál střední úrovně. Byrokratická organizace se sice rozvolní, drilu v práci však neubude. Jak nedávno naznačil jeden německý manažer, dokonale flexibilní dělník musí být schopen v rámci vyšší efektivity práce vykonávat potřebu přímo u svého stroje.
To, že právě levicových hesel bylo využito k demontování sociálního státu, je husarský kousek kapitalismu a levice se z něho dosud nevzpamatovala. Nejedná se ovšem o žádné definitivní vítězství nad levicí, protože základní rozpor celého zřízení se tímto Pyrrhovým vítězstvím jen ještě více prohloubil. Rozpor spočívá v tom, že tržní systém potřebuje na úrovni jednotlivých firem minimalizovat potřebu pracovní síly, proto lidi propouští, anebo jim dává jen dílčí a krátkodobou, hůře placenou práci. Zároveň však potřebuje, aby ti samí lidé měli co nejvíce peněz na koupi zboží, které i bez nich dokáže chrlit ve stále větším množství. Jak to udělat a nekrást, na to čistě tržní ekonomika žádný uspokojivý návod nemá. Pokusem o řešení byl právě sociální stát, jeho demontáž nyní celý rozpor jen dále prohlubuje.
Chudáci tancující na vlastním hrobě nestojí o karatele, který je upozorňuje na nesmyslnost a sebezáhubnost tance. Vy však na to nedáte a působíte jako černé svědomí těch, kdo nechtějí být rušeni ze svého konzumního snění o svobodě. Dnes se razí zásada, že nikdo nemá být rušen, neboť co není zakázáno, je dovoleno a nejvíc je dovoleno nerušeně vydělávat. Co však dělat ve světě, kde jedni (řečeno s básníkem) co vydělají, to zas hned sní a co sní, to zas hned vydělají, zatímco druzí vydělají tolik, že to nesnědí, nevypijou, nevybydlí, nepropálí, neprosvítí, neprotopí, neprojezdí, neprohýří, ba nevydělají ani do desátého kolena?
Máte naprostou pravdu, rozdíly v příjmech, v bohatství a v majetku se skutečně výrazně prohlubují, a to jak mezi Severem a Jihem, tak také v rámci tzv. vyspělých zemí. Povšimli si toho dokonce už i marketingoví manažeři a dnes najdete v jejich příručkách rady, které tam ještě před deseti dvaceti lety nebyly. Doporučují zaměřit se na dva segmenty trhu: jednak dodávat v malých sériích přepychové zboží pro zámožnou elitu, jednak chrlit ve velkých sériích laciné šunty pro masy s nízkým výdělkem. Vyrábět v kategoriích někde mezi tím se příliš nevyplácí. To však znamená, že se vyprazdňuje prostor, který byl tradičně obydlen takzvanými středními třídami.
Zde musí nastoupit statistici, aby vytvářeli iluzi spojité společnosti. Pracují tak, že sčítají dohromady astronomické příjmy hrstky lidí s podprůměrnými platy velkých skupin zaměstnanců a potom jim vychází, že všichni lidé ve společnosti si žijí docela obstojně někde kolem průměru. Za touto virtuální realitou statistiků však ve skutečnosti probíhá nová vlna polarizace společnosti, kdy postavení středních vrstev se stává stále křehčím.
Pokud bude tento proces pokračovat, můžeme se dočkat dlouho nevídaných společenských turbulencí. To, že nastanou, je při pokračování dosavadních trendů velmi pravděpodobné. Velkou otázkou ovšem je, jakou podobu na sebe vezmou. Historie je mnohem vynalézavější než politici - neopakuje se.
Země je sice obrovská koule, ale jakmile uvážíme, že ji zabydluje, všemi směry šněruje, vyjídá a vydýchává obrovská masa šoférů, jedlíků a dýchalů, rychle se smrskne na velikost tenisáku. Může globalizace donutit pozemšťany k tzv. rozumné spotřebě, nebo se k ní snad uchýlí dobrovolně?
Obávám se, že globalizace se nedělá proto, aby vedla ke zmírnění spotřeby. Přímo naopak, snaží se znásobit toky surovin a zboží, odbourat vše, co by je mohlo brzdit. Tyto toky, které se zklidní teprve na skládkách odpadů, kde je pak můžeme studovat v celé jejich kráse a monumentálnosti, bohužel zhoršují stav životního prostředí. Právě ony působí, že přirozené a organické je ve stále rychlejším tempu nahrazováno umělým a neorganickým. Jako když místo louky postavíte dálnici. Tokům všeho mozného to neobyčejně prospěje, urychlí se a úctyhodně nakynou. Bohužel to zhoršuje uspokojivost stavu prostředí.
Globalizace je nesena šílenou představou, podle které jsou toky čehokoliv žádoucnější než jakýkoliv klidný a relativně neměnný stav. Mluví o lepším životě a přitom podemílá základní předpoklady, bez kterých není možný alespoň dobrý život.
Pro někoho globalizace znamená, že si může před kamerami a na mikrofon rozjímat a meditovat s dalajlámou. To je pro veškerou civilizaci, alespoň podle mínění některých, neobyčejný přínos. Problém je v tom, že pro mnoho jiných lidí, kteří nejsou před kamerami a nemluví na mikrofon, tatáž globalizace znamená, že se jim jejich domovy znenáhla mění v průchozí prostor. A člověk nemusí být vyloženě zápecnicky založen, aby mu vadilo, že žije v průvanu průchozího prostoru. To může vést k reakcím, jejichž možné psychologické, sociální a politické dopady si snad dnes nikdo neuvědomuje a oproti kterým byl třídní boj i ve svých nejdrsnějších podobách jenom neumělou předehrou. Může to vypadat jako šíření poplašných zvěstí. Ale je opravdu obtížné studovat dosavadní trendy v jejich širším historickém kontextu a nešířit přitom poplašné zvěsti.
Kapitalismus, pokud mohu ze své králíkárny posoudit, nabízí coby ideál americký sen: super žrádlo, rychlý prachy, senza kuře jako dlaň a vložku jako savou mikrotečka, kamarády s bezva kecy na dosah mobilu, virtuální bungalov, prefabrikované čtivo, mozek vypraný s obrovskou prací silou, internetovou soulož bez špecky a život na plný pecky. Taková nabídka mne ponižuje jako člověka, jako Čecha, jako spisovatele, jako tvora toužícího žít svůj život bez dozoru Velkého bratra, jehož Velkou chlupatou pracku jasnozřivě popsal Kafka a jehož Velké ucho zobrazil Orwell, jenže nám ho mylně situovali kamsi na Ural, zatímco se ježí někde na Britských ostrovech. Zmůže někdo nebo něco proti této záplavě?
Celý ten systém vypadá mohutně a nezdolně, pokud se valí svou setrvačností. Celý je ale založen na spekulacích, fikcích a virtualitě. I když je mohutný jako valící se lavina, nemůže své vnitřní rozpory natrvalo unést. Časem se zhroutí svou vlastní vahou jako vyhořelá hvězda.
Do té doby stačí poměrně málo - snažit se udržet si zdravý rozum a odstup a dobře si zapamatovat, kudy se vlastně chodilo na zahrádku, než přes tu pěšinu vybetonovali příjezd k supermarketu.
Ti, kterým se to podaří, budou ve velké komparativní výhodě, až systém váhu svých pracně udržovaných fikcí už neunese. Budou ve výhodě dokonce i v případě, že by jim snad v té chvíli, nedej bože, přestal fungovat mobil.
Autor: Karel Sýs
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)