(úryvky ze stejnojmenného románového příběhu)
Ředitel Roček bez pozdravu mine sekretářku a rychle zamíří do své kanceláře. Jakmile zasedne za stůl, nasadí si brýle, vyndá z kufříku písemné materiály, které před necelou hodinou obdržel jako člen krajského výboru strany na mimořádném zasedání, a nervózně v nich listuje. Jeden z materiálů ho zaujme. V jeho záhlaví stojí: Aktuální svodná informace o situaci v krajské stranické organizaci. Začte se do následujících řádek... Základní organizace přestávají být akceschopné, straničtí funkcionáři na pracovištích jsou pod silným tlakem občanských iniciativ, odmítají spolupracovat s okresními výbory a někteří pokládají legitimace... Když informaci dočte, přikáže sekretářce, ať k němu zavolá Fidlera. Poté se vrátí k materiálům, v nichž začne listovat soustředěněji. Vyruší ho až zaklepání.
"Vstupte," křikne a sundá si brýle.
Ve dveřích stojí šéf propagace Fidler.
"Posaď se," vyzve ho Roček.
Fidler poděkuje, udělá několik kroků k dlouhému stolu a sedne si na nejbližší židli.
"Richarde," začne Roček neobvykle důvěrně. "Potřebuji, aby ses ihned spojil s občanskými iniciativami ve městě, přivezl od nich plakáty a vylepil je do oken naší správní budovy i na tabuli vzorných pracovníků. Pak na firemním štítě před vrátnicí zamaluj hvězdu a nech jenom název podniku Borex."
Fidler snaživě přikyvuje, přičemž chce něco dodat. Roček toho nedbá: "Rozuměj, zítra ráno musí zaměstnanci přijít do nové firmy. Spoléhám na tebe, že mi v tom pomůžeš."
Aby Roček podtrhl význam svých slov, na chvíli se odmlčí. Potom pevně stiskne Fidlerovi ruku, vyprovodí ho z místnosti a obrátí se na sekretářku:
"Zavolejte sem Javorskou a Čermáka."
Javorská přijde téměř okamžitě. Stojí před Ročkem v rozpacích. Je v montérkách a obává se sednout na nabídnutou polstrovanou židli. Roček se tomu shovívavě usměje, opět vybídne Javorskou, aby si sedla a jakoby bezděky se zeptá:
"Tak co je u vás na kontrole nového?"
Javorská, překvapená touto otázkou, zpozorní. Předpokládala, že budou mluvit, jako vždy na výboru, o stranických záležitostech.
Ředitel postřehne, že jeho snaha o navození přátelské atmosféry vyšla naprázdno. Zvážní a již bez okolků se s mírným patetickým akcentem rozhovoří:
"Jak jistě víš, v těchto dnech u nás dochází k převratným společenským změnám. Všichni poctiví lidé se zbavují pout totality a pomáhají na svět svobodě a demokracii. Je ctí každého opravdového vlastence podílet se na odstranění zla minulosti. To je důvod, proč jsem se rozhodl vrátit stranickou legitimaci..."
Javorská si nevšímá natažené ruky s legitimací a slabě chvějícím hlasem Ročka přeruší:
"Že jsi se rozhodl položit legitimaci mi nevadí. Je to tvá soukromá věc. Máš na ni plné právo. Vadí mi ale tvé zdůvodnění, na které právo nemáš. Kdybych já, ve svých dvaatřiceti letech, zdůvodnila svůj odchod ze strany tvými slovy, možná by to bylo pochopitelné a oprávněné. Ty ses však, jako dlouholetý člen a vysoký funkcionář strany, aktivně podílel na režimu, jehož se teď přede mnou zříkáš. Proto tvé zdůvodnění nepřijímám. A to nejen jako předsedkyně organizace, ale hlavně z lidského hlediska."
Nato Javorská prudce vstane a odchází. Ve dveřích se mine s Čermákem, jehož Roček hned zaznamená a jde mu vstříc:
"Omlouvám se za tuto náhlou schůzku, ale musím se s vámi neprodleně poradit o důležitých otázkách, týkajících se našeho podniku."
"Nemáte se za co omlouvat. Moji pracovní povinností také je být k dispozici nadřízenému," zdvořile, ale sebevědomě odpoví Čermák.
Roček významně pokrčí rameny:
"Pokud by šlo o pracovní otázky, máte pravdu. Já se ale chci s vámi poradit o otázkách, přesahujících vaše pracovní povinnosti."
"Prosím, mohu-li vám nějak pomoci, rád tak učiním," skromně poznamená Čermák, jenž si všimne pohozené legitimace na ředitelově psacím stole, kterou Javorská nepřevzala.
Roček zachytí Čermákův pohled a navrhne, aby si sedli do křesel na protější straně kanceláře. Telefonem objedná kávu, přikryje legitimaci papíry a věnuje se Čermákovi:
"Je o vás známo, že jste patřil ve městě k předním aktivistům občanských iniciativ a že tedy máte velkou zásluhu na současných demokratických přeměnách. Proto jste teď morálně předurčen stát v čele těchto přeměn, v nichž by také náš podnik neměl zůstat pozadu. Urychleně jsem zařídil výzdobu závodu aktuálními plakáty a na zítřek se chystám svolat shromáždění zaměstnanců, na němž bychom spolu, s vaším svolením, vystoupili k současným společenským změnám. Rád bych se nyní s vámi poradil o obsahu našich vystoupeních, abychom se myšlenkově nepřekrývali."
Po poslední větě Roček zkoumavě pohlédne na Čermáka, který na ní okamžitě reaguje:
"Děkuji vám za důvěru, ale takovéto nebezpečí nehrozí. Právě před chvílí občanské iniciativy v podniku rozhodly svolat na dnešní odpoledne do závodní jídelny shromáždění zaměstnanců, kam jste tímto srdečně zván. Vaše zvláštní vystoupení se zde nepředpokládá. Svůj názor budete moci vyjádřit, jako každý jiný zaměstnanec, v diskusi."
Toto sdělení ředitele zaskočí. Nedá však na sobě nic znát. K chystanému shromáždění se nevyjádří, pouze výmluvně, s odvoláním na neodkladné úkoly, poděkuje za pozvání. Přitom se mu vybaví fantaskní příběh o své účasti na vlastním pohřbu, odehrávající se dnes odpoledne v závodní jídelně. Úsměv vyvolaný tímto příběhem věnuje Čermákovi místo pozdravu.
V závodní jídelně je rušno. Přišli sem snad všichni z dílen a kanceláří. Tentokrát se však nehloučkují, jak bylo dříve zvykem, podle pracovišť a profesí. Sedí a stojí spolu podle svého dosavadního působení ve stranické a odborové organizaci nebo v nedávno vzniklých občanských iniciativách. Živě mezi sebou diskutují a také se zájmem sledují okolní dění, kdo, jak, s kým a o čem hovoří.
V čele jídelny, u zavřeného výdejního pultu, stojí Čermák. Potleskem žádá o ticho a zahajuje jednání:
"Jistě všichni víte, proč jsme se sešli. Proto, abychom se připojili k vlně protestů proti zlomocnému režimu, který se stává minulostí a opouští scénu dějin. Je naší občanskou povinností vyjádřit svůj postoj k současnému, vpravdě historickému vývoji, a to dostatečně jasně a nahlas."
Tato výzva nachází u většiny zaměstnanců příznivý ohlas, který dávají hlučně najevo. Čermák mávnutím ruky vybídne ke klidu a pokračuje:
"Jde ale nejenom o vyjádření našeho postoje k historickému vývoji. Rovněž jde o naši konkrétní pomoc tomuto vývoji. Žádám vás, navrhněte, co bychom měli v podniku učinit v zájmu společenských demokratických přeměn."
"Odvolat ředitele," ozve se ještěrkář Mrázek. "Jako komunista sloužil starému režimu a přivedl fabriku na mizinu. Teď by rád na to zapomněl a myslí si, že i my máme krátkou paměť. V tom se mýlí. Navrhuji ustavit ve fabrice občanský soud a za účasti nás všech před něj postavit Ročka."
"S tím, že závod je na mizině nesouhlasím," rozhořčeně oponuje za podpory několika přítomných účetní Berková. "Máme zpracované hospodářské výsledky za jedenáct měsíců a vše nasvědčuje tomu, že si vedeme dobře."
"Také já ne se vším s panem Mrázkem souhlasím," připojuje se Čermák. "Především nesouhlasím s občanským soudem. Nám přece nepřísluší soudit. V právním státě, o něhož usilujeme, rozhoduje o vině a trestu justice a nikdo jiný."
"Já jsem téhož názoru," přikyvuje skladník Pírek. "S panem Mrázkem ale souhlasím v odvolání Ročka. Navíc navrhuji, abychom nového ředitele zvolili v tajných volbách." Následný potlesk Čermák s pochopením odmítá:
"Přátelé, o tom, kdo bude řídit závod, nemůžeme rozhodnout podle součtu anonymních hlasů z tajných voleb. Skoro s jistotou lze předpokládat, že v takovýchto volbách budeme více vedeni vášněmi, sympatiemi či antipatiemi k určitému člověku a méně racionální úvahou o jeho odborné připravenosti k řízení. Proto si myslím, rozhodneme-li se pro nového ředitele, abychom se na něm shodli otevřeně, v diskusi a tak, pod veřejnou kontrolou, posoudili jeho klady a zápory. Toho, komu dáme důvěru potom navrhneme ministerstvu ke schválení."
Délka a síla potlesku svědčí o podpoře této myšlenky většinou zaměstnanců. Mezi těmi, kdo netleskají je zásobovačka Vrbová, žádající o slovo, jež posléze dostane:
"Platí-li to, co naznačil pan Čermák, aby v čele továrny byl odborně připravený člověk, pak si myslím, že by měl ve funkci zůstat Roček. Podle mě je zkušeným ředitelem, který rozumí své práci i lidem a jejich potřebám. Copak jste zapomněli, jak moc se zasloužil o výstavbu městské školky a podnikové chaty..."
"Zároveň s tím si ale postavil barák s garáží," nenechá Vrbovou domluvit Mrázek. "Zajímalo by mě, odkud vzal materiál? Na stavbě jeho baráku jsem totiž často viděl podnikové nákladní auto."
"Barák s garáží si v našem podniku postavilo víc lidí. K tomu mohli využít bezúroční podnikovou půjčku i firemní nákladní auto za režijní cenu...," oponuje Vrbová, které skočí do řeči Fidler:
"Panu řediteli není třeba dělat advokáta. Nikdo ho nenařkl, že kradl. Pouze se upozornilo na nejasnosti kolem stavby ředitelova domu, které, spolu s Ročkovou politickou minulostí, zpochybňují, aby stál v čele podniku, kde by měl být bezúhonný člověk. Přitom je nás tady hodně, co máme čistou minulost. Například já, abych nemluvil za jiné, jsem členem strany nikdy nebyl. Pouze ve Svazu přátelství jsem zastával funkci předsedy, a to z donucení, protože kdybych ji odmítl, nedostal by se můj syn na střední školu. Funkci jsem přijal se záměrem vykonávat ji pasivně a tím škodit organizaci. Pod mým vedením organizace nevyvíjela žádnou činnost a patřila v závodě k nejhorším. I takovýto postoj je nutné v obsazení ředitelské funkce zohlednit, protože přispěl k pádu režimu a vypovídá o odvaze člověka. Tím samozřejmě nemyslím sebe."
"Samozřejmě, že myslíš," rázně vystoupí mistr Jirec. "A zvedá se mi z toho žaludek. Donedávna jsi leštil kliky u ředitele a teď zpochybňuješ jeho postavení. Máš o sobě vysoké mínění, když si troufáš Ročka nahradit. Neobstojíš však odborně ani morálně. Nikdy jsem nebyl přívržencem převratných změn, ale na těch současných si jednoho vážím; umožňují, aby lidská sedlina nepokrytě vyplavala, jak se právě teď stalo, na povrch."
Smích posluchačů povzbudí řečníka k dalšímu vyjádření:
"Nemám důvod obhajovat ředitele, ale měli bychom být k němu spravedliví. Podle mě udělal pro podnik mnoho dobrého, a to by nemělo být zapomenuto. Avšak vzhledem ke svému důchodovému věku je pro firmu neperspektivní. Jsem tedy pro, abychom vybrali a ministerstvu doporučili nového ředitele. Navrhuji Čermáka."
Ten sebou cukne a hlavou naznačuje nesouhlas, který zaměstnanci odmítají potleskem.
"Je o něm známo," zvýšeným hlasem ztiší Jirec zaměstnance," že byl ředitelem strojní průmyslové školy, z níž musel z politických důvodů odejít. Přesto své přesvědčení o nutnosti demokratizace nezměnil a zapojil se do činnosti občanských iniciativ. Jen zázrakem se stal v Borexu konstruktérem..."
"Nebylo to zázrakem, ale díky náměstkovi Vršeckému," vysvětluje Čermák, zjevně nepřipraven na diskusi o své osobě. "Prosadil můj nástup do podniku a přitom nebral ohledy na sebe, bude-li mít z toho nepříjemnosti. Dověděl jsem se, když se před časem uvažovalo o řediteli zdejší nové elektrárny, že soudruzi z krajského výboru panu Vršeckému, kterého kdosi na tuto funkci doporučil, jméno Čermák výstražně připomněli. Díky mně přišel o šanci stát se v elektrárně ředitelem. Zřejmě by ho rádi sesadili i z funkce náměstka našeho podniku, ale pro nesporné odborné kvality inženýra Vršeckého, to nepřicházelo v úvahu. Bohužel, i mezi námi se našli lidé, podporující politické tlaky proti němu. Umím si představit, co vytrpěl. Také to mě vede k rozhodnutí, abych vaši důvěru, jež mi dáváte, pokud jde o návrh na nového ředitele, delegoval na náměstka Vršeckého. Má větší organizační zkušenosti než já a je ekonom, jehož bude v čele podniku třeba..."
Čermákovu řeč náhle přehluší závodní siréna, ukončující pracovní dobu. Pak z reproduktoru zazní dechová hudba a lidé se jako na povel rozcházejí. U zavřeného výdejního pultu závodní jídelny zůstává osamocený Čermák.
* * *
Korda jde pomalu, nemá kam pospíchat. Zaměstnán je formálně jako většina jeho kolegů. Každým dnem očekávají sdělení zaměstnavatele o rozvázání pracovního poměru z nadbytečnosti. Zatím příležitostně připravují svodné informace o situaci ve městě, skartují dokumenty, pomáhají v inventarizaci kancelářského majetku a stěhují nábytek z opuštěných místností do skladu. Jejich kanceláře byly zrušeny a všichni jsou soustředěni v zasedací místnosti, kde se nepravidelně scházejí na poradách. Ostatní čas tráví hledáním nového zaměstnání.
Nemají to lehké. Jakmile uvedou na personálním oddělení příslušného podniku dosavadní pracoviště, převážně je odmítnou. Někde proto, že jejich odbornost je málo použitelná, jinde ze škodolibosti nebo z obavy, aby podnik nebyl nařčen z protežování exponentů bývalého režimu. Uplatnění lépe nacházejí ti, kteří působili na odborných odděleních aparátu, především na ekonomickém a zemědělském, protože mají určité znalosti a zkušenosti z hospodářského života. Političtí pracovníci jako Korda, zabývající se vnitrostranickými a ideologickými záležitostmi, hledají zaměstnání obtížněji.
V zajetí úvah o své současné existenci došel Korda k Borexu. V duchu se pousměje nad neuměle vyretušovanou hvězdou na firemním znaku a zastaví se u nástěnné tabule s nabídkou pracovních míst. Se zájmem čte dlouhý seznam profesí, které podnik nabízí, vedoucími technických a administrativních útvarů počínaje a pomocnými dělníky a uklízečkami konče. U nabízených profesí jsou v závorce uvedeny odborné požadavky a mzdová rozpětí, z nichž mnohá jsou srovnatelná s jeho dosavadním platem. Zvláště ho zaujmou dvě profese, obchodní referent s organizačními zkušenostmi a se znalostí západního jazyka a vyučený frézař.
S nadějí vejde do vrátnice podniku a pozdraví staršího muže v tmavě šedé uniformě, stojícího u píchacích hodin. Muž odpoví na Kordův pozdrav přiložením dvou prstů pravé ruky ke štítku čepice a úředně se zeptá:
"Co si přejete?"
"Rád bych navštívil inženýra Vršeckého."
"Jste u něho ohlášený?"
"Nejsem."
"Tak vás k němu nemohu pustit."
"Proč?"
"Protože pan náměstek si nepřeje být rušen neohlášenými návštěvami."
Komisní odpovědi vzbudí na Kordově tváři úsměv. Přátelsky poznamená:
"U kamaráda jistě udělá výjimku."
Vrátný znejistí:
"Vy se znáte s panem náměstkem?"
"Velmi dobře," přisvědčí Korda. "Ještě ze studentských let."
Vrátný ihned přejde k přívětivějšímu tónu:
"To je něco jiného, prosím, můžete jít."
Korda poděkuje a chce projít kolem vrátného, který ho však ještě zastaví a na omluvu Vršeckého a částečně i svoji mu důvěrně řekne:
"Pan náměstek má starosti. Měl být jmenován ředitelem, ale na ministerstvu to nějak zamrzlo."
Když Korda vstoupí do kanceláře, Vršeckému se zatají dech. Okamžitě Kordu pozná, ale neví, jak má na jeho příchod reagovat. Jsou to roky, co spolu nehovořili.
"Asi jsem tě překvapil svým příchodem?" přeruší trapné ticho Korda.
"Tebe bych tady, Broňku, opravdu nečekal," rozpačitě naváže Vršecký. "Co tě k nám přivádí?"
"Hledám zaměstnání."
"U nás?"
"U vás," přikývne Korda. "Lidi potřebujete, alespoň podle inzerované nabídky."
"To je pravda, ale tvá odbornost v nabídce není," zdrženlivě namítne Vršecký. "Nemýlím-li se, vystudoval jsi sociologii. A ta je hodně vzdálená strojařině."
"Umím si tu vzdálenost představit, nemám však na výběr. Těch několik sociologických míst v našem regionu je obsazeno a živit se něčím musím."
"Jakou máš vůbec představu o svém možném působení u nás?"
"Mohl bych to zkusit jako frézař."
"Frézař?" zapochybuje Vršecký. "K tomu je třeba mít kvalifikaci, výuční list."
"Ten mám."
Vršecký nevěřícně pohlédne na Kordu.
"Jsem řádně vyučený v oboru frézař," upřesní Korda.
"To od tebe slyším prvně."
"Pravděpodobně ano. Nerad jsem o tom dříve hovořil. Je to spojeno s osudem mé rodiny. Ve čtrnácti mě nevzali na střední školu. Kvůli otci. Byl zavřený. Neměl jsem na vybranou než jít na řemeslo. Teprve po vyučení jsem začal studovat."
"Počítám-li dobře, od tvého vyučení uplynulo bezmála pětatřicet let," uvažuje Vršecký. "Za tu dobu se řemeslo hodně změnilo. Ten čas bys těžko doháněl. A my potřebujeme řemeslníka připraveného, s praxí."
Korda tento argument mlčky uzná:
"A jako obchodní referent bych šanci měl?"
"Podmínkou jsou organizační schopnosti a znalosti cizích jazyků, hlavně angličtiny nebo němčiny," vysvětluje Vršecký. "Chceme se prosadit na Západě."
"Angličtina mi nedělá potíže," sebevědomě uvede Korda. "A pokud jde o organizační schopnosti, měl bych mít slušnou průpravu z dosavadní práce, která byla především prací s lidmi."
Vršecký se zamračí:
"O tvých organizačních schopnostech nepochybuji. Pochybuji však o tvé dosavadní práci. U nás se totiž obchoduje s jemnou mechanikou, měřidly, které tady vyrábíme a ne s lidskými názory, jako tomu bylo u vás."
Korda takovýto útok nepředpokládal:
"O čem to, Karle, mluvíš?"
"O čem jiném, než o Čermákově případu," nesmlouvavě odpoví Vršecký.
"Myslel jsem, že jednáme o mém zaměstnání," s převahou řekne Korda. "A ne proto, abychom si vyčítali minulost."
"Pro mě a pro Čermáka to ale minulost není."
"Chápu tě a nebráním se pohovořit si o tom s tebou. Pochop ale také ty mě. Jde mi teď o existenci."
"Přesně o to tenkrát šlo i Čermákovi, když musel z vaší vůle odejít ze školy a u nás se ucházel o místo konstruktéra."
"To místo dostal."
"Ano, ale ne vaší zásluhou. Na kraji jste dělali všechno proto, aby k nám nenastoupil."
"Musíš mluvit adresně. Mé svědomí je čisté. Když byla snaha tě odvolat z funkce za to, že jsi se postavil za Čermáka, obhájil jsem, abys zůstal."
"Ovšem za jakou cenu jsem zůstal? Byl jsem tady celá léta uvázaný jak pes u boudy. Kdykoliv se mi náhodou naskytlo něco lepšího, byl jsem zavčas vámi umravněn."
"Měl jsem podobné problémy," s porozuměním si postěžuje Korda. "Za to, že jsem se tě zastal mi Morávek vyhrožoval výpovědí."
Vršecký odmítavě mávne rukou.
"Taková byla doba," hájí se Korda.
"To teď tvrdíte všichni."
"Nevím, koho myslíš tím všichni."
"Vás, kteří jste ve jménu jakýchsi principů posunovali s lidmi jako s vagóny na nádraží," rozčílí se Vršecký. "Teprve až jste je dostrkali na slepou kolej, měli od vás pokoj."
"S nikým jsem neposunoval," je neústupný Korda. "Každému se mohu přímo podívat do očí a nemám jediný důvod, abych se musel někomu zpovídat. Přišel jsem se zeptat, máš-li pro mě práci. A na to mi, prosím, odpověz!"
Kde se jen v Kordovi bere taková jistota, napadne Vršeckého a odměřeně ukončí rozhovor:
"Lituji, nemám. Podnik stojí před změnou managementu a nebylo by dobré, kdybys teď u nás nastoupil. Možná v budoucnu."
* * *
"Do Borexu," unisono odpoví Klára s Romanem a hlasitě se tomu zasmějí.
Zasměje se i taxikář a naoko si postěžuje:
"Dnes mi dáváte zabrat. Od rána to je již dvanáctá jízda. Takhle mě s tou revolucí existenčně zničíte."
"Vaši nezištnou pomoc musíte chápat jako revoluční daň," žertem prohodí Roman.
"A víte, že na tom něco je," zamyslí se taxikář, nastartuje a rozjede se. "Každý by teď měl nějak pomoci a nehledět, co z toho kápne. Vždyť to děláme pro sebe a hlavně pro naše děti, aby netrpěly bezprávím jako my. Sám jsem se přihlásil, že budu pro vás jezdit gratis. Alespoň vám, studentům, částečně splatím dluh za to, že jste měli odvahu se postavit i za mě proti režimu. Já jsem k tomu sílu nikdy neměl. V minulosti jsem se uchýlil pouze k pasivitě. Staral jsem se o rodinu a vyhýbal všemu režimnímu. Jak se naskytla možnost, ujel jsem na chalupu, která pro mě byla takovým malým ostrovem svobody a klidu. Zaplať pánbůh, že to je za námi," oddychne si taxikář. "Nebyla to lehká doba. Považte, má generace žila v útlaku od svého narození, skoro pětačtyřicet let. Vás čekají lepší časy. Trochu vám i závidím. Budete si spokojeně cestovat a poznávat svět."
"Také ale budeme muset skládat zkoušky a napsat diplomku," starostlivě připomene Roman.
"Nějaké zkoušky vás nemohou zaskočit, když jste dokázali svrhnout režim," polichotí Romanovi taxikář. "A co studujete, smím-li se zeptat?"
"Přírodní vědy," ukojí Roman taxikářovu zvědavost.
"A čím jako budete?"
"Ještě nevím. Jednou bych se chtěl věnovat ekologii."
"To vám schvaluji," horlivě přitaká taxikář. "Příroda je v hrozném stavu, něco o tom vím. Mám chalupu u rybníka. Dříve v něm byla krásně čistá voda a teď? Škoda povídat. Musíme se jezdit koupat do vesnice na koupaliště, protože rybník se hnojí," rozčílí se taxikář, ale vzápětí zchladne a aniž by čekal na Romanův názor začne zpovídat Kláru. "A čím pak bude slečna, pokud to není tajemstvím?"
"Chtěla bych být lékařkou, dostanu-li se na medicínu."
"Vy nestudujete?" překvapeně pohlédne na Kláru taxikář.
"Zatím ne," rozpačitě přisvědčí Klára. "Před vánocemi jsem se vrátila z emigrace."
"Z emigrace?" s obdivem opakuje taxikář. "Také jsem kdysi uvažoval o emigraci. V sedmdesátých letech ale bylo obtížné dostat se na Západ. Musel bych hodně riskovat. A začínat tam znovu. Nikoho jsem v zahraničí neměl, kdo by mi v začátcích pomohl. Neznal jsem poměry na Západě a ani jazyk. Navíc jsem měl tady vážnou známost s nynější manželkou, která o emigraci ?nechtěla slyšet ani slovo. Jakmile jsem se jenom zmínil o odchodu, pokaždé mě odbyla, jestli prý mi doma něco schází? Když jsem namítl, že svoboda, odpověděla: Všude je něco, co se ti nebude líbit a s čím se musíš smířit. Važ si toho, co máš. Do určité míry měla pravdu. Na tehdejší dobu jsme se neměli nejhůř. Po svatbě nám rodiče připsali barák, tchán si mě vzal jako pomocníka k benzínové pumpě, kde se daly vydělat slušné peníze, koupili jsme si auto, chalupu, nic nám nescházelo. Potom se nám narodila dcera a na emigraci nebylo již vůbec pomyšlení. Jen někdy večer na chalupě jsem u sklenky vína přemýšlel, jaký by asi byl můj život, kdybych emigroval?"
"Na to se nedá najít odpověď," smutně se usměje Klára. "Kladu si podobnou otázku, jaký by asi byl můj život, kdybych neemigrovala?"
"A proč jste emigrovala?" zajímá se taxikář.
"Teď, s odstupem času, vlastně nevím. Možná kvůli škole. U nás mě nevzali na medicínu, tak jsem se pokusila o studium venku."
"Jak se vám podařilo dostat ven?" s nádechem senzacechtivosti vyzvídá taxikář. "Celkem bez potíží. S klubem jsem vyjela na mezinárodní atletické závody do Vídně. Po nich jsme měli půl dne volna na prohlídku města. Vymluvila jsem se na únavu a zůstala v hotelu. Jakmile všichni z výpravy odešli, napsala jsem trenérovi osobní dopis. Pak jsem odjela do emigrantského centra..."
Vyprávění o emigraci zaujme taxikáře natolik, že přehlédne cíl cesty. Až když ho na to Roman upozorní, vzpamatuje se, zabrzdí a rychle zacouvá před bránu Borexu.
Tam již čekají studenti. Zdraví se s Klárou a Romanem a společně jdou do podniku. Před vchodem se jim do cesty postaví vrátný:
"Kampak, mládeži?"
"Jdeme za ředitelem Ročkem," odvětí Roman.
Vrátný na něho nedůvěřivě pohlédne:
"Co mu chcete?"
"Jednat s ním o protestní demonstraci studentů a vašich zaměstnanců," oficiálně sdělí Roman.
Vrátný se formulace očividně zalekne:
"Kdo vás sem poslal? Ve jménu koho mluvíte?"
"Ve jménu studentského stávkového výboru," ozve ze skupiny studentů, kteří vzápětí začnou skandovat: "Chceme dovnitř..."
Vrátný vběhne do budovy a zamkne za sebou skleněné dveře. Studenti přes sklo sledují, jak vytáčí telefonní číslo, potom vysvětluje něco do sluchátka a přitakává. Pak sluchátko odloží, odemkne dveře a vyjde ven:
"Informoval jsem pana ředitele o vaší žádosti. Vzkazuje vám, abyste vybrali ze svého středu jednoho zástupce, s nímž bude jednat."
"Chceme s ředitelem jednat všichni," navrhne někdo ze studentů a ostatní ho vzápětí podporují.
"Ticho," okřikne skupinu Klára. "Neztrácejme čas dohadováním. Blíží se konec směny a neoslovíme-li zaměstnance okamžitě po ní, rozejdou se domů. Proto ať tedy jde za ředitelem pouze jeden z nás, Roman."
"Jasně," zazní ze skupiny.
Nato začnou studenti střídavě rytmicky tleskat a volat:
"Roman..."
"Zdravím vás, mladý muži," shovívavě přivítá Roček Romana. "Co vás ke mně přivádí?"
Roman se představí a chystá se vyložit důvod své návštěvy. Ředitel ho předejde:
"Mohu něco nabídnout? Kávu, čaj a nebo skleničku koňaku?"
Roman s poděkováním odmítne a vrací se k důvodu své návštěvy. Ředitel ho chvíli poslouchá a pak se mu vmísí do řeči:
"Mám pro vás pochopení, příteli. My jsme nebyli jiní. Také jsme chtěli všechno okamžitě změnit. Žádná překážka pro nás nebyla nepřekonatelná. Na nejsložitější otázky doby jsme sypali odpovědi z rukávu. Teprve životní osud nás srovnal. Například mě. Hned po maturitě jsem musel do Německa na nucené práce. Zažil jsem tam bombardování Drážďan. Odsud jsem utekl domů a až do konce války mě táta skrýval ve sklepě. V květnovém povstání jsem byl raněn. Přežil jsem jen díky německému doktorovi, který mě operoval na zapřenou. Osvobození mě pak vyzbrojilo velkými ideály, z nichž, jak už to chodí, postupně sešlo. Ve čtyřiadvaceti letech jsem se stal mládežnickým tajemníkem, v sedmadvaceti mě sesadili a označili za oportunistu a revizionistu. Neměl jsem jinou šanci, než podepsat dlouhodobou brigádu v dolech. Po pěti letech mě vzali na milost. Začal jsem zastávat hospodářské funkce a dálkově studovat vysokou školu. Párkrát mě přitom přeložili, jednou na vyšší, podruhé na nižší funkci. Letos tomu bude patnáct let, co jsem jako ředitel zakotvil v Borexu. Prožil jsem tady dobré i zlé chvíle. Podnik nyní patří široko daleko k nejlepším. Udělalo se v něm kus poctivé práce. Vím, že v Borexu nebudu napořád. Je mi pětašedesát a chystám se do důchodu. Chtěl bych fabriku předat do správných rukou. Myslím, že Vršecký bude mým dobrým nástupcem. Je to čestný chlap a zná podnik jako málokdo. V žádném případě ale nemohu souhlasit s tím, jak hodlá Vršeckého jmenování prosadit studentský stávkový výbor. Vaše nátlakové, konfrontační jednání může poškodit jak podnik, tak jmenování nového ředitele. Považuji takovéto jednání za svévolné a krajně neodpovědné."
Roman, kterého zpočátku ředitel svými vzpomínkami zaujal, se proti jeho výtce ostře ohradí:
"Protestuji proti nařčení studentského stávkového výboru ze svévolnosti a neodpovědnosti. Máme studentský mandát k politické a morální podpoře občanských iniciativ ve vašem podniku. Jsme pověřeni jim pomoci urychlit demokratické změny v podnikovém řízení."
Ředitel se ušklíbne:
"Vážený pane kolego, asi nevíte, o čem hovoříte. Copak lze spojovat řízení firmy s demokracií? Na Západě, k němuž se nyní právem obracíme, protože se od něj máme čemu naučit, by se vám vysmáli. Navštívil jsem tam pár firem a mohu vás ujistit, že v nich platí jenom jedno: bez diskuse a na sto procent, demokracie nedemokracie, plnit všechny příkazy nadřízených."
Roman zrudne nad nečekaným výpadem ředitele:
"O tom s vámi nemíním mluvit. Nemáte sebemenší právo se dovolávat něčeho, co jste ještě nedávno na politickém školení dozajista označoval za úpadkové. Jako představitel studentského stávkového výboru jsem jen povinen vás informovat o konání protestní demonstrace studentů a vašich zaměstnanců. Uskuteční se po skončení dnešní ranní směny před Borexem."
Studenti obklopují malé pódium sestavené z praktikáblů zapůjčených v divadle. Na pódiu stojí Klára a Roman s megafony. Vyzývají zaměstnance, vycházející z Borexu, aby se připojili k demonstraci. Zatímco někteří z nich si výzvy nevšímají a pospíchají k nedaleké zastávce městského autobusu, jiní se zastavují a se zájmem sledují rušné dění, k němuž se po chvíli připojují.
Kolem shromáždění neustále krouží televizní štáb. Stranou davu stojí rozhlasová reportérka, obklopená skupinou lidí a beseduje s nimi. Jejich výroky zaznamenává na magnetofon a komentuje je. Davem se proplétají dva fotografové, hledající atraktivní záběry protestujících demonstrantů.
Jakmile Roman ohlásí čtení otevřeného dopisu, shromáždění zpozorní. Spíše než o čtení se však jedná o přednes. Dopis napsal Roman převážně sám, takže jej dobře zná a většinu jeho textu deklamuje z paměti. To násobí působivost řečníkova vystoupení. Shromáždění přerušuje Romana souhlasnými výkřiky, které zesílí, když vybízí ministerstvo k neprodlenému jmenování Vršeckého podnikovým ředitelem.
"Nestane-li se tak," praví se v závěru dopisu, "vyzvou studenti zaměstnance Borexu ke společné protestní stávce."
Za to odměňuje shromáždění Romana bouřlivým potleskem a Klára na tribuně, před všemi, spontánním polibkem.
* * *
Korda zdvihne hlavu od fotografií rozložených na koberci a spustí:
"Kdes byl v noci? Měli jsme o tebe s maminkou starost."
"Kde bych byl, ve škole," následuje ležérní odpověď. "Celou noc jsme zasedali."
"Kdybyste se raději místo stávkové pohotovosti, nebo jak tomu říkáte, pořádně učili," káravě zazní námitka.
"Teď jsou důležitější věci, než je biflování," znovu následuje ležérní odpověď.
"Mám tomu rozumět, že vzdělání je pro vás nedůležité?"
"Samozřejmě, že důležité je. Nejprve se ale pro něj musí vytvořit demokratické podmínky, aby bylo dosažitelné jinak, než dosud."
"Jinak?"
"Jinak, svobodně. Bez protekcí a kádrování."
Kordovi se vybaví, jak kdysi na vysoké škole stejně přesvědčivě argumentoval svobodou a demokracií, když se připravoval studentský majáles. Tehdy jej vedení fakulty chtělo zakázat. Nakonec kapitulovalo před usnesením svazáckého výboru, že děkan porušuje demokracii a akademické svobody studentů. Se současností to ale nelze srovnávat, pomyslí si Korda a nahlas prohlásí:
"Hezky se poslouchá, co říkáš. Uvědom si ale, že teď se o žádnou svobodu a demokracii nejedná."
"A o co se podle tebe jedná?" ozve se výsměšně.
"Jenom o moc a peníze. V nastávajícím režimu se jedno bez druhého neobejde. Pouze mocní budou bohatí a bohatí budou mít moc. Všechno ostatní, svoboda, demokracie a podobně je tomu pouhou zástěrkou. Je to velká hra a vy jste v ní figurkami, jimiž jiní manipulují. Zatím vám nadbíhají, protože vás potřebují, abyste jim pomohli zašlapat minulý režim. Až svůj úkol splníte, nikdo si na vás nevzpomene. A budete-li dál rebelovat proti něčemu, co se vám nebude líbit, pošlou na vás policii."
"To je ideologie, kterou ohlupujete lidi. Svět jde naštěstí jinou cestou, než jste psali ve vašich brožurách."
"Svět jde naštěstí svou cestou. Jenom mocní tohoto světa mají zájem dát jí směr, který by především vyhovoval jim. Přitom vykřikují, že to je zájem všech. Proto vás krmí frázemi o demokracii a svobodě, abyste si mysleli, že nový pořádek je vaší záležitostí."
"Budeš se divit, ale je."
"V čem?"
"Například v tom, že jsme v jednom podniku do funkce ředitele prosadili, proti váhavému postoji ministerstva, nového člověka."
"Moc by mě zajímalo jak?"
"Demokraticky. Uspořádali jsme společnou protestní demonstraci zaměstnanců tohoto podniku a studentů. Z ní jsme poslali na ministerstvo otevřený dopis, který byl také dán k dispozici novinářům."
"Zkrátka jste s pomocí novinářů vydírali ministerstvo."
"Nevydírali. Jenom jsme veřejně vyjádřili svůj názor."
"Každý tomu zřejmě říká jinak. Podle mě je to vydírání a nátlak."
"Připouštím, že to je určitý způsob nátlaku. V západních demokraciích je ale legitimní."
"Divím se, že si to bývalý ředitel nechal od vás líbit. Jak se jmenoval?"
"Roček..."
"Roček z Borexu?"
"Ano."
"A kdo ho vystřídal?"
"Inženýr Vršecký."
Jakmile Korda uslyší toto jméno, zmocní se ho slabost. Fotografie se mu před očima promění v jakési neurčité obrazce složené z černých a šedých teček. Odkudsi z dálky slyší smích, jenž se střídavě přibližuje a vzdaluje. Uvědomí si, že to je vlastní smích, který se mu dere hrdlem a dusí ho jako kašel. Po chvíli to odezní a pomalu se mu vrací síla a zrak. Vidí, jak se nad ním někdo sklání... Roman.
"Tati, co je ti? Jak ti mám pomoci?" Syn je z otce bezradný. Takto ho nikdy nezažil.
"Děkuji, ani nevíš, jak jsi mi již pomohl," sklesle, ale jízlivě odpoví otec. "Zasadil ses o člověka, který mě odmítl zaměstnat. Konečně mi je jasné, proč mě odkázal. Ze strachu o svou kariéru."
"Křivdíš mu. Je to čestný člověk. Dříve pomáhal pronásledovaným lidem a na svou kariéru se nikdy neohlížel."
" Proč mi tedy řekl, že vzhledem ke změnám ve vedení podniku by nebylo dobré, abych v něm nastoupil?"
"Protože podnik se nejdříve potřebuje morálně očistit od bývalého režimu. A tvoje přítomnost by to komplikovala."
"Také si myslíš jako Vršecký, že jsem dělal něco nemorálního?"
"Nezlob se tati, ale myslím si to. Sloužil jsi režimu, který ubližoval nevinným lidem. Teď za to musíš nést odplatu."
Otec cítí, jak se mu zrychluje tep ve spáncích. Jakoby mu v nich bušilo kladivo. Z ničeho nic napřáhne na syna ruku a udeří ho do obličeje.
Roman se zapotácí, chytne se za tvář a s potlačenými slzami v očích zajíkavě vykřikne:
"Jsi stejný jako ti tví soudruzi!"
Bronislav Korda je v obývacím pokoji sám. Stojí nad rozloženými rodinnými dokumenty a uklidňuje se. Jen povrchně sleduje rozhlasovou besedu, z níž se mu do paměti vryje několikrát vyslovené slovo restituce. Není si jistý, co přesně znamená. Vezme si z knihovny slovník a listuje v něm až najde vysvětlení:
"Uličníci," procedí mezi zuby a zavře knihu.
Autor: Stanislav Zeman
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)