V anketě deníku Právo Moje tipy kulturní manažer a publicista Josef Vomáčka uvedl, že právě čte opravdovou literární lahůdku - bestseller ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužkové Polní výzkum ukrajinského sexu. Vysvětlil, proč ho tento román zaujal: "Prožil jsem nad touto knihou stejné překvapení nad moderním jazykem, otevřeností a sžíravou tvrdostí i tvůrčí lehkostí jako kdysi nad nejlepšími jmény americké literatury přelomu šedesátých let".
Až na Vomáčkovu ojedinělou glosu Polní výzkum ukrajinského sexu u nás zatím větší pozornost nevzbudil. Vinu na tom nejspíš má naše tradiční přehlížení slovanské kultury vůbec a ukrajinské literatury zvláště. V Polsku, které má se svým východním sousedem nejdelší hranice a Poláci - na rozdíl od nás - k návštěvě Ukrajiny nepotřebují vízum, se román Zabužkové stal literární událostí číslo jedna. Autorka musela přijet do Varšavy, promluvit na několika tiskových konferencích, poskytnout interview rozhlasu a televizi.
Třiačtyřicetiletá básnířka a spisovatelka pracuje ve filozofickém institutu Ukrajinské akademie věd. I seriózní literární kritika ji považuje za "Henryho Millera v sukni". Vydání jejího románu doprovodila vřava. Autorka byla obviněna ze šíření pornografie, čelila nařčením, že roztrhala všechno svaté ukrajinského národa.
Obsah knihy bývá popisován sloganem - "sexuální odyssea malíře a básnířky", ale to je jenom reklamní chyták knihkupců. Román rozhodně není pornografický, jak někteří tvrdí, ale je pravda, že sexuální sféra života ústředních postav děje spisovatelce posloužila k analýze vlastního národa. Zabužková Ukrajincům nahlédla do postele, představuje jejich tělesnost. Dělá to s naturalistickou vervou, ale přitom delikátně. Balancuje na hraně, ale nepřekračuje ji.
Na tiskové konferenci ve Varšavě Oksana Zabužková mj. řekla:
"Bezprostředním impulsem k napsání románu bylo velké rozčarování Ukrajiny ze získané nezávislosti. V roce 1991 jsme uvěřili, že za jedinou noc se všechno změní. Stačil rok, abychom pochopili, že Ukrajina se nestala obrazem našeho snu. Nedošlo k výměně politických elit. Stará sovětská nomenklatura dostala volnou ruku, aby se obohatila všemi možnými způsoby. Po chvilkovém opojení z nezávislosti přišla kocovina. Museli jsme zkonfrontovat naše národní mýty se skutečností. Měla jsem tehdy pocit, že vedu válku s celou současnou ukrajinskou kulturou. Mne osobně zvlášť rozčarovalo chování kulturních elit - už po několikáté v naší historii tito lidé Ukrajinu "prohráli", nebyli schopni nabídnout nic víc než vyčpělé slogany o Ukrajincích jako obětech historie SSSR. Moje kniha, která poprvé vyšla v roce 1996, ukázala, jací jsme ve skutečnosti, zřejmě proto vyvolala tak velký skandál"
Co se dělo?
Byla z toho hrozná mela, vyvolaly ji sdělovací prostředky. A přitom jim nešlo o literaturu. Obvinili mě, že jsem zlomila morální zásady společnosti, zničila obraz ukrajinské ženy a pracovala proti národním zájmům. Vlastizrada - tak to znělo. Mládež knihu přijala s nadšením, pobouřeno bylo starší pokolení.
Proč jste román psala v USA?
Pobyt ve Spojených státech mi umožnil odstup od Ukrajiny. Vzdálila jsem se nejen vlasti, ale celé východní Evropě. Amerika je v mém románě zrcadlem, v němž se ukrajinské komplexy hrdinů - milenců obnažují v celé šíři. Ukazuji, jak se trauma ze společenského vývoje každý den projeví v práci i v posteli.
Historie zničujícího vztahu dvou umělců, to je historie špatné sexuální kondice Ukrajinců?
Spíše metodou, jak popsat tento stav. Kdysi jsem nabyla důležitou zkušenost z knih Milana Kundery. Udivilo mě, jak dokonale zobrazil psychiku a sexuální chování. Jeho romány byly pro mě výzvou. Chtěla jsem psát podobně, ale z pohledu ženy, která se stává dvojnásobnou obětí. Ve společnosti, v níž je muž ponižován, to žena odnese dvakrát. Když muži ztrácejí zaměstnání, propadají depresi, ale ženy musí rodinu udržet.
Proč nakladatelství chtělo román vydat v ruštině?
Obávali se, že ho na Ukrajině neprodají a proto šilhali po ruském trhu. Odmítla jsem to, chtěla jsem si ověřit, zda román napsaný v ukrajinštině má šanci zaujmout i Ukrajince, kteří běžně hovoří rusky. Takových je většina. Prodalo se deset tisíc výtisků - to byl velký úspěch, vždyť u nás ještě neexistoval knižní trh. Ukázalo se, že rusky mluvící Ukrajinci chtějí číst v ukrajinštině. Nechtěla jsem být spisovatelkou ghetta, ukrajinské národnostní menšiny, a to se mi povedlo.
Co píšete teď?
Právě vyšel soubor mých šesti povídek, čtyři z nich popisují, z čeho se rodí ženská sebedůvěra. Je to literární alternativa mužského světa v literatuře, jaký zobrazuje Hemingway. Do konce roku chci dopsat román o dvou generacích Ukrajinek žijících za druhé světové války a v přítomnosti. Do života těch druhých zasáhne dějinný převrat a osud obou pokolení se nečekaně proplete.
Autor: Ivo Havlík
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)