Přišla doba nemravná a ať si to přejeme nebo ne, bude ještě nemravnější. V každé době se nabízí leccos začernit a lidé tak činí s vervou sobě vlastní. Jen se začerňováním krematorií a márnic se lidstvu nevede. Pokud lidský tvor má ještě svalovinu na kostech a nemravnost bezohledné doby jej nezbavila citu, má dělat něco pro svět, ve kterém je mu dovoleno ještě pobývat.
Bloudím často svým rodným městem - dnes se vyhlašuje, že je dokonce městem svobodným, ale to se tvrdívalo už i v dobách dřívějších - a dívám se po pomnících a sochách. Těch dosud neukradených. Říká se, že i člověk nedobrý a třeba i nemravný, který přepadne za hranu zákona, nemá být hanoben za své dílo, zejména ne dílo umělecké. Malér spočívá v definici kumštu a navíc v tom, zda zmíněný umělecký výtvor, byť kamenný, vystihl citlivou, čistou duši a památku dvou bratří, kteří budou v dějinách země vždy zapsáni jako "bratři Čapkové"...
Přepadávání za hranu zákona přibývá a zanechává i stín na Stínu kapradiny a Kulhavého poutníka po koncentračních táborech v Buchenwaldu a Sachsenhausenu Josefa Čapka. Stejný stín vstupuje do Obyčejného života"a do cestopisných výletů jeho mladšího bratra Karla. Ano, byli to bratři Péča a Kódl, o nichž se mluvilo už od roku 1945 v souvislosti s postavením jejich památníku. Byly i chvíle, kdy se o bratrech příliš nemluvilo, ve školách neučilo. Po mnoha letech nicnedělání bylo v devadesátých letech minulého století rozhodnuto o umístění kamenného kvádru na trávníku poblíž Divadla na Vinohradech. Nakonec jisté napojení na bratry Čapky, obyvatele domu v uličce Úzké na Královských Vinohradech i na herecká vystoupení Olgy Scheinpflugové, manželky Karla Čapka, bylo vskutku realitou. Staromilec a pražský chodec by sice očekával plastiku s Péčovými charakteristickými brejličkami a Kódlovým nezbytným cigárem, ale budiž...
Zajisté, že uměleckost opracování kamene se jmény bratrů Čapků (a hůře již čitelnými roky jejich pobytu na světě) posoudila komise znalců, teoretiků a městských architektů. Dílo nijak nemůže za svého nemravného tvůrce a nemělo by to nejspíše připomínat ani dalším generacím, nýbrž zapadnout do koloritu města, ve kterém se však neustále něco začerňuje a počmárává... Kamenná připomínka kumštu dvou bratrů na trávníku náměstí proměněného nyní v chráněnou památku bývala ještě do nedávna očurávána pejsky a páchla i výkaly hutnějšími. Jako by snad chtěla sdělit cosi navíc o svém tvůrci. Kvádr z dílny nemravy byl proto obehnán pletivem zabraňujícím bližšímu styku.
Obyvatelé města Kuřimi se peticí vzepřeli proti postavení díla téhož autora ve svém městě. Nechtějí se dívat na kumšt pocházející od milovníka vagin dívek pod zákonem. Nelze se jim divit, ani já se nedivím, i když umění posuzuje vždy jen a jen komise a se sestřihem hlavy sochaře to nesouvisí. I já osobně poznal, kterak jakési komise rozhodovaly...
Dílo má vždy šanci přežít, když k němu lidé nepřistoupí s dynamitem a sprejeři nezničí jeho povrch. Strhávalo se už moc sloupů, umění se také odstřelovalo, když naopak zachytilo nemravu... Nemravní lidé za to pobírali i peníz. U všeho rovněž byly komise a v nich lidé. To ovšem ti lidé měli ještě pohyblivé svaly na kostech. Se začerňováním krematorií a márnic se jim už tolik nevede. To jen nemravnosti se daří. Vždycky se objeví kdosi s nějakými jinými pravidly. Mění se generace, s pravidelností přichází někdo další, kdo rozbije papundeklovou krabici dětství, vzpomínky na setkání s Povídkami z první i druhé kapsy, s Dášeňkou... I ta hovniválská koule Ze života hmyzu najednou doopravdy smrdí a lidé se odebírají k divadelní šatně...
Město si staví i památníky od nemravů, neboť jsou uměním. Umění přežívá, práce je živá, svaloviny na kostech ubývá, náhrobků, i když je další nemravní lidé kradou, však stejně přibývá.
Autor: František Dostál
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)