Před časem vysílala televize slavnostní večer při udílení ceny Thálie - nejvyššího ocenění uměleckého mistrovství v několika jevištních oborech. Cenu za celoživotní dílo v oboru operního zpěvu obdržela paní Libuše Domanínská, vynikající sopranistka a interpretka zejména českého repertoáru, dlouholetá členka Národního divadla. Přední herec, který pořad konferoval, ukončil své laudatio - po dramatické pauze - pateticky proneseným slovem na znamení mimořádné úcty - MADAM. Byl zřejmě přesvědčen, že takovou míru úcty by slovo PANÍ vyjádřit nedovedlo.
Bojím se, že to paní Domanínská tak necítila. Patří ke generaci, která zná významový kontext slova MADAM v českém předválečném prostředí, ví, že je erbovním slovem tehdejších rádoby světáckých kavalírů, kteří jím nešetřili při svádění záletných paniček odnaproti. »Já líbám ručku vám, madam...« zněl dobový šlágr.
Pavel Eisner, překladatel a vynikající znalec českého jazyka, autor nádherné knihy o naší mateřštině, nazvané příznačně Chrám a tvrz, o slově MADAM v knížce Čeština poklepem a poslechem píše: »Slovní sprosťáctví, zpola manýrované, zpola odporně důvěrné, podobně jako punčošky a kalhotky a jiné voyerské zdrobněliny. Jenže MADAM je hnus obzvláštní. Měl by být honorován políčkem. Kdykoli padne to slovo, měla by padnout facka. Z ručky do ručky, netto kasa.«
Ale když pominu dobové konotace, které, jak zřejmo, jsou mladším neznámé, zeptám se, proč vůbec překládáme domácí slovo do cizího jazyka? Čím je lepší francouzské oslovení MADAM než české PANÍ? Nelze odpovědět jinak, než že nemáme dost sebeúcty, úcty k vlastnímu jazyku. Cizí slovo působí dojmem vyšší kultury a vznešenosti, dává nám punc zdánlivé světovosti.
Pošetilá snaha, v literatuře nejednou pranýřovaná, a v našem případě - trapností odměněná. Tu MADAM jsem cítila jako urážku - za paní Domanínskou.
Autor: Stanislava Kučerová
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)