Možná to všechno začalo tím, že se představil smyšleným jménem.
Nijak se na to nepřipravoval, ani k tomu neměl důvod. Ale když se ho ten dobře vyhlížející pán na nádraží zeptal, zda náhodou není ten, kdo opravdu je (možná nějaký známý z dětství nebo z vojny, kdo ví), odvětil: "Bohužel, pane. Jmenuji se Neumann." A pospíchal ke svému vlaku.
Osobní vlak vyjížděl z Plzně po šesté hodině večerní. Sedl si k oknu po směru jízdy a do zavazadlového prostoru nad sebou položil svůj kufr. Měl v něm všechny své věci. Oblek, košile, prádlo, boty a toaletní potřeby. Taky malé rádio, pár knížek, hlavně slovníky, a doklady - rodný list, doklad o rozvodu, maturitní vysvědčení a vysokoškolský diplom.
Příruční kožená taška s řemenem přes rameno obsahovala trochu jídla, litrovou láhev s čajem a posté čtenou knihu: Čapkovy povídky.
Chybělo mu pár věcí, které dnes byly atributem sociální existence. Neměl mobilní telefon, zcela úmyslně. Ačkoli byl okolnostmi přinucen naučit se pracovat s počítačem, neužíval soukromou elektronickou poštu. Nevlastnil ani motorové vozidlo. Taky úmyslně, nikoli ze šetrnosti. Nikdy nejít se stádem. Chránit se proti stádu. To byly jeho základní životní principy, dodržované spíš intuitivně než na základě jakési uvědomělosti.
"Přijeďte klidně večer," řekli mu do telefonu. "Možná to tak i bude lepší. Ubytujete se a hned brzy ráno nastoupíte. Vlastně můžete přijet kdykoliv, třeba o půlnoci." Ušklíbl se tehdy, překvapeně.
Den odjezdu byl pro něj zároveň dnem, kdy vyklidil svoji místnost v bytě, který mu kdysi patřil, a klíče předal své bývalé manželce, která mu nepatřila nikdy. Odevzdáním klíčů pálí se most, napadlo ho. Občas si potrpěl na sentence, zvláště byly-li z jeho hlavy.
To místo si našel podle inzerátu. Zemědělská farma Vysoká Voda hledala ekonoma. Pro svobodného nebo rozvedeného možnost ubytování na farmě. Dobré platové podmínky. Krásné prostředí pro milovníky přírody.
Vyhledal si to místo na mapě. V obrovských lesích utopená díra pár kilometrů od německé hranice. Vůbec mu to však nevadilo, ba naopak. Ještě přece není tak starý, ještě je čas na radikální změnu života. Na nový život. Teda... Jestli to půjde.
Pozorně sledoval jména stanic, ve kterých vlak zastavoval. Musí vystoupit v Dolním Újezdě. Pak ho čeká pár kilometrů chůze do kopců, po silnici vinoucí se četnými zátočinami, ze které musí odbočit na lesní cestu (prý je tam ukazatel), po které dojde na farmu. Na farmu Vysoká Voda.
Společně s ním vystupovali jen dva lidé, muž a žena, očividně důchodci, vracející se z nákupů. Nastával soumrak. Budova nádraží pamatovala jistě první republiku.
V místnosti výpravčího se svítilo. Zaklepal na dveře. Výpravčím byla žena, černovlasá podsaditá třicátnice s obrovským zadkem a překvapivě pohlednou tváří.
"Prosím vás, potřebuju se dostat do Vysoké Vody. Poradila byste mi, kudy?"
Mlčky se na něj pár vteřin dívala. Pak vyšla z kanceláře a zase bez jediného slova ukázala na cestu, vedoucí od nádraží kaštanovou alejí kamsi do neznáma. Nato se vrátila do své místnosti a prudce za sebou přibouchla dveře.
"Děkuju!" zavolal za ní.
Zprvu se mu šlo dobře. Ale jak nastalo stoupání, odpočíval čím dál tím častěji. Mezitím se setmělo. Konec Dolního Újezdu ještě osvětlovaly lampy, pak ale musel jít ve tmě.
Čekal, že třeba potká nějaké auto a požádá o svezení, ale marně. Silnice byla pustá, viděl jen obrysy mohutných stromů a nad hlavou bledou oblohu, na které tu a tam probleskovaly hvězdy.
Opět se zastavil. Chůze byla čím dál více namáhavější, oddychoval hlasitě a ruce ho pálily od zavazadla přehazovaného z jedné ruky do druhé.
Postávaje u kufru si zapálil cigaretu. Přemýšlel, už s malým neklidem, zda vůbec jde správným směrem. Ale silnice zatím neměla žádnou odbočku, bylo možné jít jen vzhůru. Kolik mu asi zbývá? Tak pět kilometrů?
Měl jsem si vzít baterku, napadlo ho. No jo, baterku, sakra! Ale ukazatel směru na Vysokou Vodu je prý bílý a výrazný, snad ho nepřehlédne. Odhodil nedopalek, chopil se kufru a šel dál. Až k místu, kde byl konečně ukazatel - velká bílá šipka s nápisem Vysoká Voda. Podle ukazatele pokračoval v chůzi po kamenité cestě vpravo od silnice.
Pokud si dobře pamatoval informace z mapy, měl teď dojít bez jakýchkoli nesnází tak po třech kilometrech na farmu. Na farmu Vysoká Voda, jejíhož majitele neznal ani jménem. Nepamatoval si ostatně ani jméno ženy, se kterou vyjednával o svém nástupu na farmu. Řekla mu je vůbec?
Po několika přestávkách došel na křižovatku. Byla už taková tma, že cestu rozeznával jen podle světlejšího pruhu nad svojí hlavou. Pruh se teď rozdvojoval. Vytáhl z tašky mapu, ale ve tmě neviděl vůbec nic. Byl si stoprocentně jistý, že žádná křižovatka na této cestě být neměla. Tak kudy teď, sakra - vlevo? Vpravo? Dostal vztek. Byl naštvaný na sebe, na cestu a na celou pitomou Vysokou Vodu. Zarputile se vydal intuitivně vpravo.
Zase šel a odpočíval, šel a odpočíval. Před ním se otevíral nějaký světlejší prostor. Přidal do kroku, i když už byl unavený, hodně unavený. Vztek střídala apatie. Tím světlejším místem byla rozlehlá pláň, na jejímž konci, těsně u temného lesního masivu, uviděl světlo. Vysoká Voda! Tak přece.
Mdlé světlo se linulo z přízemí velkého patrového domu. Tohle že je ta slavná zemědělská farma? Kde jsou stáje, kde jsou hospodářské budovy, kde jsou traktory? Po obou stranách dveří byla podél zdi poskládána jízdní kola. Bytelná staromódní jízdní kola, bylo jich asi šest.
Svítila levá část přízemí. Okna byla celkem nízko nad zemí. Nahlédl do místnosti a viděl - do výčepu. Panebože, vždyť je to hospoda!
Pod třemi velkými lampami, asi petrolejovými, zavěšenými na černých trámech, byly dva dlouhé stoly. Kolem nich sedělo několik mužů. Kouřili dýmky nebo cigarety a pili z podivných tmavých korbelů. Výčepní pult byl asi v rohu, vlevo od obrovských kamen. Teď právě odtamtud vyšel malinký tlustý hostinský a jednomu z hostů přinesl čerstvé pivo. Bylo slyšet tlumený nesrozumitelný hovor.
Pátral nade dveřmi a nad okny. Kde je nějaký vývěsní štít? Nic nenašel, ale že je u hospody, tím si byl jist. Ostatně - co záleží na štítu.
Vzal za kliku a vstoupil do tmavé chodby. Ucítil zápach záchodu, ten bude asi přes chodbu někde vzadu. Zašátral po klice od dveří do výčepu. Našel ji, otevřel a vešel.
"Dobrý večer," řekl. Položil na zem kufr a zase za sebou zavřel.
Místnost páchla tabákovým kouřem a pivem, prostě tím, čím hospoda obvykle páchne. Ale přesto to byl zápach jiný, než na jaký byl z takových místností zvyklý. V čem, to nedokázal říct.
S jeho příchodem místnost ztichla. I na vesnickou hospodu byla zařízena a vybavena jako v dobách někdy před válkou. Bytelné hrubé stoly a lavice z tmavého dřeva, petrolejky (nebo jsou to plynové lampy?), na stěně mezi okny velký krucifix, primitivní výčep, žádný lesklý pult s reklamami dodavatele piva.
Také osazenstvo vypadalo jako z jiného světa. Mužové, napočítal jich sedm, měli vesměs tmavé obleky, které rozhodně nebyly pro parádu, tři z nich si ani nesundali klobouk. Skoro všichni kouřili fajfky, někdo dlouhou, jako za císaře pána, jiný krátkou. Zápach z nich byl jaksepatří.
Posadil se na kraj lavice hned proti dveřím. K nejbližšímu sousedovi zbývaly tak tři metry. Mužové mlčeli a prohlíželi si ho, na pozdrav neodpověděl nikdo, ani hostinský.
"Můžu dostat jedno pivo?" řekl. "Jedno pivo, prosím," zvedl ruku směrem k hostinskému.
Malý kulatý mužík s placatou čepicí na hlavě nastavil po pípu korbel a pustil do něj žádaný nápoj. Pak jej před něj mlčky postavil a přešel k osazenstvu druhého stolu a cosi si s nimi šeptal. Nerozuměl ani slovu. Řeč, byť pronášená šeptem, byla hrubá a chraplavá, vždyť to snad ani není česky, napadlo ho.
Hostinský jako by setřel bariéru za příchodem neznámého. Do tichého hovoru, spíše také chraplavého šepotu, se dali i mužové u jeho stolu.
Napil se a překvapeně vzdálil korbel od úst. Co je to z pivo? Bylo dobře vychlazené, husté a silné, silnější než dvanáctka Prazdroj, kterou občas pil. Na jeho chuť možná trochu více hořké, ale povšechně skvělé. Napil se teď pořádně, měl žízeň a vlil do sebe hned půl korbelu. Spořádaně si otřel ústa kapesníkem.
Teď si už byl jistý, že ostatní hosté mezi sebou mluví německy. Asi německy. Byla to totiž divná němčina, drsná, hrdelní a jakoby huhňavá, ze slov, která tu a tam zachytil, nerozuměl žádnému.
Z kradmého šepotu mužů a jejich pohledů mu nebylo příjemně. To je ale nevýstižné. Dostával strach. Strach, který však nebyl vyvolán ani tak jeho podivnými spolustolovníky, jako nejasností situace, věcmi, které si nedokázal vysvětlit, ač se sebevíce snažil. To vše, ve spojení s jeho únavou a celkovým pocitem grandiózního zklamání, bylo zdrojem silného nepříjemného pocitu pod hrudní kostí.
"Noch einmal," řekl srdnatě.
Hospoda opět ztichla.
Hostinský se přišoural, odnesl prázdný korbel a aniž by ho vymyl, natočil do něj čerstvé pivo.
Ještě než je přinesl, jeden z mužů od vedlejšího stolu se zvedl a sedl si na lavici proti němu.
Jeden druhého si mlčky prohlíželi. Muž byl asi padesátník. Páchl kouřem, lesem, potem a špínou. Měl husté tmavé vlasy, neupravené a mastné, orlí nos a na tvářích strniště. Jeho oči však byly pozorné, zkoumající. Po chvilce začal muž kroutit jakoby nevěřícně hlavou. Jakoby před sebou neviděl jen unaveného chlapa, ale nějaké monstrum nebo blázna.
"Dobrý večer," řekl polohlasně.
Muž mlčel.
"Dobrý večer a třeba guten Abend," řekl.
Muž se zvedl a vrátil se na své místo. Vášnivě se začal o něčem dohadovat se svými spolustolovníky.
Na mysli mu vytanul Kafka. Jeho Zámek měl rád, víc než Proces a jiná díla. Je teď snad on "zeměměřičem" počátku jednadvacátého století? Ten Kafkův mohl aspoň telefonovat... Ano, telefonovat!
Zamával na hostinského.
"Máte tady telefon? Telefon!"
Mužík zavrtěl hlavou. Kterýsi z mužů se rozesmál.
Rázem ho opustil zbytek sil.
"Něco k jídlu... Jídlo, Hunger," naznačoval rukama nakládání do úst.
Hostinský se otočil a zmizel kdesi v temném koutu za pípou. Po chvíli se vrátil a položil před něj velké zašlé, zřejmě letité, ale čistě vydrhnuté "prkýnko". A taky nůž s masivní dřevěnou střenkou a zbroušenou úzkou ostrou čepelí.
Na "prkýnku" byl kus uzeného masa, hromádka nastrouhaného křenu a dvě velké nakládané okurky. Taky dva silné krajíce chleba. Maso nádherně vonělo. Dal se s obrovskou chutí do jídla. Krájel, druhou rukou vkládal sousta do úst, občas je zapil pivem. Přestal vnímat ostatní hosty, ale oni jeho nikoli. Všichni pozorně sledovali, jak se cizinec krmí, jak pracuje nožem a hltá.
Snědl všechno.
Hostinský odnesl prkýnko i nůž, a taky prázdný korbel, do kterého beze slova natočil další pivo.
Bylo mu dobře. Byl sytý a silný nápoj ho natolik otupil, že z něj opadlo napětí spojené s nejistotou a zklamáním.
Náhle mu bylo všechno jedno. No co, třeba se tady dá přespat a na farmu přijde ráno. Nestane se nic, nastoupí hned do práce a hotovo. Ještě to tak, dělat si obavy z problémů, které vlastně ani neexistují.
Zamával na hostinského, který právě tiše rozmlouval s muži u vedlejšího stolu.
"Bitte, Herr Neumann," řekl mužík.
Slyšel dobře? Neumann?
"Ještě jedno," podal mu korbel.
"Noch einmal?" řekl hostinský.
"Ja," přizpůsobil se. "Noch einmal..."
Mumlání mužů se pod stropem pojilo jako nesourodá pavučina se závojem tabákového kouře. Jejich občasné kosé pohledy už nevnímal, stáhl se do sebe, pohodlně se rozložil na židli a veškeré myšlenky nechal někde daleko, mimo tuto divnou krčmu.
Vypil už čtyři korbely piva a cítil, že je podnapilý.
Opět mávl na hostinského.
"Schlafen... hier?" dával pracně dohromady své skrovné znalosti němčiny. Pomáhal si rukama.
"Ich... hier schlafen?" ukazoval na sebe a kamsi do místnosti.
"Nein," odvětil mužík rezolutně. Osazenstvo opět ztichlo a zaujatě je pozorovalo.
"Všechno zaplatím," řekl rozpačitě a vytáhl z kapsy peněženku. "Ich ... alles... bezahlen."
"Nein!" zvýšil hlas hostinský, odmítavě a rezolutně mávl rukou a ani se na něj nepodíval. O to víc jej zase zkoumaly pátravé zraky ostatních hostů.
Pokrčil rameny: "Platím... Bezahlen!"
Vyňal pětistovku. V duchu počítal, kolik tak může dělat jeho útrata. Dvě stovky?
Podal bankovku hostinskému. Ten si ji s údivem prohlížel.
"Was ist das?"
Nechápavě rozhodil rukama. Pak česky dodal: "Pět stovek. Je to snad málo?"
Hostinský poodešel a ukazoval bankovku mužům u obou stolů. Někteří z hostů se rozesmáli. Jiní bankovku pozorně prohlíželi, šla teď z ruky do ruky.
Potom se s ní hostinský vrátil a s plesknutím dlaně o stůl, jako když se hrají karty, ji před něj položil.
"Scherze beiseite, mein lieber Freund," řekl nahlas. "Ich bekomme dreiundzwanzig Kronen, aber kein solches... dummes Falschgeld."
Od čela stolu se odlepil rozložitý podsaditý muž. Vrávoravě k němu přistoupil, oběma rukama se opřel o stůl a mlčky se mu zblízka zadíval do očí. Páchl tabákem, pivem, potem a špínou. Když hostinský domluvil, uhodil pěstí do stolu a zachrčel: "Bezahle, Neumann, bezahle! Und zwar sofort, sonst..." a ukázal mu sevřenou pěst velikosti kravského srdce.
Malátnost byla tatam. Co to zkoušejí, je to nějaký žert, kterému podrobují každého nového hosta?
Ty obličeje ale nebyly rozverné. Byly tvrdé a ponuré. Dostal strach.
Opatrně zvedl vrácenou pětistovku a jakoby všem ji ukázal.
"Fünfhundert Kronen," řekl.
Pak opět sáhl do peněženky a vyndal dvoustovku. Ukázal ji jakoby všem.
"Zweihundert Kronen."
Nato předvedl zelenou stokorunu.
"Einhundert Kronen."
Nastalo pozdvižení. Hosté začali cosi křičet, zle a podrážděně, nerozuměl jim.
Opilý muž mu vyrazil bankovku z ruky, letěla vzduchem jako padající list. Pak ho uchopil za klopy bundy, byl to rychlý a zkušený pohyb, zdvihl ho od stolu, uvolnil pravou ruku a tou ho udeřil do břicha.
Padl na dřevěnou podlahu, mezi špínu a zbytky bláta a jehličí, a svíjel se bolestí. Nemohl dýchat.
Od stolu vystartoval další z hostů, odstrčil nemotorného hostinského a těžkou botou kopl cizince do zad. Do ledvin. Pak ještě, a ještě jednou, ale to už nevnímal. Omdlel.
Byl bílý den, když přišel k sobě.
Ztratil veškerou orientaci, v času i prostoru.
Nevěděl, co ho probudilo, jestli zima nebo hrozná bolest, kterou byl prostoupen.
Zkusil se zvednout, ale nešlo to. Bolest břicha a zad byla tak příšerná, že se složil zpátky do mokré a studené trávy. Leže na boku si pracně rozepínal kalhoty, nutkání bylo tak silné, že měl strach, že to udělá do kalhot.
Když si ulevoval, vyděsil se. V moči byla krev, o tom nebylo pochyb.
Vyděsil se a to zaktivizovalo jeho vědomí.
Hospoda... Ty lidi tam... Kde má věci, tašku a kufr? Rozhlížel se kolem, ale žádné zavazadlo tam nebylo. Zato uslyšel zvuk traktoru, kdesi za bariérou stromů někdo pracoval.
Trvalo mu dlouho, než se zvedl. Pak se opřel o strom. Udělal pár kroků a zase si musel odpočinout. Ta bolest byla nesnesitelná, ale čím více kroků udělal, tím jakoby povolovala, ustupovala. Tak se dostal až na kraj lesa, kde dva muži nakládali na valník, připojený k traktoru, nařezané dřevo.
Přestali pracovat a pozorovali ho. Dovedl si představit, jaký je na něj pohled.
"Prosím vás...," řekl. "Prosím vás, mohli byste mě odvézt na farmu?"
Podívali se na sebe.
"Na jakou farmu," zeptal se jeden z nich, chlap vyschlý jako tyč s placatou čepicí na hlavě.
"No přece... na Vysokou Vodu, kam jinam?"
Zase ty pohledy, které jako by říkaly: "Pozor, je to blázen!"
"Co to na nás zkoušíte," pravil nerudně ten druhý, padesátník v usmolených montérkách a s pivním břichem.
"Vy jste se asi v lese praštil hlavou vo strom, né?" řekl ten hubený. Sáhl do kapsy, vytáhl balíček Startek a zapálil si.
"Hele ty... tůristo," řekl pak, "Vysoká Voda vyhořela tak před... dvaceti...?" obrátil se ke svému kolegovi.
"Před dvaadvaceti lety."
Copak to nemá konec, tohle šílené, neskutečné a přece tak bolestivé dobrodružství?
"Prosím vás... a co je tam teď? Ta farma přece... musí existovat."
Zase se po sobě podívali.
"Co byste tak čekal, veleváženej... Zarostlý ruiny, to je všechno."
Chvíli bylo ticho. Musel si sednout na zem, záda ho už neunesla.
"A co je to tady za hospodu, v lese? Je tady přece někde hospoda, že jo? Že je tady hospoda?"
"Helejte," řekl ten dlouhý. "My musíme makat a ty vaše blbosti nemáme čas poslouchat."
Odhodil nedopalek, otočil se a pokračovat v práci.
"Bejvávalo," ozval se ten druhý. "Kdysi prej byla u Vysoký Vody hospoda, někdy před válkou. Ale tam nenajdete už ani cihlu. Jestli máte chuť na pívo, musíte do Újezdu.
Támhle."
Rezignoval.
"Prosím vás... Já jsem se potloukl v lese. Spadl jsem... do nějaký díry či co. Mohli byste mě do Újezdu svézt?"
Natřásal se, tělo plné bolesti, na sedačce za řidičem, čelem k břichatému padesátníkovi.
Ten si ho upřeně prohlížel, připomnělo mu to slídivé pohledy mužů z té krčmy, z toho divného snu, který se přihodil, ačkoliv nic z něj vlastně neexistovalo. Jen on sám. A jeho bolest.
"Helejte," zakřičel muž do řevu motoru.
"Helejte, nejste náhodou vocaď? Nepocházíte vocaď?"
Zavrtěl hlavou.
Po chvíli se ozvalo: "Já jen... Já jen že vypadáte jako nějakej Neumann. Von tehdá... Von tehdá v tej farmě na Vysokej Vodě uhořel."
(Povídka z knihy Muž dvou rakví)
Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 140 Kč
Autor: EMIL HRUŠKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)