Na jaře bývá dostatek příležitostí k slavnostním náladám. Na jaře bývají nejen Velikonoce, ale také oblíbené svátky Jirků a Jaroslavů. Já si rád připomenu také Rudolfy. Slaví svátek 17. dubna a já vzpomínám na dva.
Na Rudolfa Jašku vzpomínáme na jaře s četnými plavci - veterány, když plaveme memoriál Rudolfa Jašky v Brně, kde senioři absolvují rovněž plavecký pětiboj.
Na druhého Rudolfa - Neorala vzpomínám obzvlášť rád, jelikož mi zachránil život. To jednoho dne v r. 1944 přišli do Třeště z nedaleké Jihlavy dva gestapáci a zamířili k nám. U nás bydlela tenkrát již jen má mladší sestra Věra, zatímco rodiče byli v koncentračních táborech. Sestry se ujali lidé, kterým byl byt po rodičích přidělen. Sestra tam naštěstí přežila až do května 1945, dočkala se návratu celé rodiny.
Gestapáci zamířili do »našeho« domu a hned v přízemí vysvětlili Rudolfu Neoralovi, že chtějí vyslýchat mou mladistvou sestru.
Páni gestapáci seděli u stolku, když byla přivedena sestra. Když zahlédla dva muže v kožených kabátech, hned vytušila, že jde o gestapáky a začala brečet. »Proč pláče ten holčička,« zeptal se jeden gestapák, který jakožto jihlavský Němec uměl trochu česky. Pan Neoral se důvěrně nachýlil ke gestapákům, aby jim německy sdělil, že se asi má sestra již dověděla, že při nedávném velkém náletu na Porúří zahynul její bratr.
Rudolf Neoral byl nejen dobrým obchodníkem, ale v tom kritickém okamžiku se odvážnou lží zachoval jako vlastenec, který chtěl gestapákům zmařit jejich výkon. Neměl ani ponětí, kde jsem, věděl jen, že jsem byl někde v lágru ve »Velkoněmecké říši«.
Nacházel jsem se stovky kilometrů od Porúří, ale to bylo v té době natolik zpopularizováno spojeneckými nálety, že gestapáci odpověď vzali vážně, sbalili fidlátka a vrátili se do Jihlavy, kde je ani nenapadlo podívat se na pracovním úřadě, kam mě v r. 1942 poslal. Místa určení v pracovním příkazu sice byla falešná, aby se zmátl nepřítel, ale klíč k nim měl pracovní úřad. Avšak ještě nebyl všemu konec!
Sestra měla doma spoustu korespondenčních lístků, psát uměla, i když ne úhledně, což bylo mé štěstí. Nelenila a na koresponďák vypsala vše, co toho dne zažila, že »zde byli gestapáci, hledají Tě, než Tě chytnou, tak alespoň čtyři zastřel!«
Tenhle koresponďák mě čekal v našem lágru v táborové kanceláři. Ihned po přečtení jsem se ohlédl, zda mě náhodou někdo nesleduje a koresponďák jsem snědl. A ani jsem večer neusnul, když se ozvalo zabouchání na dveře. Dva členové závodní stráže mě vyzvali, abych je následoval a nasedl si do přívěsného vozíčku motocyklu.
Za jízdy, kdy poletoval sníh, jsem měl různé nápady, zda vyskočit, či zůstat. Doprovázející strážci mi o poslání jízdy nic neřekli. Na Slovensku již bylo již po potlačení povstání, slovensky jsem sice uměl, ale neměl tam žádné známé.
Dojeli jsme na místo určení - bylo mi známé. Ujal se mne gestapák a zařadil mě jako prvního do řady již nastoupených zahraničních dělníků.
Po chvíli přistoupil ke mně a schytal jsem několik ztlumených políčků, jelikož jsem se včas kryl. Postarší mistr málem udělal robinzonádu, jak se vrhl mezi mne a gestapáka s výkřikem: »Toho ne, ten bude tlumočit!«
V oné dílně jsem nejen pracoval, ale také často dělal tlumočníka, jelikož kromě mne nikdo německy neuměl. Bylo to zaškolovací středisko, kam přicházeli noví pracovníci, ponejvíce z Východu, když německá armáda už absolvovala »vítězný ústup«. Mistr si mě tam ponechal, ale předem mi vysvětlil, že u něj si »málo vydělám«, což mi nevadilo, neboť otec mi před odjezdem do »rajchu« vysvětlil, že nemá smysl štvát se kvůli vyššímu příjmu, neboť po válce stejně dojde k měnové reformě a z peněz zbude hromádka papírů.
Pochopil jsem, že v dílně v noci došlo k požáru; někdo si schoval jakousi hořlavinu do skříňky a zapomněl, že může dojít k samovznícení. Kromě pár facek během výslechu se nic horšího nestalo a mně spadl kámen ze srdce. Gestapák se mi za těch pár facek neomluvil, řekl jen »ach tak«, když mu mistr sdělil, že pro mne poslal, abych tlumočil.
První apríl 1945 byl rovněž dnem prvního ústupu z Dolních Rakous (tenkrát Nieder Donau) do vlasti. Pěšky i za vozem, ale také na korbě nákladního auta plného Němců, což se mohlo stát osudným. Přítel Karel, ač jsem ho varoval, aby česky nepromluvil, se neovládl a voják hned natáhl zbraň a »Vyskočit nebo...!« Vyskočili jsme i s kufrem.
Železnice místy vybombardovaná, žádné spojení, pěšky až do bývalých Českých Velenic. Po útrapách konečně v Třešti. Hned v noci po povstání velké detonace. Nevěděli jsme, co je způsobilo a celý dům se sešel ve sklepě. Tam jsem se od pana Neorala dozvěděl, jak to bylo, když mě hledalo gestapo. Poděkoval jsem mu a na oplátku jsem se mu revanšoval optimismem, že coby zkušený obchodník se nemusí budoucnosti obávat. Na má slova došlo: stal se jedním z vedoucích pracovníků Okresního obchodního podniku.
Za povstání v Třešti měl na sobě uniformu československého četaře aspiranta, takže byl o generaci starší než já. A tak na tohoto Rudolfa na vzpomínám s povděkem, neboť mi svou duchapřítomností zřejmě zachránil život.
Autor: JAROSLAV LIŠKA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)