Pekař Jan Marhoul, Pole orná a válečná, Rozmarné léto, Markéta Lazarová, Kubula a Kuba Kubikula… O těchto dílech bylo na setkáních a slavnostech Rozmarném létě v rodišti Vladislava Vančury – Háji ve Slezsku, mnohokrát hovořeno, byly recitovány ukázky. Bylo připomenuto, že kníže českého jazyka, jak je Vančura po právu nazýván, byl také dramatikem, literárním, divadelním a výtvarným kritikem, členem legendárního Devětsilu… Méně se ví o Vladislavu Vančurovi jako o filmovém scénáristovi, režisérovi a vůbec o jeho vlivu na český meziválečný film.
„Film byl Vančurovou velkou láskou“, píše v pamětech jeho žena Ludmila. Rád chodil do kina, ale s úrovní filmů 30. let příliš spokojen nebyl. Dlouho však trvalo, než se odhodlal vstoupit do filmové tvorby. Ale hned první film – Před maturitou – byl úspěšný. Nabídka přišla z AB filmu, Vančura napsal námět i libreto a výrazně zasáhl také do práce režiséra Innemanna. Hlavní roli profesora Kleče vytvořil vynikající Jindřich Plachta.
Po tomto úspěchu následovalo drama Na sluneční straně. Vedle Vančury psal scénář také Vítězslav Nezval a Miroslav Disman. Vzdor očekávání film větší ohlas neměl. Nebylo to proto, že by byl špatný scénář či režie, ale snad působil příliš moralisticky a také herecké obsazení nebylo dobré.
Vančura byl zklamán a na nějakou dobu přestal s filmem spolupracovat. Ale pilně pracoval na scénáři díla, které pro sebe nazval Lhář-Prášil, z něhož nakonec vznikl Konec starých časů.
„Vladislav Vančura byl přesvědčen, že námět je šťastný, že by z něho mohl vzniknout dobrý a úspěšný film. Ale filmaři své rozhodnutí stále oddalovali. Nakonec Olbracht napsal námět z Podkarpatské Rusi – Marijka nevěrnice – na které Vladislav spolupracoval a Konec starých časů byl definitivně odložen“, píše Ludmila Vančurová.
Vančura Konec starých časů pak přepracoval na román, který vyšel v roce 1934. Film podle tohoto románu vznikl mnohem později, a jak se ukázalo, Vančura předvídal správně; byl jak odbornou kritikou, tak diváky přijat velmi kladně.
Málo se ví o Vančurově snímku Burza práce, ten si napsal, režíroval zcela sám.
Podílel se i na tvorbě filmu Naši furianti, který se občas ještě dnes objeví v televizních filmech Pro pamětníky.
Vančura stál u zrodu Československé filmové společnosti, která měla zlepšit úroveň našeho filmu a výběr filmů dovážených ze zahraničí. V této společnosti působil nějaký čas jako předseda.
Pak ještě jednou mohl zasáhnout do filmové tvorby. Někdy kolem roku 1940 dostal nabídku protektorátního komisaře pro film, aby napsal scénář a ujal se režie díla o Bedřichu Smetanovi. V té době však film už nechtěl dělat, spolupráci s okupanty odmítl.
Že díla Vladislava Vančury přímo vybízela ke zfilmování, dosvědčují Útěk do Budína, Markéta Lazarová, Josefína i další, natočené dlouho po jeho smrti.
V pozůstalosti zůstala řada filmových námětů, dva úplné scénáře nerealizovaných filmů, veselá filmová povídka Gilotina, parodie na filmový scénář i režijní záměr. Byly v ní také desítky posudků filmových děl, kritiky a další materiály, týkající se filmu.
Česká kultura tak ztratila nejen vynikajícího spisovatele, ale jak se ukazuje, také nadějného filmového scénáristu, režiséra i kritika.
JZ
Jak žije Háj ve Slezsku odkazem svého rodáka
LADISLAV LUDVÍK
Letos je tomu právě 120 let, co se v malebné obci Háj ve Slezsku narodil syn, kterému dali jméno Vladislav. Kolik už generací se seznamovalo, objevovalo a znovu vracelo k hodnotám Vančurovy tvorby, kterým ani zub času ani změny společenských poměrů neubraly na síle, lidskosti, aktuálnosti.
Od té doby už hodně vody proteklo v řece Opavě, v jejíž nivě se obec Háj nachází. Občané vybudovali svému slavnému rodákovi pomník, uctili jeho památku titulem čestného občanství in memoriam, jedna z ulic nese jeho jméno.
Před dvaceti lety se tu u příležitosti stého výročí Vančurova narození sešlo na tři tisíce lidí z různých míst Čech, Moravy a Slezska. Byli mezi nimi spisovatelé, výtvarníci, kulturní činovníci, představitelé levicové politiky. Přišli, aby si připomněli Vančurovo dílo, jeho životní osudy a též jeho neochvějné životní postoje v čase pro český národ nejtěžším. Hledali sílu a vzájemnou oporu v rozjitřené polistopadové době společenského zvratu, který pro neprivilegované dodnes přináší útrapy sociální nespravedlnosti a okleštění smyslu a plnosti života.
Setkání, nazvané Rozmarné léto podle slavného Vančurova díla, mělo nevšední ohlas u pokrokové veřejnosti navzdory nepřejícnosti nových pořádků. Dostalo se do povědomí mnoha občanů. Vznikala nová tradice vančurovských setkání na počátku léta. Do Vančurova rodiště přijížděly významné osobnosti, které by jinak zřejmě obec minuly.
V roce 2003 bylo ustaveno občanské sdružení Vladislava Vančury. Slavnost Rozmarného léta patří k jeho stěžením aktivitám. Akce se posléze proměnila v kulturní festival. Výrazně obohacuje kulturní život občanů v obci a okolí, přispívá k rozvoji povědomí a svébytnosti slezského regionu. Jde také o popularizaci odkazu Vladislava Vančury na veřejnosti, iniciují se překlady vybraných Vančurových děl do cizích jazyků ap. Navazují se a rozvíjejí vztahy s kulturními spolky, folklorními soubory, divadelními ochotníky v regionu i v zahraničí. V rámci občanského sdružení vznikl Hájecký šraml, který neodmyslitelně patří k Rozmarnému létu a také zpestřuje mnohé kulturní akce nejen v obci a okolí, ale rovněž v zahraničí.
Vančurovo jména je vryto do medaile, kterou jako Cenu Vladislava Vančury od roku 2005 pravidelně každým rokem uděluje obec Háj ve Slezsku významným osobnostem v oblasti umění a kultury jako výraz ocenění jejich často nedoceněné práce. Pro každého nositele má medaile i velký význam umělecký, neboť je posledním dílem akademického sochaře, zasloužilého umělce Karla Vašuta.
Cenou bylo doposud poctěno více než dvacet laureátů. Mnozí zanechali výraznou stopu ve svém oboru umělecké či kulturní činnosti přesahující rámec regionu i republiky. Řada z nich vyrůstala jako přirozený talent ve slezském regionu, kde s potěšením a skromně přinášeli, či stále přinášejí radost svým spoluobčanům. V dnešní době komerce a konzumního způsobu života to není málo. Vloni byla poprvé cena V. Vančury udělena zahraniční laureátce.
S Vančurovým jménem je od roku 2008 v obci spojena Základní umělecká škola. Pojmenování po umělci se přímo nabízelo. Přesto v dnešní nelehké době bylo k tomu zapotřebí kus odhodlání i odvahy. Inaugurace byla velkou událostí v životě školy, obce i kraje. Úspěchy, které dosahují žáci a učitelé školy, přispívají k propagaci Vančurova jména i obce na uměleckém poli v mnoha zemích Evropy.
Mohlo by se zdát, že vše běží bez problémů. Bohužel, život není tak prostý a jednoduchý. Zdaleka ne všichni Vančurovi a jeho mnohostrannému dílu fandí. Jsou i tací, kteří by vančurovské hodnoty zašlapali hluboko do země.
Přes to všechno stojí v dnešní době za to usilovat, aby Vančurův odkaz byl připomínán a jeho dílo nezůstalo jen v učebnicích a bylo trvalou součástí našeho života, neboť má každého čím obohatit.
O dobrém rozmaru a kamarádství
Kdo by neznal knížku Rozmarné léto! Podle ní je už pokolikáté uspořádána slavnost Rozmarného léta v rodišti spisovatele Vladislava Vančury - obci Háj ve Slezsku. Krásně na něj vzpomíná jeho žena Ludmila:
Vladislav byl člověk veselý, miloval humor a rád se poddával dobré náladě. Bylo mu asi dost protivné – i když to nedával najevo – být zařazován a cejchován kritikou jako autor těžkého slohu, která se objevovala po vydání Polí orných a válečných.
V Rozmarném létě je plno veselí, je tu Zbraslav, plovárnička Lázeňského klubu s plavčím mistrem Šůrou a hlavně tu jsou nálady krásných jarních dnů a letních odpolední, kdy se na ještě prázdné plovárně slunili a klábosili Vančura, Hugo Marek, právník Šimanovský a Antonín Šůra, paní Šůrová byla tehdy ještě zdravá, baculatá porodní babička. Se Šůrou se věčně škorpila, trochu lázeňským hostům pro vyražení, trochu doopravdy. Záletnost paní Kateřiny je v knize docela přibásněna – o té ve skutečnosti nepadla nikdy ani zmínka, zatímco Šůra často slyšel špičky – nevím do jaké míry oprávněné – o svých mimomanželských galantních sklonech, ale uměl své paničce s gustem a šťavnatě odpovídat. Major v Rozmarném létě - tomu byl předlohou mohutný, obtloustlý Hugo Marek, bývalý aktivní důstojník a milovník dobrého života, rád vypravoval, co kdy dobrého užil. Abbé je syntézou doktora Šimanovského s profesí právníka a povahou filosofa a autora samotného. A myslím, že nezáleží tolik na předloze – nešlo o realistickou kroniku, ale o líbeznost řeky a Zbraslavi a o dobrý rozmar a chlapské kamarádství.
Autor: JZ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)