Nikoli autorka, Kateřina Bečková, nýbrž anonymní redaktor na záložce trefně vystihl námět dvoudílné publikace edice Zmizelá Praha TOVÁRNY A TOVÁRNÍ HALY (Nakladatelství Paseka, 2012) – zmapovat zaniklou pýchu našeho průmyslu. Nemá však zcela pravdu, když tvrdí, že „autorka nepátrá po důvodech osudové přeměny“, kdy „i nejvěhlasnější, největší a nejstarší podniky patří již minulosti, a pokud na jejich místě nevyrostly obytné čtvrti, v opuštěných halách se dnes prohání jen vítr“.
Pravda, obytné čtvrti vyrostly – s byty, na něž „dosáhne“, jak definuje newspeak, málokdo. Místo továren však vyrostly spíše kanceláře pro desetitisíce parazitů, kteří zde „úřadují“ bůhvíco, když se administrativa slušného podniku vejde do jediného počítače. Snobům se snad líbí bydlet za vyhaslým továrním komínem, kolem nějž se ještě před čtyřiadvaceti lety pilně pracovalo. Kdo na ně ale bude vydělávat? Kdo vytvoří hmotné bohatství, bez něhož se jejich virtuální blahobyt zhroutí? Snad ne kuliové, negři nebo peoni? Z jejich mateřských zemí vyběhlo vstříc přebytkům Západu daleko levnější a dnes už i kvalitnější zboží. Z Čech už žádné zboží nevybíhá, neprodukuje se nic, za co by se dovezené zboží mohlo kupovat. Čili – žije se z podstaty a na dluh. Tatrovka do dražby, aerolinie do Koreje za cenu jediného motoru boeingu! Po nich přijde na buben voda, lesy a vzduch a nezbude nic, co by bankéře a jejich ajkry uživilo. Bankéři se vrtnou jinam, pakliže se najde někdo ochotný nechat si sát krev z těla. A plebs? Vem ho čert jako Kypr, Řecko, Portugalsko…
Poslyšme autorku:
„Zanikly a postupně zanikají továrny a jejich budovy, v nichž výroba z racionálních důvodů ustala.“
Ten rozkošný eufemismus „ustala“ – jako když útlocitný pohřebák místo „chcípnul“ řekne „nejeví známky života“!
„Zatímco obytné domy mohou sloužit svému účelu staletí, fabrika, která ztratí původní smysl své existence, je již v půli cesty k demolici.“
Ale kdo ji na poslední cestu vypravil? Hned se to dozvíme:
„Vše nasvědčovalo tomu, že nebudou-li totiž potřebovat nové tramvaje (lokomotivy, sací bagry, letecké motory aj.) právě dnes v Ulánbátaru, budou je jistě potřebovat zítra v Tbilisi.“
Ano, stalo se a dnes Siemensové a spol. žebroní v Ulánbátaru a v Tbilisi o zakázky, zatímco kompradorští Čecháčkové na dobře placených postech obhajují zločiny neméně skvěle placených popřevratových ekonomů.
Uznejte, k čemu továrna dráždící nos, když na lukrativní parcele může vyrůst libosad lahodící oku (vzdělanému)!
„Objekt, který svým komínem, rozlehlou výrobní halou, velkými okny s malými tabulkami nebo jen výraznou siluetou v městské krajině budí pozornost, a přestože neměl být primárně určen k líbení a estetickému obdivu, právě takové reakce nyní, nejednou k překvapení samotných pozorovatelů, dokáže vyvolat. Čím je tento pozorovatel a hodnotitel mladší, tím výhodnější má pozici. Naopak ti, kdo si ještě živě pamatují propagandu minulého režimu, adoraci dělnické třídy, zprávy o plnění plánu jako hlavní události dne a povýšení vkusu nevzdělaného dělníka (sic!) na kritérium kulturnosti, mají hodnocení těžší…“
Bezelstně přiznává:
„Člověk by předpokládal, že bývalý zaměstnanec továrny, dělník či mistr, poskok či šéf, bude rád, že už tu rachotu vzal čas (nebo ďas). Hluk, špína, promaštěné montérky, kdo by o to probůh stál… A přece! Slyšela jsem vyprávět historky o plnění transformátorů či přepravě gigantických turbokompresorů se zaujetím, jako by šlo o dobrodružství ze skautského tábora. Slyšela jsem hrdé přiznání šibalských fint, které bylo třeba vymyslet, aby si člověk mohl tajně na památku nafotit svou továrnu.“
Špinavé montérky! Byly opravdu špinavé? Nebyly spíš umazané od práce, což není, vážená paní PhDr., špína?
Nakonec si neodpustí revokovat památnou scénu z balkonu ČKD Lokomotivky:
„Tento balkón se v novodobé historii naší země stal kulisou historické, doslova nezapomenutelné události s prvky grotesky, když z něj tehdy první tajemník KSČ Miroslav Štěpán v prvních dnech po 17. listopadu promlouval ke shromážděnému dělnictvu: ´V žádné zemi neexistuje, aby patnáctileté děti určovaly, kdo má být prezident…´ hřímal tehdy rozhořčeně. Přerušil ho však pískot a vzápětí i skandovaná mnohohlasá odpověď: ´Ne-jsme děti, ne-jsme děti!´“
Neděti si podepsaly rozsudek – za pár měsíců baletily na vlastním hrobečku. Noví mocipáni je vyhodili, fabriky zbourali – inu, blbé děti si nic jiného nezasloužily! Zavýskaly si, naposledy zaskandovaly, odpískaly vlastní osud a začaly pískat kudlu. Ale povyšovat danse macabre na historický okamžik, k tomu je třeba dávky cynismu, až pánbůh brání! Ano, byla to groteska, fraška i tragédie zároveň.
Autorce se prý těžce sháněly i fotografie:
„Tento způsob hrdé prezentace (rozuměj výrobních hal) však v době minulého režimu zcela zanikl. Souviselo to nejen se zřejmou nechutí občanů posílat si pohlednice s fabrikami, ale zejména se skutečností, že soukromé fotografování uvnitř továrních areálů a případné šíření takových snímků bylo podobně jako u nádraží zakázáno. I v archivu ČTK je velmi málo záběrů továrních budov, toto téma je v oficiální státní propagandě zastoupeno zejména portréty šťastných dělníků u výrobních linek a tavicích pecí…“
Československé lokomotivky, mostárny atd., představovaly nevítanou konkurenci, a proto byly zlikvidovány, prodány za babku nebo prostě zbořeny. Vítr se proháněl rozvalinami, ale ne příliš dlouho – z ruin fabrik, které skýtaly práci desetitisícům, vytrčela Aréna Sazky. Nic nemůže trefněji vystihnout parazitismus režimu než proměna, dnes ovšem „konverze“, továrny v budovu, jež se živí planými nadějemi proletářů.
Leč buďme pozitivní.
Ano, v halách jsou koncertní „sály“, vhodné pro břeskné techno. Aspoň že tak!
A pak už jen pod nádhernými fotografiemi hrstka přiboudlého ideologického folkloru na téma, že se za bolševika nesmělo fotografovat.
Za zničení antických Pompejí odpovídá Vesuv a jeho pán Vulcanus. Kdo se však bude zodpovídat za katastrofu českých Pompejí?
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)