110. výročí narození Vladislava Vančury a Josefa Hory

   Před 110 lety se v rozpětí dvou týdnů narodili na rozdílných místech naší vlasti dvě osobnosti, které po všech historických zvratech a proměnách dvacátého století lze považovat za stálice české kultury. Fyziognomií odlišné, duchovně však blízké, což dokázaly jak spřízněnou společenskou volbou, tak charakterovou neúhybností a uměleckou přesvědčivostí svého díla.
   Pokusme se vystopovat v detailech i v obecnostech, při respektování odlišností, jejich společné znaky. Sošný Vladislav Vančura, který se narodil 23. června 1891 v Háji u Opavy, prožil většinu svého života na březích milované Vltavy v Davli a na Zbraslavi. Křehký Josef Hora přišel na svět 8. července téhož roku v polabské Dobříni u Roudnice a celý život zůstal rodnému kraji věrný.
   Od původních, vysokoškolským studiem graduovaných profesí oba zamířili do světa umění. Hora okamžitě po absolutoriu práv vešel světem profesionální žurnalistiky do literární sféry, Vančura se své lékařské profesi, které nabyl v roce 1921 po předchozím studijním bloudění, vzdaloval postupně.
   Bylo věcí náhody, že jejich první tištěné pokusy vyšly přibližně ve stejné době (Horovy verše ve Vesně v r. 1908, Vančurova poetická črta v Horkého týdeníku v r. 1909). Náhodné však není, že už tehdy v zárodečné podobě oba prozradili své základní umělecké zaměření. Hora lyrismus, Vančura budoucí básnivou osobitost epického a dramatického talentu.
   Středostavovský původ obou nebránil jejich silnému sociálnímu cítění a socialistickému přesvědčení, které vyústilo v organizační příslušnost ke komunistické straně. K formování jejich občanského přesvědčení a uměleckého směřování přispěly zážitkové zkušenosti z první světové války (kterou naštěstí neprožili jako vojáci) a s ní spojené převratné události. I když se cesty a podoby uměleckého vývoje Horova a Vančurova lišily a leckdy i zdánlivě rozcházely, jejich základní azimut byl neměnný.
   Oba byli osobnostně i umělecky výraznými solitéry. Jejich v podstatě introvertní povahy se nevzpíraly kolektivnímu cítění a družnosti. Svou noblesou, skromností, citovou věrností a pevnými mravními zásadami byli příkladem i v rodinném životě.
   Od dvacátých let známější Hora, který vydal první básnickou sbírku již v roce 1915 a měl i značné publicistické zkušenosti, i debutující prozaik Vančura nacházeli v tvůrčí činnosti nové styčné body. Pod egidou St. K. Neumanna, jehož si oba velice vážili, publikovali v Červnu, ale přispívali i do dalších levicově zaměřených listů (Rudého práva, jehož byl Hora redaktorem, Českého slova, ReDu, Kmene a jiných). Hora byl básnicky i teoreticky představitelem proletářské poezie (sbírky Pracující den, Srdce a vřava světa, Bouřlivé jaro, mnohé stati), zatímco Vančura formuloval jménem U. S. Devětsil předmluvu k Seifertově sbírce proletářské poezie Město v slzách s proslulým proklamativním závěrem o sepětí hvězdy komunismu s moderností. K metafyzičnosti spějící Hora si brzy začal uvědomovat rozpornost literatury a politiky, což dokumentoval několika články. Vančura v té době viděl smysl soudobé lidské existence a umělecké činnosti v dělnictví, které "je jedinou chválou a jediným kladem tohoto období" (stať Nové umění). Oslavou dělnictví, které staví proti světu, v němž se "místo práce obchoduje a ze všech vymožeností vytloukají peněžní zisky" (tamtéž), byl Vančurův první román Pekař Jan Marhoul.
   Vedle výrazných uměleckých úspěchů, kterých oba dosáhli ve dvacátých letech a jež byly oceněny zejména F. X. Šaldou, věnují se v tomto období intenzivně publicistické a další osvětové činnosti. Hora je redaktorem kulturní rubriky Rudého práva, pilným recenzentem současné literatury, autorem závažných kulturně politických článků a s příslušníky starší umělecké generace spoluzakladatelem Socialistické rady osvětových dělníků. Má však i blízko k mladší tvůrčí generaci. Dokáže ocenit úsilí Uměleckého svazu Devětsil, jehož prvním předsedou byl právě Vančura. Ten recenzentskou činností ve výtvarné a divadelní oblasti mapoval scénu avantgardního umění a zasahoval do ní vlastní tvorbou.
   Tradičněji zaměřený Hora neváhal v r. 1928 spolu s J. Fučíkem a J. Weilem požádat F. X. Šaldu, aby dal svůj časopis Tvorba k dispozici komunistickým intelektuálům, kteří v této době byli zbaveni možnosti tiskového působení. Vančura i Hora, názorově si blízcí v politických i kulturních otázkách, vzájemně oceňovali i svou uměleckou tvorbu a dokázali respektovat její estetické odlišnosti.
   Společný názor a obavu o další osud KSČ projevili i ve známém manifestu Spisovatelé komunisté komunistickým dělníkům, jehož iniciátory byli I. Olbracht společně s J. Horou, za což bylo všech sedm signatářů, předních českých spisovatelů, ze strany vyloučeno. Příznačné a pro současnost příkladné je, že přes ostrý názorový střet, především s představiteli mladé tvůrčí generace (Nezvalem, Teigem, Bieblem, Halasem, Novomeským, Václavkem, Fučíkem ad.) nejen neopustili své levicové přesvědčení, ale nebyli ani exkomunikováni z široké levicově orientované kulturní fronty.
   Hora i Vančura to v 30. letech dokázali jak pokračujícím vzestupem uměleckého působení (vrcholná básnická díla Horova, Vančurovy úspěchy beletristické a filmové), tak i rozšiřujícím se záběrem společenské angažovanosti. Oba bez ideologické předpojatosti výrazně ovlivňovali československou kulturní frontu.
   Hora jako vedoucí kulturní rubriky významného deníku České slovo svou publicistickou i organizátorskou činností dbá o vysokou odbornou úroveň příspěvků, které postihovaly rozsáhlé kulturní spektrum. Ovlivňoval rovněž ediční politiku mateřského podniku Melantrich, v němž vycházely mj. spisy Olbrachtovy, Majerové, Vančurovy, řídil prestižní edici Postavy a dílo v nakladatelství Borový, byl členem různých literárních porot, komise pro státní ceny, a posléze i předsedou Obce československých spisovatelů.
   Vančura se v té době stále více zabýval organizačními, teoretickými i tvůrčími otázkami filmu. Byl předsedou Československé filmové společnosti a významným činitelem poradního sboru pro film při ministerstvu obchodu. Byl si vědom průmyslového charakteru filmové výroby i příslušných finančních nároků, v teoretické a lektorské činnosti však prosazoval dominantnost estetické funkce.Sám se o to i nebývalou měrou zasloužil jako režisér filmů Před maturitou, Marijka nevěrnice, Na sluneční straně a Naši furianti. Náročnou organizátorskou a editorskou práci odváděl v tehdejším předním nakladatelství Družstevní práce, pro něž psal i své poslední dílo Obrazy z dějin národa českého.
   Vančura ani Hora v této vzrušené a dramatické době nezapomínají, na které straně bije jejich srdce. Dávají najevo svou účast se stávkovým bojem mosteckých horníků, angažují se v zápase s rostoucím domácím i zahraničním fašistickým nebezpečím (např. v podpoře boje španělských republikánů), nadále sympatizují s Ruskem a Sovětským svazem, jež oba ve dvacátých letech navštívili. Oba rovněž pojí vřelé přátelské vztahy k Romanu Jakobsonovi, který zasvěceně oceňuje jejich tvorbu. Hora překládá Lermontova, Jesenina, Pasternaka, Bloka a kongeniálně tlumočí Puškinova Evžena Oněgina. Většina těchto převodů, které jsou ozdobou české překladatelské tradice, ovlivnila i jeho básnickou tvorbu.
   Oba tvůrci osobními styky i řadou vystoupení rozvíjeli česko-slovenský kulturní kontext, byli zastánci československé státnosti a stoupenci širší slovanské sounáležitosti. Ohrožení a rozbití republiky, předzvěst i skutečnost světové války mobilizuje vnitřní síly obou spisovatelů k statečnému občanskému postoji i k výsostné umělecké výpovědi.
   Názorovou blízkost projevují ve vztahu k literární tradici. Oba oceňují zakladatelský význam Máchův a Nerudův pro novou českou literaturu, shodují se v názoru na K. Tomana a osobitě přispívají k jeho hodnocení. Mnohokrát vyjádřili úctu a lásku k St. K. Neumannovi i přátelské vztahy k mladším básnickým druhům Nezvalovi, Seifertovi, Bieblovi a Halasovi. Vlastenecké cítění obou spisovatelů rostlo z hlubokého vztahu ke krajinám jejich srdcí a napájelo se úctou k národní historické tradici. Horovy Máchovské variace, které souzněly s jeho pojetím času, byly i holdem rodné zemi stejně jako jeho sbírka Domov. Vančurova úcta k faktům a k nejnovějším historickým poznatkům mj. nalezla výraz v jeho monumentálních, žel nedokončených Obrazech z dějin národa českého. Spisovatelova křišťálová čeština a Horovy vzrušující verše dosáhly v těchto dílech virtuózní dokonalosti. Nezaměnitelný a trvalý umělecký vklad obou potvrdily i jejich občanské postoje. Pod Horovým vedením přijímá spisovatelská obec na podzim 1938 manifest Věrni zůstaneme, dochází k exhumaci ostatků Máchových v Litoměřicích, a posléze už v době nesvobody k uložení jeho ostatků na Vyšehradě.
   Vančura i Hora rezolutně odmítli nabídky k emigraci, které dostali od vlivných domácích i zahraničních osobností. Na začátku války Hora psal verše do ilegálního časopisu V boj, a pokud to šlo, veřejně vystupoval s vlasteneckými projevy. V roce 1941 opustil ze zdravotních i morálních důvodů redakci Českého slova. Prohlubující se Parkinsonova choroba ho nadále poutala k domácímu tuskulu, kde pracoval na překladech a pokračoval, pokud mu to zdravotní stav dovoloval, v původní básnické tvorbě. Jinotajná poéma Život a dílo básníka Aneliho a sbírka Zápisky z nemoci byly však vydány až posmrtně. Básník se dočkal osvobození, ale nevyléčitelné chorobě podlehl 21. června 1945.
   Vladislav Vančura se vedle intenzivní práce na Obrazech z dějin zapojil do ilegální odbojové činnosti v čele Národně revolučního výboru inteligence. Nereagoval na pozvání říšského protektora cestovat s delegací českých spisovatelů a žurnalistů po Německu a rovněž bez odpovědi ponechal výzvu německého komisaře pro film napsat scénář a režírovat dílo o Bedřichu Smetanovi.
   Kruh kolem spisovatele a jeho odbojových druhů se stahoval. Začátkem května 1942 byl zatčen. 1. června v době začínajícího stanného práva po atentátu na Heydricha byl popraven. "Zemřel proto, že byl nejvýznamnější z nás. V něm měl být zasažen celý český národ," napsal po osvobození v článku Zavraždili největšího českého spisovatele Ivan Olbracht.
   Připomínáme-li si dnes v době častého matení pojmů, přetrvávající ideologické jednostrannosti i upravování historie čistý a humanistický odkaz Vladislava Vančury a Josefa Hory, zjišťujeme jeho trvalost a aktuálnost. Oba jako vzor mravnosti, vzdělanosti a umělecké dokonalosti jsou nejen naší uměleckou pamětí, ale i výzvou k dnešku a do budoucna.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]