Společná česko-slovenská a slovensko-česká autorská čtení, zahájená na podzim minulého roku v Bratislavě, poskytují prostor pro nejrůznější komparace a snad i překvapivá zjištění, která jsou bez konfrontace a kritického zrcadlení téměř nemyslitelná. Kde jinde by měla literatura česká hledat aktuální kritické zrcadlo a bezprostřední impulsy než v literatuře jí jazykově nejbližší? Slovenský spisovatel byl vždy znám jako dobrý recipient literatury české, která se podílela na formování novodobé a svébytné slovenské literární kultury. Autorská čtení jsou věnována originální, noeticky a umělecky hodnotné literatuře, která se nespokojuje se světem, jaký je, neposluhuje vládnoucím ani mocným, má jasný názor na domněle demokratický svět a domněle svobodné postavení člověka v něm a nebojí se jej tlumočit jakoukoli formou, tedy i žurnalistickou, esejistickou, literární, uměleckou. Dnešní setkání koncepčně navazuje na to loňské, konané v bratislavském klubu spisovatelů a prezentující básnickou tvorbu Karla Sýse a představitele slovenské katolické /post/moderny Teofila Klase, dvou výrazných osobností obou našich národních literatur. Tentokráte obrátíme pozornost na tvorbu prozaickou, a to opět dvou rozdílných autorských subjektů, zcela odlišných poetik i životních osudů, přirozeně však komplementárních.
   Dílo Jána Tužinského (narozen 29. března 1951 v Zlatých Moravcích) představuje - zvláště na Slovensku a v mnohých slovanských zemích - uznávanou, respektovanou a nezpochybňovanou hodnotu, která nejen díky překladům vstupuje do kontextů celoevropských a mimoevropských. Formálním výrazem tohoto faktu jsou četná ocenění (naposledy - 24. května t.r. - ministra kultury Bulharské republiky za rozvoj bulharsko-slovenských kulturních vztahů) nebo obsáhlý sborník z konference Život a dielo Jána Tužinského, vydaný pod stejným názvem u příležitosti autorových padesátin (!) Spolkem slovenských spisovatelů a Filozofickou fakultou Univerzity Konstantina filozofa v Nitře (ed. A. Červeňák. 2001, 148 str.). Dlouholetý předseda a v současnosti místopředseda Spolku slovenských spisovatelů, v letech 1994-1997 ředitel Slovenského rozhlasu, jeden ze zakladatelů Mezinárodního fóra Vyslanci Slovanstva patří bezesporu k nejvýraznějším osobnostem slovenské kultury, je přirovnáván k Dostojevskému nebo Sartrovi.
   Česká moravská spisovatelka Ivana Blahutová (narozená 30. 1. 1958 v Ostravě) je spisovatelka doslova živořící v Brně, publikující (až na několik výjimek) samizdatovým způsobem nebo v levicových časopisech, ve sbornících, zvláště však na internetových stranách. Z hlediska knižní kultury (která je základem literární kultury každého národa a formou prezentace uměleckých slovesných hodnot) je ineditní spisovatelkou par excellence, zpochybňující oficiální teze o domnělém splynutí tří proudu české literatury do proudu jednoho. Přesto je vcelku uznávanou internetovou spisovatelkou a nositelkou řady cen; z těch nejnovějších připomínám první místa v soutěžích Šrámkova Sobotka 2003 a Troll 2003. Protože neumí a nechce se svým talentem obchodovat, protože má na hodnotový systém restaurace konzumní společnosti vyhraněný, a to negativní názor, je persona non grata, což v Čechách znamená jen dvojí: buď povýšenou ignoranci, nebo povýšené moralizátorské gesto. Ovšem způsob publikování ani mlčení kritiky nemá s hodnotou díla pranic společného a tvorba Ivany Blahutové, byť mimo okruh blízkých čtenářů téměř neznámá, představuje nepřehlédnutelný vklad do české literatury.
   Fabulačním východiskem próz Ivany Blahutové (zvláště povídek ze sbírky Nessun dorma i románu Molochita, abych jmenoval tituly nejznámější) je schopnost dramatického, živého vyprávění, silně emotivního, expresivního, subjektivního, v němž vypravěčka jakoby splývala s hlediskem zobrazované postavy, vyprávění v mnoha případech obohacovaného o fantaskní, iracionální prvek, jinak ukotvený v literární tradici žánru pohádky, hororu nebo sci-fi, jenž je zdrojem překvapivé zápletky i jejího rozuzlení. Tematickým východiskem se autorce stává přirozeně zkušenost, autopsie, v níž rozhodujícím impulsem je šok z kapitalismu, jeho dravosti, bezohlednosti, primitivity, absurdity, jeho schopnosti křísit Zlo jako cosi přirozeného, nutného a eticky přijatelného. Protože iracionalita nemusí být jen očividná, dejme tomu antipohádková, srov. postupnou, a přece logickou proměnu zdeptané ženy-matky ve svobodné zvíře-dračici z povídky Šumění deště, je nutné ji autorsky i čtenářsky vyloupnout ze sevření tzv. každodennosti, tzv. normality konzumního životního stylu. Její prózy jsou výrazně, až gesticky dramatické, rytmizované a pulsující, byť by se některé odstavce omezily na staccato jednočlenných vět, bez zbytečností popisů a mnohomluvnosti; úsporností (i úporností) upomenou na Erbenovy balady a jejich funkční jednotu rytmu a děje; posunují děj a zobrazují prostředí rychleji, totálněji a přitom analytičtěji než realistická deskripce. Ostré záběry reality, funkční opakování i slovesně synonymní řady s multiplikativním účinkem, četné enumerace a perifráze znamenají funkční průnik rétorických postupů do literárního textu. Ve schopnosti analytického zobecnění a abstrakce jdoucí přímo, bezprostředně k podstatě, v jejím až brutálním a naturisticky přesném vyhmátnutí, v umění uchopit skutečnost ve zkratce, parodické grotesce a karikatuře, v krutém sarkasmu a synekdochickém zobrazení tkví tajemství úspěchu próz Blahutové - a tato schopnost ji spojuje s Tužinským, jenž častěji volí jiné, esejistické, jemně ironické a hravé, kompozičně a motivicky vybroušené postupy. Jazykově polyfonní, mnohohlasý, dravý epický proud lze přirovnat k řece plné kaskád, vírů, slepých ramen a nebezpečných zdymadel. Z tisíce fragmentů je takto komponován subjektivní svět. Jakkoli Blahutové nejde o filigránsky propracovaný syžet a nestaví na odiv své tvárné úsilí, prozrazují její prózy, že nejsou šité horkou jehlou a že dojem spontánnosti vyprávění vzniká jako důsledek promyšlené stylizace. Monolog vypravěče místy budí dojem živého, nikým nezprostředkovaného vyprávění, ale ona "skazovost" nemá nic společného s poetikou Gogolovou či pábitelstvím Hrabalovým. Je vždy, snad bez výjimky aktualizován existenciální pocit "zdí", ghetta, dobrovolného i nedobrovolného, spásu nepřinášejícího (nikomu) obezdění, samovazby. Ne náhodou se první povídka sbírky Nessun dorma jmenuje Za zdí; jedná se o topos autorčiných próz přerůstající v symbol města jako svazujícího labyrintu, molocha, dantovského inferna. Únik je přirozeným, osvobodivým činem, fabulačně nejednou založeným na překvapivé pointě a smutné katarzi. Nelidský svět je opuštěn, znegován totálně, není napravován, natož napraven, není ozařován Duchem svatým nebo ideou Spravedlnosti.
   Nápaditá a přitom strukturně přehledná je konstrukce literárního prostoru a času - obé je funkčně /de/formováno, čas zbržďován i dramaticky zrychlován. Prostor je vnímán jako duchovní klec, vězení, kafkovský zámek, ustavičně se zužující manévrovací pole, subjektivně vymezené strachem lidského zvířete lapeného do tenat, ohrožovaného zvenčí i zevnitř, je konturován ostrými záběry smyslových vjemů, které realitu empiricky rozkládají. Zvláště zrakovými, jakoby "kamerovými", výtvarnými (autorka je činná jako ilustrátorka), fotografickými, ale i akustickými. Smyslovou konkrétnost podtrhují motivy, jakými jsou nesnesitelné horko - např. požár, horečka, ohňostroj, Pyropolis, letní horko a sucho, město upražené na uhel v Měsíční krajině. Symbolickou funkci mají motivy zvířecí: např. had prorůstající lidskou tkáň (povídka Lemurijská jara) nebo drak, ale také křídla, nejednou spojené s motivem proměny, např. člověka v kočku, ženy v přírodní Pramáti. Prostor má i vlastní rytmus, daný rytmem vyprávění, má jakousi opakovanou strukturu, rozložitelnou na opakovatelné segmenty, např. popis hrací skříňky v Plaisir d'amour, vlnění v Lemurijských jarech, bubnující záplava v Měsíční krajině. Vyprávění žene dopředu maximální funkčnost toho, co vypravěč sděluje, na čem se zastavuje, resp. co ignoruje. Blahutová obratně stylizuje i vnitřní monolog.
   Tematickým svorníkem jejích próz je silné, antiiluzivní a hrdé ženství. Ženství individualistické, brutálním a neodvolatelným způsobem vykolejené, vržené do absurdního, nelidského, nehumánního světa. Není to vržení a la these existencialistické, jako absurdita zobrazeného světa není čímsi metafyzickým, nezávislým na společenských vztazích. Tyto ženy jsou vrženy do materialistické absurdity, v níž se věci fetišizují a jeví jako pravý opak toho, čím ve skutečnosti jsou. Její hrdinky jsou ženy hrdé, vzdělané, bez iluzí, kritické, drcené odcizeným mechanismem, který z nich dělá cosi nepotřebného, číslo ve statistice, položku na pracovním úřadě. Žijí ve stupňující se bídě, jsou dohnány k hranici, za níž už nemůže člověk zůstat člověkem. Může zemřít, utéci (je-li kam), nebo se proměnit v cosi ne-lidského, zvířecího, pohádkového, reklamního nebo do světa fantazie. Může také rezignovat, nebo jít vstříc trpkému konci. Proces osvobození není jednoznačný proces dematerializace a jeho výsledkem není čisté Já, duch nebo reinkarnace, andělství či ďábelství. Je to proces vždy mnohoznačný - jen v tomto punktu se sbližuje s postmodernou.Vyprávění v er-formě umožňuje elementární odstup od obsahu výpovědi. Vnitřní monology jsou zaznamenány odlišným typem písma, jinak nejsou od partu vypravěče odděleny, což způsobuje zkrácení vzdálenosti vypravěče od zobrazované postavy a budí dojem vypravěčovy identifikace s ní, čímž dochází k prolnutí dvou subjektů..
   Prózy Jána Tužinského jsou v mnohém protikladem poetiky Ivany Blahutové. Blahutová je přímočará, míří jednoznačně k jádru věci, upřednostňuje jasná gesta a formulace, nejednou slovesně peprné (míra drsných příměrů a biologických invektiv někdy čtenáře šokuje). Symboličnost a ambivalentnost některých motivů je třeba vnímat na tomto pozadí stejně jako překvapivost pointy. Naproti tomu Ján Tužinský je bytostný esejista, který si s příběhem hraje, cizeluje jej, mistr kompozice a významotvorné kompoziční hry, přitom myslitel, nad jehož prózami je dobré sedět s tužkou v ruce a jejich obsah promýšlet. Blahutová je polemička, která hledá optimální verzi textu, verzi pokud možno reliéfní, zbavenou všeho nadbytečného a zavádějícího, Tužinský je rozvážný, zdánlivě pomalý analytik, který okolo jádra výpovědi někdy spíše krouží, aby posléze skutečnost jasně pojmenoval; jeho romány a povídky jsou plny reflexí, meditací, hlubinně filozofických úvah a fines prezentovaných svrchovaně uměleckým způsobem. Fantaskno u Tužinského vyrůstá z lidové mytologie a pověstí, má vždy historický rozměr, zato u Blahutové je prézentní, eruptivní, iracionální, žánrově nejednou těží z útvaru zvaného "fantasy". Pro Blahutovou je literatura formou úniku, protestu proti světu, formou obrany, zatímco Tužinský je antropolog, literatura je mu zrcadlo složité, nejednoznačné lidské duše. Subjekty Blahutové jsou individualisté, existující pro sebe a o sobě, vržení čelním nárazem proti neprostupné zdi, osobnosti jedinečné a současně s natolik vyhraněnou morálkou, že je společnost našich dní vylučuje, degraduje. Tužinský pracuje s jiným typem subjektu, jenž ke svému bytí potřebuje cosi jako společnost, partu lidí, hospodu, spoluhráče etc., subjektu, jenž má jasnou sociální, historickou a nacionální dimenzi. Jeho prózy jsou slovenské nejen jazykem, je v nich neopakovatelná vůně slovenské reality, zvláště Bratislavy, najdeme v nich smutek, nostalgii, slovanskou úvahovost i šíři. Blahutová je mrazivější a extatičtější, tlumočí smutek tzv. západní civilizace, její krize, megakrize a tušení konce - chcete-li, jeho předobraz - je zde narýsován. Blahutová je skepse a zmar, Tužinský naděje a světlo. Blahutová nenabízí téměř žádné katargické vyústění, Tužinský zpravidla ano. Kde je negace světa absolutní, individualistická, dramaticky inscenovaná, mimořádné působivá, drtivá - ve své síle až barokní, tam Tužinský hledá krásu lidské duše, jakousi "perličku na dně", cosi zasutého v lidském vědomí a svědomí, co z nás dělá skutečné lidi, co nám brání, abychom se stali obětí každodennosti, politické moci nebo manipulace, obklopující prázdnoty.
   Důležitou tvárnou kategorií Tužinského próz je kompozice, ať již motivická, fabulační nebo syžetová. Tak např. v povídkové knize Sklené oko nalézá spisovatel Hugo Sugestor na cestě skleněné oko, stává se svědkem smrti havrana, kterou jakoby přivolal, po příchodu do chaty je pronásledován pocitem viny,děsí ho představa, že snad oko vyloupl z tváře mrtvého člověka, vrací se na místo činu, ale nalezne jen mrtvého havrana s uříznutým zobákem, pronásleduje tajemný stín, apod. Hororovou či spíše thrillerovou atmosféru povídky podtrhuje motiv samoty, strachu, symbol havrana, žáby, nevidoucího oka, na němž se leskne krev, horečnaté jednání a halucinace, které autorovi umožňují balancovat na hranici reálného a ireálného. Je to krátká povídka a z hlediska fabulačního čtivá, jejímž kmotrem byl jistě E. A. Poe a snad i mistr hororu S. King. Ovšem mistrovský na povídce není toliko příběh sám, ale i forma, jíž je prezentován, dejme tomu syžet, tvar a kompozice motivů. Nikoli tvárný manýrismus, exhibice samoúčelnosti a ozvláštňování čehosi již od původu zvláštního, nýbrž minuciózní, filigránská, v podstatě intelektuální práce, jejímž výsledkem je vysoce funkční slovesné zrcadlení, sugesce, symbolizace, která není ozvláštněním, ale významotvorným prvkem - hra světla a stínu, skleněného oka, matně lesklého bláta, slz, kaluže, ale i hmatových dojmů, zvláště něčeho nepříjemně slizkého. Význam povídky je v mnohoznačném zrcadlení, vrhajícím lomené světlo na předmětný svět, žánrové stereotypy, lidské vědomí a podvědomí atp. Pointa je racionalistická, vše je možné objasnit nezdravou kombinací alkoholu a horečky, nadměrnou citlivostí a fantazií, kterou by napovídalo i příjmení spisovatele - Sugestor. Týž spisovatel je vypravěčem povídky Šelest. Nejde jen o motiv známý ze sci-fi nebo romaneta, tedy zastaveného a znovu zastavovaného půlnočního času nebo oživených literárních postav, v tomto případě z děl F. M. Dostojevského, ale o filozofii povídky, o hrozné poznání, že nastal "čas odjezdu" Myškinů, Raskolnikovů, Karamazovů, že v tomto světě je nikdo nepotřebuje: "Sme úplne zbytoční. Mohli sme tu byť len dovtedy, kým sme žili v ľudských srdciach /.../ Sme ponížení a urazení! /.../ Náš čas sa naplnil..." (s. 39). Ostatně reflexivnost vytváří spojnici mezi autorovými prózami a esejemi, připomeňme jen knihy Motiviáda (1993), Bledomodrý svet (1998) nebo Postmoderna - Smrť literatúry (2003). Srov. např. "Člověk hovorí, lebo nevie povedať, čo chce. Hľadá, skúša, lenže slová priliehajú väčšinou iba ku konkrétnym veciam, podstata je za nimi, za príbehom, v odmlkách, v tóne, slová len zriedka splynú s hbkou, tušením" (Biliard, s. 61). Nejen literární sebereflexe, schopnost literaturu reflektovat literárníma očima, ale právě reflexe reality nezprostředkovaná slovesným obrazem, byť právě s jeho nuancemi rafinovaně pracuje, je vlastní Tužinského prózám. V povídkách s tajemstvím ze Skleného oka hraje mimořádnou roli motiv zvířete (havrana, psa, kočky, komárů, holubů ad.), v podstatě leitmotiv sbírky, stejně jako je leitmotivem Jeremiášova pláče velkoměstské sídliště, Bratislava. V úvahách je přímo dána - tedy v rovině esejisticky bezprostřední, kondenzované, např. jako gnóma či sentence - nejedna životní moudrost, hlubinný postřeh, z našeho quasiživota vytěsněná myšlenka. Přesto hlavní roli nemá filozofie, ale umění: mýlil by se ten, kdo by se nechal zmást reflexivností próz a pohlížel na ně jako na beletrizaci, jako na vnější rozepsání autorových filozofických nebo sociálně kritických obsahů do řeči postav a vypravěče. Z čistě literárního hlediska (a dovolím si tuto redukci, přestože vím, že literatura je vždy podstatně víc než jen "čistý text") je významná autorova motivicko-symbolická strategie, sugesce, vypravěčova a autorova hra, byť i ta je místy mrazivě vážná a nesnese postmoderní kritéria. Obě stránky autorovy strategie se ovšem dobře doplňují, protože esejismus má výrazně umělecký rozměr a přesah (formálně je vyjádřen paradoxem, četnými druhy metafor a příměrů, je vtažen jako výstavbový princip do vyprávění) a slovesně umělecká kompoziciána a motiviády jsou i dobře strukturovatelné, racionálně zdůvodněné, dají se převést do diskurzivní řeči. Románový čas (lineární) a prostor (vizuální, materializovaný) v románě Biliard na streche jsou komponovány na pozadí kulečníkové hry, jejich rafinovanou motiviádu může vychutnat i literární teoretik či labužník. Může jít i krátký odstavec, např. o lidovou a přitom paradoxní, slovensky pábitelskou úvahu Berca Tulejky o kvetoucí višni, na níž se oběsil jeho soused (povídka Koleso ze sbírky Jeremiášov plač, s 79) nebo o leitmotiv, např. kola z téže povídky. Je jím i rámec, vypravěč se obrací k fiktivnímu adresátovi, kterým je anděl strážný, jenž reaguje jen gesty (v románě Biliard na streche), nebo stylizuje vypravěče jako demiurga: "Som čistý duch, som utrpenie, som láska a možno aj dôvera, som všetko, čím žilo telo a duša tohto človeka /.../ Som pletenec jeho duše, jazyka, som záležitosť čisto duchovná, produkt lásky a nenávisti, ale nie som len láska a len nenávisť, a preto sa ma dotýka rovnako smrť ako život, /.../ som produkt vekov i momentálnej chvíle, bol som a som" (s. 7) Vypravěčská rozvaha se projevuje jakousi pomalostí a přitom důkladností při komponování příběhu, přičemž kompozice má nejednou hodnotu ekvivalentní příběhu samému - co je vyprávěno, je stejně hodnotné jako to, jak je to vyprávěno. Prozrazují, že autorovou profesí je rozhlas a mluvené slovo. Nejsilnější jsou proto dialogy a monology narátora, zvláště vnitřní monology, i vyprávění je vlastně takovým monologem či dialogem... A hlavní tematické okruhy jeho próz? Vztah člověka a politické moci, nejednou přeměněné na elitní klub vyvolených diktující svoje názory a hodnoty nekritické většině, která se domnívá, že je do něčeho posvátného zasvěcována.. Odcizení moci je i odcizením slov a obrazem světa zprostředkovaného médii a slovesnou pakulturou. A především se tu "poznává" slovenská duše jako modus obecně lidské duše, tedy i české... Humanita, v jejímž zrcadle můžeme zahlédnout i sebe sama. Zrcadlo, z jehož obrazu se můžeme i zhrozit.
   Zakončeme citátem z knihy esejů Bledomodrý svet: "Pravda víťazí! Dosť obludné heslo! Najmä obludne nepravdivé. Akáže a ktorá pravda víťazí. Dejinami, a to najmä dejinami zla a masakier, sa to práve víťaznými pravdami hemží ako klbko hadov. Všetky víťazné pravdy boli povätšine pravdami diktátorov, uzurpátorov a falošných hráčov kartových hier. Takmer bezo zvyšku, takmer bez výnimky" (s. 63).

   (Předneseno 8. června 2004 u příležitosti setkání českých a slovenských spisovatelů v Praze)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]