Stopou Miroslava Floriana
   aneb
   Žít a tvořit pro lepší budoucnost
   (Památce Jaromíra Dvořáka, který by se 4. 7. dožil 75 let)
   
   Ať chceme, ať to popíráme, žijeme a tvoříme, pokud tvoříme, nikoli bez nějakého životního vzoru. Bývali to a ve šťastných případech doposud jsou tím vzorem rodiče, naši učitelé, mistři v oboru, který jsme si zvolili a v němž bychom třeba sami rádi vynikli, slavní vynálezci, průkopníci, závodníci, ale i učenci, spisovatelé, skladatelé, mistři pěvci nejen norimberští, tu klauni a jindy lékaři, právníci, detektivové, jimž neunikne vrah a neodolá jak žádná záhada, tak žádná žena, zkrátka lidé, které obdivujeme a jichž si lze vážit. Někdy, a dost často byli a jsou nám vzorem lidé, kteří žijí "jen" v knihách, v inscenacích, ve filmu. Kterýpak kluk netoužil umět šermovat a mít tak věrné přátele jako d'Artagnan ze Tří mušketýrů, aniž se zajímal o to, zda skutečně žil, a žil-li, byl vskutku takový, jak o něm vypráví Dumas?
   Staré pravidlo řekni mi, co čteš..., platí i ve verzi: řekni mi, koho ctíš a napodobuješ, a já ti řeknu, jaký jsi; jaký bys chtěl být.
   Obdiv k dobovým vzorům až po ztotožňování s nimi se dobře zračí třeba ve jménech, jimiž rodiče obdařují své ratolesti, a tak nejeden dnes zanícený západník se jmenuje Ivan nebo Vladimír, šedesátá léta nám dala množství Zuzan a Terez a nyní mají konjunkturu jména postav ze seriálů a bestsellerů spolu se jmény momentálně světově proslulých sportovců a hvězdiček ze showbyznysu; v globalizovaném světě idoly snadno vedou přímo k pandemii, jaká však nemívá dlouhého trvání: trh sází za stálou hbitou obměnu, na módu, i celebrity jsou sezónní zboží, a kdo chce být up to date a in, nikoli out, mimo, musí vědět, co frčí. V otázce, co na sebe, ale také v tom, čemu se říká politická scéna.
   Je zase konec století, čteme v básni Fin de siecle, ba o maličko víc, blíží se konec milénia, a zapadlé gaullistky oslnil Le Pen / (Anebo Thiers? Ten přece znovu frčí.) Ano, Louis Adolphe Thiers, který dal příklad, jak lze zatočit s Pařížskou komunou i s výkladem dějin revoluce, přece frčel Evropou v desetiletí před koncem tisíciletí; byl to, zvlášť v zapadákově Západu, ve který se proměnilo Česko, vzor horlivě oživovaný.
   Nuže, básník, který takto přesně pojmenoval, co tehdy politicky velice frčelo (a vlastně dosud frčí), byl Miroslav Florian. Desátého května uplynulo od jeho narození pětasedmdesát (a zároveň od jeho smrti deset) let. K tomuto dvojnásobnému výročí vyšla péčí Daniela Strože a Karla Sýse sbírka veršů a také kreseb z jeho pozůstalosti, nazvaná Archandělský happening. Právě z ní jsem citoval báseň o konci století a tisíciletí, a kdyby tu na to tady bylo místo, nejraděj bych ocitoval knížku celou. Abychom si zrekapitulovali, co jsme podobně jako on žili, viděli, cítili a cítíme, aniž pro to nalézáme vždy tak přesná, jasná a statečná slova, jakými jsou Florianovy básně.
   Ve Florianově sbírce o těch, co u nás instalovali lokajsky úslužné Česko a kapitalismus / s jaguáří tváří, který tu mává už málem celou oblohou, a o jejich vzorech jsou také, ba hlavně verše, připomínající jako vzory české básníky jara 1945, ale též Gagarina, Bezruče i děti a také bezejmenné tvořivé dělné lidi, k nimž Země hledí s důvěrou.
   Kdybych měl vyvolat jménem, kdo nám může být a měl by být vzorem, jak žít a tvořit pro lepší budoucnost, sotva bych našel zářivější, inspirativnější a lidštější osobnost než právě Miroslava Floriana. Věřím pevně, že jeho posmrtně vydaná kniha se pro mnohé z nás stane knihou roku a možná desítiletí a že právě jí započne obecnější návrat ke knize, k životodárné knize, jaká je člověku posilou. Básník, který (podle své básně Soumrak) zavařil si vskutku vrchovatě, když po převratě zdvihl prapor, který ležel v blátě, je zajisté přesvědčivý v tom, že ačkoli zahnán do izolace zdivočelými místními Thiersy, roztahujícími se na trhu (právě jenom tak volném, jak je jejich demokracie vládou lidu), nekapituloval a nepropadl malomyslnosti.
   Nemohu a nebudu tu vypočítávat, v čem všem může být básník Archandělského happeningu vzorem, jak žít a tvořit pro budoucnost; to její čtenáři sami ocení, nepotřebujíce k tomu návodu. Ale přece jen jedno bych tu rád vyzdvihl. Jen co v básni Soumrak padne zmínka o tom, jak si vskutku vrchovatě zavařil, následují verše: Přejděme mlčením ty speciality / kuchyně zdejší: řezy s pomfrity... Florian se dávno pradávno vyznal ze své lásky ke Karlu Tomanovi, a jsme doma: Florianovo přejděme mlčením je variace na Tomanovo slavné mlčíme a pohrdáme.
   Hodnověrně mlčet a pohrdat může jen ten, kdo je, byť trhovci a kupčíky (kramáři se vším včetně cti, svědomí a slova) sražen až ke dnu, vyobcován ze života lepší společnosti, rochnící si v žitě, kdo je - vědom si své lidské a tvůrčí hodnoty - hrdý na svou neprodejnost a neúplatnost, na své opovržení ke zlatému teleti a konzumním ideálům a svodům. Mlčí a pohrdá, kdo je nad ubohým pachtěním a hemžením, kdo se neštve za klamnými vábničkami a nenalézá štěstí v těch nádherných lesklých obalech, po jejichž rozbalení následuje zpravidla zklamání. Mlčí a pohrdá, kdo ví, že s pachtivým panem Broučkem, starým českým naivou, nakonec zle zatočí (jak se čte ve Florianově básni Vášně pana Matěje Broučka) právě ti, jimž český měšťáček Matěj pošetile nadbíhá.
   Kdo má touhu, odvahu a silu skutečně žít, a ne pouze konzumovat, a kdo má také tvořit, a ne produkovat na povel kýčovitého (ne)vkusu marketingových bossů, absolventů rychlokurzů, jak rozprodat rychle a draze i nejpodřadnější zboží, spolu s básníkem mlčí a pohrdá ubohou lesklou nabídkou, která se mu dnes vtírá na všech možných trzích, tržištích, v hypermarketech i buticích.
   Florianovo inspirativní nad (nad ubohostí nablýskaného trhu a školského i mediálního systému ve službě právě jen pánům tohoto trhu) jde dál a nekončí mlčením a pohrdáním. Báseň Tisková konference o Fučíkovi se uzavírá slokami o křehké dívčině, která - důvěřivá oběť, absolventka školní i mediální masáže historické paměti - se zajímá o to, zda Fučík četl Solženicyna, jistěže pevně přesvědčena, že by nemohl psát o své zemi milované tak, jak o ní psal, kdyby sáhl po díle, které je pro ni zřejmě čímsi jako Písmem svatým. Jak snadné by bylo se vysmát té slečně, která ze svou nedovzdělanost v dějinách své země sama ani nemůže (až by to byl krásný doklad toho, čemu učí a jak prostředkuje znalosti svět domněle dokonalých informačních dálnic), ale Miroslav Florian má pro tu její pomýlenou prostoduchost cosi nečekaného: velkorysé, vědoucí, dvorné (dokonce dvorné) pochopení:
   Němě a tupě civím na bledulku, / pokoušeje se marně o úprk. / Vám se však líbí, dal bych za to krk - / a krásně jste se na ni usmál, Julku.
   Tady Miroslav Florian řekl vlastně vše o tom, jak - a možná, jak jedině - lze poměrně rychle získat znovu důvěru, kterou po desítiletí mezi světovými válkami a za Protektorátu budovala naše literatura pro vizi lepší budoucnosti a kterou zoufale prohospodařilo byrokratické direktivní nakládání s hodnotami a jejich tvůrci, jimiž nemyslím, pokud jde o literaturu, jen autory, protože dílo přece spolutvoří s autorem i jeho čtenář.
   Ovládáni tržním myšlením, pro které nastolením volného trhu a formální demokracie končí dějiny, a tedy všecko jednání je dáno pokud možná okamžitým marketingovým úspěchem, udělali listopadoví korektoři Února nutně a zákonitě osudnou chybu, když neprojevili ani náznak takové velkorysosti, kterou vyniká skutečná kultura a noblesa, jejímž mluvčím je poezie a u nás nejzřetelněji právě Miroslav Florian. Hlásal se sice život v lásce a pravdě, ale to byly jen řeči, láska jen k vlastní pokladně a pravda jen to, co se ji údajně stává stálým omíláním. Nepěstovalo se porozumění, žádalo se jen a jen pokání. (Byli básníci, kteří objednané pokání předvedli, přirozeně na kameru, aniž si tím, až na pár výjimek, zajistili místečko na trhu.)
   Lepší budoucnost, absolutisticky neovládaná trhem, byla a je prý jen holá iluze, sen a utopie. Jako by se už tolikrát neukázaly různé quijotovské pošetilosti a blázniviny prozíravější a lidštější, pro možnost přežít porobu a zvůli důležitější než všecky kupecké výpočty, kalkulace a spekulace. Přežít věznění a koncentráky vydatně pomohly (jak to pak dosvědčili ti, co přežili) verše básníků, podle dnešních soudců trestuhodně propadlých iluzím o lepší budoucnosti, a písně varující před pány, kteří i dnes falešně hrají s námi, chtějí(ce) nás obehrát.
   Vůbec si nemyslím, že žít a tvořit pro lepší budoucnost znamená číst si jen takové knihy, jakou je třeba Archandělský happening. O tom, jaký jaguáří je dnešní svět, bezděky a někdy i proti svým autorským záměrům vypovídají i díla, jejichž autory nelze podezřívat z nepřátelství vůči světu, do něhož se narodili, v němž vyrostli, který důvěrně znají, ale dokáží někdy být i nad ním a jeho "hodnotami".
   Dejme tomu dobročinnost, kterou se tržní svět ohání, když je obviňován z nelidskosti, s jakou zachází s lidmi, kteří nestačí jeho zničujícímu tempu a investičním i marketingovým operacím. Tu nemám na mysli jen přímé obžalobné reportáže, jakou byl třeba televizní pořad Já, Akha z pozoruhodného a také už asi (pozoruhodně tiše) staženého cyklu Infiltrace, tedy dokumenty odhalující výnosný byznys amerických misionářů, kteří využívají nevědomosti Thajců ke svému vlastnímu obohacování a naplňování reklamního hesla užij si to, takže sedí výrok: měli by dělat dobro, a jen to tady obšukávají, 80 procent jich to tady jen obšukává. Možná účinnější a přesvědčivější než takovéto reportáže, dosti snadno zpochybnitelné jako prý jednostranné a ne dost objektivní, jsou kriminální příběhy. O nich platí, co kdysi dávno řekl Josef Škvorecký (a už to nemůže dost dobře vzít zpátky) o tvrdé škole americké detektivky: že jsou velice přesným realistickým obrazem amerických poměrů. Jak tomu dost často de facto je, pokud jde o činnost charitativních organizací, ukázala třeba jedna epizoda ze seriálu o komisaři Moulinovi: pod rouškou ušlechtilé charitativní pomoci výnosný prodej zbraní. Dejme tomu, že tohle je zpropadený francouzský útok na jeden z opěrných pilířů společnosti odvolávající se na křesťanský ráz a základ euroamerické civilizace. Jenže už roku 1992 vznikl (a roku 1997 byl k nám nadabován) díl Člověk nikdy neví (You'll Never Know) ze seriálu Jake a tlusťoch, ve kterém se vraždí a také provozuje výroba pornografie s dětmi za paravánem dobročinných slavností, z nichž jedna také kvůli alibi trvala až do rána do pěti. Ovšemže, to jsou příběhy podle scénáře. Ale aby jim někdo byl s to věřit, musí se opírat o obecně už přijímané poznání, že takové věci se v tom civilizovaném světě (předkládaném nám jako vzor) nejenom mohou dít, ale také se dějí, jak až příliš často potvrzují odhalení stále nových skutečných zločinů.
   Věčná škoda, že nemáme časopis, který by taková doznání z tržního světa soustavně zaznamenával, komentoval, zkrátka vycházel vstříc českému talentu pro kritické vidění světa podle Kainarova Jsem český skeptik z české matky... Takový časopis, který by si možná brzy získal čtenáře i za obvodem ghetta, do něhož je zaháněna u nás levicová literatura, a mohl by výborně konkurovat - jako cosi jiného, jako vítaná alternativa - všem možným nešťastným i Šťastným Jimům a podobnému lesklému bulváru: psalo by se tam o tom všem, o čem se píše až zbožně obdivně všude jinde jako o celebritách, musel by to být časopis tak barevný a lesklý, jako jsou ty konzumní, který by nad ně vynikl právě tím, že by byl nad tím, o čem píše; že by o duchaprázdných idolech a ikonách dnešního světa psal sžíravě ironicky, vesele a pohrdavě, že by systematicky odhaloval Vanity Fair, onen přece dokonale už směšný Trh marnosti, jemuž se už před víc než půldruhým stoletím vysmál velký anglický romanopisec William Makepeace Thackeray a jenž si, dneska mnohem zrůdnější a obludnější, doslova vražedný, zasluhuje ještě ostřejšího opovržení a svrchovanějšího výsměchu.
   Jsem si jist, že takový časopis by nemusel jen glosovat a komentovat, čemu se bulvár a bulvárem infikovaný ostatní formálně seriózní tisk víceméně koří nebo to aspoň toleruje, aby se snad nemusel hájit, že je málo svobodný a tolerantní. Mohl by a měl by právem humanistické investigativní žurnalistiky soustavně vyhledávat a zveřejňovat šokující lidské příběhy bídy a utrpení, za něž mohou triky neviditelné ruky trhu a o nichž se v médiích nemluví, nepíše.
   Čtenáři sami by časopis pohrdavě shlížející na aroganci a pitomost moci sice nablýskané a úsměvné, ve skutečnosti však nemilosrdné, bezohledné, tvrdé a zaměřené na rychlý velký zisk, přirozeně přímo zahrnuli svými zkušenostmi a svědectvími o světě, který reklamními triky zastírá svou skutečnou podobu a předstírá právě ty přednosti, jichž nemá, především skutečnou lidskost.
   Možná by se takový týdeník, který by jistě prospěl rozvoji tvorby pro lepší budoucnost, ve stopě poezie autora nádherných Stop, na památku a na počest Miroslava Floriana mohl jmenovat Archandělský happening.

   Předneseno na konferenci Václavkova Olomouc 2006
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]