Letošní dvě okrouhlá jubilea Fráni Šrámka - 130. výročí narození (19. 1. 1877) a 55 let uplynulých od spisovatelovy smrti (1. 7. 1952) inspirují k zamyšlení, co zdůraznit z jeho odkazu v době, která je značně odlišná, a přitom ne tak docela vzdálená od přelomu 19. a 20. století a jeho první poloviny, v níž básník žil a tvořil. Čítankově jsou se Šrámkem spojeny přívlastky básníka antimilitaristy, mládí a rodného kraje. Jsou jistě oprávněné, vztahují se však jen k jistým, byť významným a dlouhodobějším etapám jeho tvůrčího úsilí.
   Jako vnímavý čtenář a poučený hodnotitel Šrámkova díla a jeho osobnosti soudím, že básníkovu tvorbu a jeho životní osud od nejranějších uměleckých pokusů až k posledním veršům, vesměs málo známým, trvale provázely rysy intimity a bojovnosti, leckdy utlumené, přitom však přesvědčivé.
   Šrámek byl synem své doby a reagoval na ni adekvátním způsobem v dobách kolektivní družnosti i zdánlivého individuálního samotářství. Patřil k buřičské generaci Neumanna, Gellnera, Tomana a Dyka, tvořivě reagoval na podněty symbolismu, impresionismu a expresionismu, byl vůdčím představitelem tzv. vitalismu. Málo známé však je, že byl ovlivněn i uměním dekadence. Jeho první verše obsažené v posmrtně vydané sbírce Rozbolestněný ženami (Praha 1964), konvolutu 24 básní z pozůstalosti Dr. Ivana Kříže, jsou svědectvím okamžité citové angažovanosti, vyjádřené odvozeným básnickým inventářem v duchu tvorby Karla Hlaváčka, kterého si mladistvý Šrámek právem velmi vážil. Teprve první otištěné verše a prózy z přelomu století znějí jeho vlastním, později se proměňujícím, ale zásadně setrvalým hlasem střídající se intimity a bojovnosti.
   První publikované básně, roztroušené po různých časopisech a sbornících, shromáždili Kamill Resler a Libor Knězek v bibliofilském sborníku V boj (Praha 1953). Jen menšinu z nich zařadil později Šrámek do svých sbírek. Čteme-li je po stu letech, zjišťujeme jejich trvalou uměleckou hodnotu a dnes pro jejich provokativní charakter i výraznou aktuálnost. Básník je skutečně " z rodu ježatého bodláčí" (Královrah) a svým "rozkvetlým hněvem" se vypořádává se současným světem (Rozkvetlý hněv). Už v těchto básních však zaznívá víra v lepší budoucnost (Havířská) a touha po světě, který by "láskou zkvet" (V boj).
   Básnické sbírky Života bído, přec tě mám rád (1905) a Modrý a rudý (1906), jimiž se Šrámek zařadil do čelného proudu tehdejší české poezie, jsou manifestem básníkova anarchistického postoje a jednoznačného antimilitarismu, který ho provázel v dalších letech. Jsou přítomné i v jeho tehdejších povídkách (Ejhle člověk, Patrouilly). Kontrapunktem společenského vzdoru a osobní desiluze hrdinů je intimita individuálního osobního štěstí (Pohádka, Svatba). To nalezl spisovatel ve vztahu k Miloslavě Hrdličkové, která byla jeho celoživotní milovanou družkou a po jeho smrti (tehdy už jako jeho manželka) oddanou strážkyní básníkova odkazu. Svědectvím toho jsou dochované dopisy a lístky Milce adresované od počátku jejich vztahu. Archiv Fráni Šrámka v Sobotce jich obsahuje na čtrnáct set a ve výběru jsou obsaženy v knihách Listy z léta (1966) a Listy z fronty(1956). Dokládají hluboký, trvalý a něžný vztah básníkův k Milce a mnohé představují skvosty epistolární literatury. Z nich a z knihy Marie Hejnové Knížka o Milce (1985) se dozvídáme, že v tomto láskyplném životním vztahu, kdy oba partneři si zachovali určitou míru osobní nezávislosti, se objevil, jak už to v intimním životě bývá, i nějaký mráček a snad i zahřmělo.
   Období, v nichž vychází román Stříbrný vítr (1910), lyrické drama Léto /1915) a básnická sbírka Splav (1916), lze charakterizovat jako etapu nejniternější intimity Šrámkovy tvorby, v níž odkryl s neopakovatelnou jedinečností složitost i přímočarost mladistvé i zralé mužské a ženské psychologie.
   Čtyři roky prožité převážně na frontách první světové války se stávají hlavním tématem Šrámkovy tvorby v prvních poválečných letech. V dramatech Hagenbek (1920), Zvony (1921) a Soud (1924) a v povídkové knize Žasnoucí voják (1924) koncentrovaně vyjádřil to, co o válce a vojácích rozprostřeně vyslovoval v celém svém díle od prvních tištěných pokusů až k posledním veršům publikovaným z pozůstalosti. Vedle pocitů nalomenosti a bezvýchodnosti z vojančení, životní devastace pramenící z osobně prožitých válečných dějů i z bezprostředního psychického odporu vůči válečným hrůzám dochází k víře a přesvědčení, že příčiny a důsledky válek lze přemoci úsilím lidí. Básník, který je v době první světové války již vyzrálým umělcem, dospěl k vnitřní harmonii, kterou nemůžeme nazvat klidem, nýbrž vyjádřením zjitřené touhy po čistém, nikým a ničím nedeformovaném životě, což je smyslem jeho další umělecké tvorby. Koneckonců i první poválečný Šrámkův román Tělo (1919), plný smyslového a smyslného okouzlení životem, končí tím nejvýstižnějším českým záporem, který je zároveň absolutním odsouzením války.
   Smírná nostalgie dramatu Měsíc nad řekou (1922), zkoumání intimity leckdy narušených partnerských vztahů v románu Past (1931) a cyklu povídek Bouřky a duhy (1933) i nevydaného románového torza Sekyra z této doby charakterizují Šrámkovo soustředění na introspekci vnitřního života básníkových vrstevníků.
   Klasickou vyrovnanost a poklid lyrických sbírek Nové básně (1928) a Ještě zní (1933) vyjadřujících lásku k rodnému kraji a pouto rodinných i rodových vztahů jen ojediněle rozčeří reminiscence hrozícího válečného nebezpečí (Věčný voják). Okupace a druhá světová válka však obnoví v stárnoucím básníkovi duch bojovnosti tak příznačný pro jeho mladistvou tvorbu. Nejen že nevycházel ze svého pražského bytu na Černém vrchu, aby nepotkával nenáviděné nacistické vojáky, ale mnohými verši sbírky Rány, růže (1945), která rostla od konce třicátých let, jako jeho druzi S. K. Neumann a Karel Toman i většina básníků mladší generace oslavil statečnost vojáků odhodlaných bojovat proti nepříteli, partyzánů, účastníků Pražského květnového povstání i osvobození Rudou armádou. Ve dnech povstání překládá Internacionálu a dává tak najevo svoji spjatost se svým buřičským mládím.
   I poválečná tvorba, obsažená v posmrtně vydané sbírce Poslední básně (1953), obsahuje vedle ironicky intimního zamyšlení nad vlastním životem tóny životní radosti a bojovného odhodlání.
   A tak i dnes, pětapadesát let po básníkově smrti, jeho odkaz přesvědčivě nejen "ještě zní", ale svou uměleckou hodnotou a stále aktuální výpovědí nese punc dlouhověkosti.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]