Před 50 lety zemřel Ernest Hemingway

   „Člověka je možno zničit, ale nikoliv porazit“
   (Hemingway)

   V roce 1960 byl Hemingway hospitalizován v jedné z nejlepších amerických nemocnic, na klinice Mayo v Rochestru ve státě Minnesota. Když ho asi po roce propustili, tak se před nejbližšími měl vyjádřit, že již nikdy nevezme pero do ruky. Svůj slib splnil. Žel, do ruky vzal jiný nástroj. Dvouhlavňovou brokovnici. Přiložil ji k čelu a stiskl spoušť. Bylo to mezi jeho zamilovanými kopci
   u Ketchumu, ve státě Idaho. Na kalendáři stálo 2. července 1961. Vynikající americký literární kritik, Edmund Wilson, o Hemingwayově konci tehdy napsal:
   „Bylo to jako by se náhle a strašlivým způsobem zřítil celý jeden kus mé generace.“
   „Styl, který sice připomínal úsečnost telegrafu bez zbytečných slovesných ozdob, ale pod jehož tečkami a čárkami se třpytí nejvzácnější perly plné citů.“
   Tak se o autorovi takových slavných knih, jako Komu zvoní hrana, Sbohem armádo, Pohyblivý svátek, Zelené pahorky africké a dalších vyjadřoval americký literát Ezra Weston Pound, představitel avantgardy 20. let. Z Hemingwayova pera se rovněž zrodil nezapomenutelný příběh, kterému dal jméno Stařec a moře a jímž fakticky vyvrcholilo jeho vypravěčské mistrovství a originální stylistika.
   O mladém Ernestovi je známo, že sotva opustil školu, již se hlásil do armády. To se psal rok 1917 a Spojené státy právě vstupovaly do války v Evropě. Mladý Hemingway však nebyl přijat. Lékaři z odvodní komise zjistili, že má poraněné oko a jeho žádosti nevyhověli. Později vznikne
   podezření, že si to všechno Ernest vymyslel, ale pravdou je, že poté pracoval jako reportér listu Kansas City Star, aby si po půl roce našel cestičku, jak se dostat na frontu. Vstoupil totiž do řad organizace Červeného kříže, s kterou připlul do Itálie. Jako řidič ambulantního vozu spatřil hrůzy války z takového pozorovacího úhlu, jaký často neměl k dispozici ani nejotrlejší frontový veterán. V červenci 1918 byl těžce raněn do nohy, ale přesto s nadlidským výkonem ještě stačil zachránit život zraněnému italskému vojákovi, kterého - sám krvácející - dokázal přenést do bezpečí. Bylo mu teprve dvacet let a to, co viděl a zažil, mu vydalo za celé století.
   Z rozhodnutí italské vlády byl Ernest dvakrát vyznamenán vojenskými řády. Právě jeho zážitky z pobytu v Itálii, spojené s léčením ve vojenské nemocnici v Miláně a umocněné vzplanuvší láskou k italské ošetřovatelce, mu poskytly bohatou látku neopakovatelné citové hloubky, která se převtělila do jeho prvního velkého románu Sbohem, armádo.
   Po návratu z první světové války Hemingway téměř organicky zapadl do skupiny předních amerických intelektuálů v čele s Gertrudou Steinovou, Ezrou Poundem a Scottem Fitzgeraldem, kteří tehdy žili v Paříži. Velký vliv na něho měla právě Steinová. Tato významná osobnost americké
   publicistiky dvacátých let jistě přesně vycítila myšlení a nálady Hemingwaye a jeho vrstevníků, kteří ve dvacátých letech ztratili své iluze, když je označila proslulým výrokem „ztracená generace.“ A byla to právě Paříž, kde Hemingway začal zároveň psát krátkou prózu, přičemž si
   vytyčil kategorický imperativ vyjádřený vlastním výrokem: „Vše, co musím udělat, je napsat jednu opravdovou větu a pak od ní už jen odvíjet vše další.“
   Pro Hemingwaye bylo tehdy příznačné, že otřesné zkušenosti z válečného pekla i jeho mimořádně velký zájem o nebezpečné záliby - býčí zápasy, mořský rybolov, lovy v Africe, pobyt v prostředí přístavů, krčem a pašeráků a na dalších místech, prostě vše, co vonělo dálkou a dobrodružstvím - se promítaly do jeho povídek, v nichž intenzivně hledal pravdu o chování člověka v mezních situacích. Obvykle své hrdiny záměrně stavěl tváří v tvář smrtelnému riziku, aby museli naplno prokázat míru své cti a statečnosti.
   V roce 1937, tedy v druhém roce občanské války ve Španělsku, odjel Hemingway do této země jako korespondent Sdružení severoamerických novin, aby v jejich produkci připravoval scénář pro dokumentární film „Španělská země“, který režíroval holandský filmař Joris Ivens. Na sklonku téhož roku se Hemingway objevil v této zemi podruhé. Výsledkem jeho pozorování dramatických událostí v obleženém Madridu bylo velmi cenné svědectví, umělecky ztvárněné ve hře Pátá kolona a pak zejména v románě Komu zvoní hrana. Tato kniha, vyprávějící příběh posledních tří dnů v životě amerického dobrovolníka bojujícího proti fašistům a představující takřka beethovenovskou výzvu k oslavě bratrství mezi lidmi, je považována společně s pozdější novelou o zápasu člověka s mořem, za vůbec nejlepší Hemingwayovo dílo.
   Hemingway se zúčastnil i druhé světové války, tentokrát jako válečný dopisovatel. Jeho svědectví o vylodění prvního sledu americké 1. pěší divize v Normandii v červnu 1944 nebylo vůbec vymyšlené, tak jako nebyla vymyšlená jeho fyzická přítomnost v prvním sledu. Doslova zlatým písmem se do válečné žurnalistiky zapsala jeho výpověď oněch dramatických chvil.
   „Naše křižníky připlouvaly až do těsné blízkosti pláží a ze svých pětipalcových děl chrlily oheň na každou pevnůstku,“ psal Hemingway, jenž si vymohl povolení být přímo v jednom z útočných invazních člunů, a pokračoval: „Viděl jsem asi metr dlouhý kus těla německého vojáka
   s jednou paží, jak se na vytrysklé fontáně výbuchu vysoko vznáší do vzduchu. Připadalo mi to jako scéna z baletu Petruška.“
   Lidský konec velkého spisovatele nebyl žádnou procházkou růžovým sadem. Hemingway trpěl depresemi a vážnými mentálními poruchami. Není pochyb, že „své“ vykonal i alkohol. Během války jeho konzumace ještě stoupala. Jak autorovi této publikace potvrdil ve známém baru La Floridita v Havaně tamní hlavní barman Antonio Milan, Hemingway opravdu hodně pil. Chodíval
   na počátku 40. let právě sem, do svého oblíbeného baru na rohu ulic Monserrate a Obispo, aby při četbě španělských, anglických, francouzských a německých novin - které všechny během dopoledne s tužkou a zápisníkem v ruce důkladně prostudoval - popíjel své oblíbené daikiri. Tedy onen sněhobílý koktajl, o němž se sám Hemingway vyjadřoval jako o nápoji, „jehož pití připomíná jízdu na lyžích po ledovci pokrytém prachovým sněhem, kdy šestá nebo sedmá sklenice
   vyvolává pocit, jaký má lyžař, když se spouští po ledovci bez pojistného vázání“. Podle barmana Milana, jenž zde tehdy pracoval jako chlapec čistící hostům boty, jich Hemingway za dopoledne vypil obvykle asi čtrnáct a patnáctou ještě vestoje při odchodu ve dveřích.
   Nicméně nesmrtelným zůstává Hemingwayovo dílo. Zejména lyrický příběh v novele Stařec a moře. Hemingway byl za ni vyznamenán nejvyšší americkou literární poctou Pulitzerovou cenou za rok 1953. A právě tato povídka nakonec nejvíce přispěla k tomu, že byl vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu v roce 1954. Zůstává stále vynikajícím stylistickým vylíčením krátkého, nicméně heroického zápasu člověka s přírodou, kde roli prvního sehrává starý kubánský rybář Santiago a úlohu druhého moře, které je zastoupeno ulovenou obrovskou rybou a hejnem zuřivých žraloků. Ačkoliv rybář Santiago z tohoto zápasu vyjde okraden o největší rybu, jakou kdy za celý život ulovil, přesto nepodléhá zkáze, neklesá na mysli a je morálním vítězem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]